Když jsem minule usedal za klávesnici, bylo to již podruhé kvůli našim soudům. Podle mého je přinejmenším smutné, že když šest a půl tisíce kilometrů od nás nějaký pomatenec někoho zastřelí, pořádá se tu mediální bouře a pomalu se upalují čarodějnice, ale když náš vlastní soudní systém je výsměchem rozumu, spravedlnosti i demokracii, žádné veřejné volání po reformách moc neregistruji – a že se na rozdíl od prvního případu nejedná o jednorázový průšvih…

V minulém článku jsem se snažil přiblížit práci našich nezávislých soudů na případu Houštecký. Přes veškerou snahu se mi do jednoho článku ani nepodařilo nacpat všechny přehmaty a perly celého procesu. I přesto je již na první čtení případ mrazivý a při bližším koumání spisu pak jen a jen přituhuje… Pan Houštecký stále sedí ve vězení druhé nejtvrdší nápravné skupiny.

Jeho případ ale bohužel není ojedinělý. Stalo se takhle jednoho pátečního večera… Dnes již bývalý policista byl v hospodě a popíjel. Večer se ale kapánek protáhl, a tak se kolem druhé hodiny ranní, tedy již v sobotu 17. 5. 2008, vracel trutnovskou Lomní ulicí domů. Pravda, měl více než kapku upito – přes 2 promile. Jak se tak šoural tmavou noční ulicí kolem jednoho domu, začal na něj zpoza plotu štěkat rotvajler. Jelikož má psy rád, přišel k němu blíž a začal s ním mluvit. Jak ale známo asi všem, kteří kdy procházeli kolem plotu, za nímž byl hlídací pes, takoví psi nebývají moc na zdvořilostní konverzace. Pes nepřestával štěkat, a tak se pán chystal tento pokec zabalit. Už to ale nestihl. Jen co se narovnal, náhle se otevřela branka a vyběhl na něj obyvatel domu. Prakticky ihned poté, co vyšel z brány, na policistu se slovy: „zabiju tě“ zaútočil pěstmi a také tím psem, který do té doby byl zavřen za plotem. Pan policista se snažil ustupovat a křičel, ať jej útočník nechá být. Podařilo se mu ale ustoupit jen asi do půl silnice, když ztratil rovnováhu a upadl na zem. Byl neustále bit, a podle škody na těle, poměrně brutálně. Měl zlomené dva přední zuby, pomlácený obličej a vícenásobné pokousání od psa. Tato brutalita útoku šla patrně ruku v ruce s tím, že i onen útočník měl upito. Mnoho z nás jistě zažilo, jak „citliví“ umí být opilí násilníci. Vzhledem k tomu, že napadený pán byl brutálně atakován mužem a jeho rotvajlerem (což není zrovna malý pes) uprostřed noci v málo osvětlené uličce, nevěděl proč a navíc se to semlelo celé velice rychle bez předchozí pohrůžky, tak po pádu na zem a neúspěšných pokusech zastavit útok slovy se v panice a strachu bránil tím jediným, čím se účinně ubránit vůbec mohl – pistolí. Napadený vytasil zbraň z ledvinky, natáhl ji a možná i se slovním varováním vypálil útočníkovi na nohy. Útok však nepřestával. Napadený se tedy v ještě zoufalejší snaze odvrátit útok uchýlil ke střelbě na siluetu trupu útočníka. Vypálil jednu ránu, která útok zastavila. Stejným způsobem pak ukončil i útok psa.

Ano, patrně si teď spousta z Vás řekla, že přece policista nepolicista, není možné mít u sebe zbraň po požití alkoholu. Zákon o zbraních to zakazuje a ukládá za to mastnou pokutu. Řeknu Vám ale, že kdybych byl nakrásně střízlivý a uprostřed noci na mě v chabě osvětlené uličce bez varování vylítnul neznámý muž a společně s rotvajlerem mě začali i přes mé výzvy takto likvidovat (vyražené zuby, zahryznuté bojové plemeno psa apod.), asi bych se to nesnažil řešit rukama z toho prostého důvodu, že bych v tom nespatřoval šanci na záchranu – jako asi nikdo, kdo není zrovna Steven Seagal či jiný fiktivní neohrožený ranař. I proti jednomu a samotnému rozzuřenému rotvajlerovi by obrana holýma rukama byla čirou fantazií.

Kdyby se mě někdo den po incidentu zeptal, jak si myslím, že to dopadne, odpověď by byla jasná. Předpokládal bych, že samotná střelba bude posouzena jako jednání v nutné obraně, protože útok byl jednoduše brutální, nenadálý, probíhající a ani nešel odvrátit jinak (což mimochodem pro jednání v NO ani není nutné, zákon vyžaduje jen proporcionalitu, ne subsidiaritu). K tomu ale nutno přičíst ten alkohol, proto by obránce měl dostat pokutu za nošení zbraně pod vlivem – to ale nesmí mít vliv na posuzování samotné obrany, protože na fakt, že je někdo napaden a nemůže se ubránit, nemá jeho opilost žádný vliv.

Jistě jste si všimli, že jsem nezmínil, jak dopadl ten postřelený, a že jsem to ani nezahrnoval do té fiktivní prognózy právního vývoje případu. Proč? Protože to je úplně jedno. Poškozený na následky střelby bohužel zemřel, na tom ale nesmí záležet. Náš právní řád totiž stanoví, že nutnou obranou je obrana proti přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku (na zájem chráněný trestním zákoníkem), která nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu (ne následkům) útoku. Je jedno (a to je samozřejmě velice správně), jaké následky utrpěl napadený. Důležité je, jaké mu hrozily. On naštěstí měl „jen“ vyražené zuby, naštěstí byl „jen“ pomlácený a pokousaný. Ve skutečnosti mu ale hrozily mnohem horší věci. Mohlo se totiž stát, že by při onom pádu pod útokem upadl nešikovně nebo na něco a poranil si hlavu, následkem čehož by mohl i zemřít. Také se mohlo stát (a to je ještě mnohem pravděpodobnější), že se rotvajler rozhodne nehryznout „jen“ do těla, ale třeba do krku – a bylo by vymalováno. Mohlo se také stát, že dostane tvrdý kopanec do hlavy, a bylo by vymalováno rovněž. Jestliže je občan svobodného státu napaden, není jeho povinností věštit, jak daleko útočník hodlá zajít. Brutální útočník se Vám totiž nebude rozpakovat rozdupat hlavu o chodník a bude mu k tomu stačit jen to, že je větší a silnější než Vy. Občané svobodných demokratických zemí nejsou povinni vydat se na milost a nemilost násilníka – jsou oprávněni jednat tak, aby minimalizovali riziko svého poškození a vyvázli s co možná nejmenší újmou. Ta stará představa, že na útok rukama je absolutně nepřípustné bránit se zbraní, protože útok rukama přece není nebezpečný (je to přece jen obyčejná rvačka), je nejenže překonaná, ale hlavně šeredně nebezpečná. Dává totiž útočníkům jasný signál, že lze páchat jakékoliv násilí, stačí přitom nebýt ozbrojen a nikdo slabší proti nim nemá šanci, protože zbraň (která by převahu násilníka vyrovnala) ten slabší použít nesmí. Pro propagátory této pokroucené morálky bych měl jen otázku: Jak se mají bránit třeba ženy, které jsou v drtivé většině případů bez zbraně naprosto bezmocné?

No nicméně, moje predikce založená na znalosti příslušných zákonů a zkušenostech ze života obyčejného člověka, který již pouliční násilí také zažil, byla chybná. Případ, který byl ukázkou brutálního, nevyprovokovaného napadení a, zaplaťpánbůh, úspěšné obrany, se dostal k soudu.

V první instanci se projednával u Krajského soudu v Hradci Králové, předseda senátu byl doktor Ježek. Tento soud provedl celou řadu důkazů, o kterých si můžete přečíst v rozsudku zde. Velice je zajímavý zejména znalecký posudek z oboru psychiatrie, kde se na stranách 14 a 15 píše, že se i přes stav poměrně silné opilosti nebylo policistovo vnímání reality ovlivněné více než z jedné třetiny. Podle znalkyně obžalovaný jednal v silném rozrušení, protože cítil fyzickou převahu útočníka, bezmoc a zejména smrtelný strach. Mezi námi, kdo by ho se zahryznutým rotvajlerem a útočníkem před sebou necítil…

Celý tento rozsudek je nekonečným výčtem všelijakých znaleckých posudků a svědeckých výpovědí. Zajímavá je pro nás ale spíše argumentace soudu z hlediska konečného odůvodnění rozsudku, který zněl: 2 roky odnětí svobody s pětiletým podmínečným odkladem za ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, propadnutí věci a celkově přes jeden a půl milionu korun odškodného všem různým příbuzným poškozeného, který byl i se psem střelbou bohužel usmrcen.

Na straně 18 výše zmíněného rozsudku se totiž dočteme, že:

1. obžalovaný zaprvé vůbec zbraň mít neměl (ano to neměl, ale na posuzování samotné obrany to nesmí mít vliv!),
2. zadruhé prý nepoužil varování ani varovný výstřel (což jednak s jistotou nebylo prokázáno, ale hlavně obránce není ze zákona povinen ani varovat zbraní ani provádět varovný výstřel),
3. útočníkovi nedal možnost zanechat útoku po první ráně (což zaprvé opět nebylo doopravdy prokázáno a zadruhé by si pan soudce měl srovnat, jestli je vůbec nutné dávat útočníkovi možnost nevyprovokovaný a hlavně neoprávněný útok přerušovat, když hlavně neměl vůbec probíhat!),
4. nebyl nijak vážně zraněn (ano, zaplaťpánbůh, jako zázrakem nebyl a je mu to nakonec ke škodě, jen by mě zajímalo, zda by se po vážném zranění vůbec byl schopen ubránit – asi by najednou byl odsouzeným někdo docela jiný),
5. útok vyprovokoval drážděním psa, načež majitel oprávněně řešil potenciálního narušitele na hranici svého pozemku (jistě, na štěkot psa se běžně a správně reaguje okamžitým brutálním útokem a poštváním psa),
6. a za poslední byl střelec policista, a znal tedy hmaty a chvaty potřebné k odvrácení útoku.

Nevypisuji zde všechno (zato dávám k dispozici rozsudek), ale pan soudce Ježek zde v překladu napsal, že:

1. Pokud jste se dopustili chlastání v hospodě, nemáte právo se bránit.
2. Než se budete bránit, musíte útočníka varovat, že se budete bránit, protože jinak by se mu přece mohlo něco stát.
3. Musíte se před započetím vlastní aktivní obrany nechat vážně zranit, pouhé nebezpečí vážné újmy na zdraví nestačí.
4. Nesmíte se předtím pokusit pokecat si s hlídacím psem, protože majitel má právo na jeho štěkání reagovat brutálním napadením Vaší osoby, to je přece jasné…
5. A hlavně… nesmíte se umět prát, protože pokud to umíte, nemáte nárok na obranu ničím účinnějším, jste totiž povinni šetřit útočníka stejně tak, jako on „šetří“ Vás.

 

Přes naprosto pokroucenou morálku a nesmyslnost těchto odůvodnění byl trest poměrně mírný. Mně na tom ale nejvíc vadí to, že soud odsoudil člověka za to, že nedělal něco, co dělat nemusel. Není to poprvé, co vidím v rozsudku, že střelec měl přece provést varovný výstřel – což není pravda. Viděl jsem již i odůvodnění, že střelec měl utéct a ne se bránit – což náš zákon také neukládá. Soudce je ale soudce, a tak je nezávislý a jeho rozhodování je konečné. Že rozhoduje v rozporu s rozumem a dokonce i zákony je fuk.

Proti tomuto rozsudku se samozřejmě odvolaly obě strany – státní zástupce i obžalovaný. Vrchní soud v Praze (v čele s panem předsedou Lněničkou) se ale s odvoláním moc nepáral, alespoň to lze usoudit z poměrně stručného rozsudku, který je k dispozici zde. Odvolání obžalovaného bylo jednoduše zamítnuto jako nedůvodné, hotovo dvacet. Odvolání státního zástupce ale bylo shledáno důvodným a pan bývalý policista byl odsouzen na 10 (slovy: deset) let za vraždu natvrdo, propadnutí věci a výše zmíněné náhrady škod.

Soud argumentoval tím, že v jednání prvoinstančního soudu neshledal pochybení, že důkazů bylo víc než dost a jejich posouzení bylo správné. Naproti tomu byla ale nesprávná právní kvalifikace.

Podle odvolacího soudu se rozhodně nejednalo o ublížení na zdraví, protože obžalovaný se ozbrojil vysoce účinnou zbraní a municí a vedl střelbu proti hrudníku z krátké vzdálenosti, a proto mu muselo být jasné, že nemůže „pouze“ zranit, ale i zabít, a proto nepřichází kvalifikace ublížení na zdraví v úvahu. Rovněž se prý neprokázalo, že by doopravdy jednal v silném rozrušení ze strachu, a proto nepřichází v úvahu ani kvalifikace zabití. Zde nezbývá než dodat, že se také neprokázalo, že by obžalovaný NEjednal v silném rozrušení, a protože podle presumpce neviny a zásady in dubio pro reo se musí jednat, jako by tomu tak bylo, porušuje pan předseda senátu právo na spravedlivý proces.

Pan bývalý policista tak nastoupil výkon trestu odnětí svobody ve druhé nejvyšší nápravné skupině a tam seděl 2 roky a 8 měsíců (slovy: dva roky a osm měsíců) za vraždu (mimochodem, paragraf o vraždě začíná slovy: „kdo jiného úmyslně usmrtí…,“ já mám o úmyslném usmrcení jiné představy – pan Lněnička je ale nezávislý soudce…).

Po 2 letech a osmi měsících se konečně vyslyšely mimořádné opravné prostředky. Nejvyšší soud dovolání zamítl, ale Ústavní soud se ho chopil a projednal ho. Nález ÚS k dispozici zde.

Osobně mám pocit, že Ústavní soud si jediný spis pořádně pročetl a použil mozek. Z celé té několikaleté šňůry soudních tahanic bylo nakonec 32 měsíců těžkého žaláře a na konci světlo v podobě zrušení rozsudků Ústavním soudem. Ústavní soud nalezl, že:

1. K porušení základních práv odsouzeného došlo zejména extrémně vadným vyhodnocením provedených důkazů (a hele…).
2. Výsledek dokazování byl naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
3. Nebyla dodržena presumpce neviny, protože obecné soudy vyhodnotily důkazy extrémně vadně, nepodařilo se jim přesvědčivě vyvrátit obhajobu obžalovaného a své závěry nepřesvědčivě a rozporuplně odůvodnily.
4. Celý rozhovor se psem na rozdíl od původních výnosů obecných soudů nemá podle ÚS právní váhu a nelze jej považovat za způsobení útoku vyprovokováním.
5. Obecné soudy bagatelizují napadení a označují jej jen eufemisticky jako „slovní a následně fyzickou potyčku.“
6. Obecné soudy bagatelizují i zranění odsouzeného a označují je za běžná zranění pouličních potyček apod.
7. Obecné soudy s nedostatečnou oporou v důkazech viní odsouzeného z aktivního zapojení se do střelbě předcházejícího „ručního“ násilí.
8. Podle ÚS odsouzený jednoznačně jednal v „silném rozrušení ze strachu, zmatku nebo úleku.“
9. I kdyby nakrásně odsouzený psa „dráždil,“ nebylo by to ani v nejmenším legální omluvou pro napadení ze strany zastřeleného – jinými slovy na dráždění psa prostě nelze reagovat brutálním útokem.

 

Toto jsou jen některé body, pro nás ty nejzásadnější. Celkově má výnos 46 bodů. Člověk by si řekl, že, zaplaťpánbůh, spravedlnost zvítězila – jenže chyba lávky. ÚS není obecným soudům přímo nadřízen a jeho práce není dokazování jako takové. Práce ÚS je hlídání Ústavního pořádku, a proto je oprávněn zrušit rozsudek, který porušuje základní lidská práva, která jsou součástí Ústavy ČR. Soud tedy pouze zrušil vadné rozsudky, nemohl ale případ sám projednat.

A tak se po několika letech soudních tahanic a více než dvou a půl letech kriminálu kolečko opakuje od začátku.

Nebudu Vás, kteří jste se prokousali až sem, dlouho napínat. Před dvěma týdny, 17. 4. 2013, proběhlo další líčení, již znovu před odvolacím soudem. Pan předseda Lněnička opět perlil a verdikt je: 6 let natvrdo za zabití a opět ve druhé nejtvrdší nápravné skupině.

Bohužel písemný rozsudek k dispozici zatím nemám, ale průběh líčení byl pro mě těžko stravitelnou záležitostí. Po asi patnácti minutách pan soudce přistoupil k výslechu obžalovaného. Jeho první otázky ukázaly jasně, jak se na celou věc dívá:

1. Mě zajímá, proč jste si vůbec bral do práce tu pistoli? (Co je Vám, pane předsedo, vůbec do toho? Držitel „zbrojáku“ sk. E je oprávněn nosit zbraň ke své obraně a nemusí k tomu mít nějaký konkrétní důvod – stavět na tomto své rozhodnutí nemáte právo!)
2. Vy jste ji nosil pořád? (Viz komentář k bodu jedna.)
3. Ten obvod, co jste (jako policista) v něm sloužil, byl nějak nebezpečnější než ostatní obvody? (Nejen policista, ale i běžný občan a držitel ZP sk. E smí nosit kdykoliv a nemusí dokazovat, že je ohrožen „více než ostatní.“)
4. Jako držitel zbrojního průkazu, věděl jste, že je Vaší povinností nepožívat alkoholické nápoje? (Alkohol nealkohol, posuzuje se napadení – chlast a zbraň je pak věcí samostatného přestupkového řízení.)
5. Vzhledem k tomu, co jste všechno vypil, vzpomenete si, kolik jste měl alkoholu v krvi?… A to se domníváte, že Vaše schopnosti posoudit realitu byly zachovány? (Vážený pane předsedo, toto přísluší hodnotit soudnímu znalci a ten se už v prvním řízení vyslovil v tom smyslu, že ANO, schopnosti byly dostatečně zachovány.)

 

V tomto sledu šly otázky po sobě. Podle mě není pochyb, že soudce má už obrázek předem udělaný. Ještě aby ne, koneckonců pár let předtím jej napsal do rozsudku. Toto ale nejsou jediné perly, které zazněly. Například zaznělo, že vzhledem k tomu, že ke střelbě došlo ze vzdálenosti vyšší než 50cm, nemohlo se jednat o bezprostřední útok. To už je podle mě vážně výsměch, protože jen moje průměrně dlouhá paže měří od prstů k rameni 70cm. Navíc se v odborné literatuře dočteme zajímavé věci. Např. Andy Stanford ve své knize Surgical Speed Shooting píše, že: „Tuellerův drill prokázal již mnohokrát, že průměrný útočník nemá problém urazit vzdálenost 21 stop (necelých 6 metrů) za dvě vteřiny.“ Jen tak mezi námi, za tu dobu Vám zkušený a trénovaný střelec akorát vytasí – z ledvinky to ale trvá i déle. Jak je vidět i z tohoto videa,  

i vzdálenost kolem těch 6ti metrů může znamenat bezprostředně hrozící či trvající útok. Slyšet pak z úst státního zástupce, že na tuto vzdálenost si nelze bezprostřední útok ani představit, by jednoho přivedlo k breku.

Perly pana předsedy Lněničky při závěrečném odůvodnění rozsudku po jeho přečtení (opět pomocí výčtu):

1. Máme za to, že když byla střelba vedena z tak účinné zbraně a z tak krátké vzdálenosti, tak byl smrtelný následek neodvratitelný. (Nesmysl pane předsedo, kdybyste o tom něco věděl, tak byste měl z odborné literatury přečteno, že: střely z krátkých zbraní nemají magickou sílu, dělají jen do věcí díry. Permanentní střelný kanál je primárním prostředkem poškození těla a elastické orgány se po průchodu střely tělem vrátí bez problémů do původního stavu – s výjimkou těch, které střela skutečně zasáhla (Stanford A., Surgical Speed Shooting). – Ono to chce o tom něco vědět a ne jen koukat na TV – smrt nastala bohužel v důsledku zásahu srdce, což nebyl úmysl a už vůbec ne neodvratitelná věc, ale jen blbá trefa).
2. Na dobrodiní nutné obrany se nemůže odvolávat ten, kdo svou provokací útok zavinil. (Jistě, jen zopakujte něco, co Vám bylo vytknuto nadřízeným orgánem jako nesmysl, koneckonců jste nezávislý soudce.)
3. Kultura střední Evropy a právní pojem je postaven na trochu jiných zásadách než například v jiných státech. Rozhodně není obvyklé, aby se v zastavěné části města procházely osoby ozbrojené účinnou zbraní a čekaly na to, až je někdo napadne, aby na to mohly reagovat střelbou. (Zde se, pane předsedo, dopouštíte naprosto obludného počínání, kdy něco absolutně nepodstatného aplikujete na případ napadení a obrany. V České republice má občan a držitel ZP sk. E právo nosit zbraň ke své obraně. Nejen že Vy ho za využívání tohoto práva nyní trestáte, ale Vy ho dokonce neopodstatněně nařkáváte z úmyslného čekání na příležitost k jejímu použití!!!)
4. Vzhledem k tomu, že byli stejně velcí (aktéři), těžko mohlo dojít k vážnému následku (toho původního napadení). (Také neuvěřitelná perla – takže pokud já vážím 90kg a můj protivník také, nemám se čeho bát, natož abych se po sražení k zemi a zahryznutí rotvajlera ještě nějak účinně bránil…)
5. Je možné, že poškozený pronášel nějaké výhružky, ale vzhledem k tomu, že byl silně podnapilý, nelze takové výhružky brát vážně. (K tomu snad ani není třeba nic dodávat.)
6. Mám za to, že Ústavní soud se dopustil trochu zjednodušeného výkladu, když v tom nálezu uvádí, že na obžalovaného poštval psa bojové rasy. Ten pes běhal za plotem a obžalovaný ho dráždil. Když pak otevřel poškozený branku, pes vyběhl. Nebylo potřeba žádného poštvávání. (Jistě, když mám totiž v sobě zahryznutého rotvajlera, tak mám vědět, že je neškodný, protože nikdo vysloveně nevyřkl povel: „Trhej!“)

 

Vzhledem k tomu, že pan „soudce“ Lněnička je u Vrchního soudu, není proti jeho rozhodnutí žádný řádný opravný prostředek. Nezbývá než se dovolat výš a doufat, že před projednáním vyjde žádost o odložení nástupu výkonu trestu. Pokud ne, tak se musí zase pěkně do chládku a pár měsíců (nebo let?) počkat, než se dovolání někdo chytí (pokud vůbec).

Stejně jako minule přidám ke konci vyprávění i jméno, i když jste si ho jistě přečetli v rozsudcích. Odsouzeným je pan Jiří Jungman, bývalý trutnovský policista, který se stejně jako pan Václav Houštecký stal obětí neuvěřitelného šlendriánu, lhostejnosti a arogance moci. V případě pana Houšteckého si soudní znalci vymýšleli zcela nové vědecké poznatky (jako např. takzvanou „Krušnohorskou balistickou křivku,“ podle níž střela z pistole může i dvakrát zatočit o 180 stupňů), v případě pana Jungmana se zase zjistilo, že přece nad 50cm se nemůže jednat o bezprostřední útok, a že pokud někdo nosí zbraň, je to vlastně skrytý a čekající vrah. Ve světle reálné kriminality s legálními zbraněmi si člověk jen zaťuká na čelo. Inu, ať žije česká justice, zaplaťpánbůh, za naše neodvolatelné, za svá rozhodnutí nezodpovědné a nikým nevolené soudce, kteří jsou zárukou řádu a spravedlnosti.

Bc. Pavel Chabr - člen LEXu