LEX logo

Před pěti lety došlo v Krušných horách k incidentu, kdy napadený majitel legálně držené zbraně postřelil útočníka. Případ se táhl pět let a reportéři sdružení Lex, zabývajícího se ochranou práv držitelů zbraní, byli u každé fáze řízení před soudem. Přinášíme vám tedy pohled na to, jak takový proces s držitelem legální zbraně vypadá…

Nejdříve si shrňme fakta: Obviněný se svým kamarádem odváželi jednu kamarádovu známou ze slavnosti. Po příjezdu na oplocený pozemek se zahradou a zahradním domkem je pozvala na kávu a požádala je, aby na zahradě rozložili nábytek, poté odešla do domku připravovat kávu. Pak se objevil starší muž v podnapilém stavu – její nevlastní otec – a zvýšeným hlasem a nevybíravými slovy se dožadoval přeparkování automobilu obviněného, který stál na příjezdové cestě. Kamarád tedy odjel s automobilem a obviněný rozkládal nábytek, jak ho slečna požádala. Po přeparkování automobilu se kamarád obviněného vrátil zpět. Potom se však vrátil i podnapilý muž, s úmyslem je přimět k opuštění pozemku. Slečna ale řekla, že si ho nemají všímat, že to je strejda a že je opilý.

Dále se verze obviněného i postřeleného rozcházejí. Jisté je jen tolik, že došlo k potyčce, ve které obviněný nejdříve použil pepřový sprej a poté legálně drženou pistoli značky Glock 19C ráže 9mm Luger, ze které třikrát vystřelil. Jedna ze střel prošla šourkem a stydkou kostí postřeleného, další dvě jeho pravou a levou paží. Následně se obviněný pokusil poskytnout postřelenému první pomoc, v čemž mu zabránili okolostojící, a zavolal policii, které se po jejím příjezdu sám přihlásil.

Verze obviněného

Obviněný tvrdí, že postřelený byl při svém druhém návratu agresivní, nadával jim a vyhrožoval „rozbitím huby“ . Proto se rozhodl z pozemku odejít, ale dříve než tak stačil učinit, opilý muž k němu přistoupil zezadu (oplocení pozemku má dva přístupy; opilý muž vstoupil na pozemek ze strany, obviněný údajně hodlal opustit pozemek přední brankou), uchopil jej za levé rameno, otočil jej k sobě a několikrát jej udeřil pěstí do obličeje. Proto obviněný vytáhl pepřový sprej, který útočníkovi nastříkal do obličeje. Nepřineslo to však žádaný efekt, útočník stále pokračoval v úderech do obličeje. Obviněný couval a útočník jej srazil na zem, kde jej jedním kolenem zaklekl a pokračoval v bití, zejména do hlavy. Po určité době obviněný sáhl pravou rukou k pasu a vytáhl pistoli, přestal se krýt i levou rukou, tou natáhl zbraň a z úrovně břicha vystřelil. Poté, co útočník na výstřel nijak nereagoval, vystřelil další dva výstřely. Útočník stále pokračoval v bití a střelec se pak již jen kryl. Po cca. 10 sekundách útočník vstal, asi minutu stál, a když zjistil, že krvácí, lehl si na zem. Dále následovalo výše popsané, první pomoc atd.

Verze postřeleného

Postřelený tvrdí, že přišel na svůj pozemek a žádal oba mladíky, aby jej opustili, že si je tam nepřeje. Agresivní chování i vulgaritu popřel. Po opakovaných výzvách kamarádi obviněného pozemek opustili, obviněný však zůstal a choval se arogantně (později postřelený toto arogantní chování upřesnil jako gesta hlavou). Postřelený uchopil obviněného oběma rukama za levou paži a vykazoval jej z pozemku. Jakékoli údery ze své strany postřelený popřel. Obviněný se mu vytrhl a postřelený jej opět uchopil; to se opakovalo dvakrát. Poté obviněný použil pepřový sprej, který se pokusil postřelenému nastříkat do obličeje, zasáhl je však pouze okrajově. Poté postřelený podnikl třetí pokus obviněného uchopit; ten však zaujal bojový posed s pravou nohou nataženou do strany, zpod vesty vytáhl pistoli, kterou ani nenatáhl a ze vzdálenosti asi 1,5m třikrát vystřelil. Postřelený zůstal chvíli stát a ptal se obviněného, proč to dělá, pak si lehl na zem. Poslední, co si pamatuje, než upadl do bezvědomí, bylo, jak obviněný říká „já mám na policii známý, mně se nemůže nic stát.“

U okresního soudu

Jakou má obviněný šanci na nezaujatý soud, bylo zřejmé už na začátku, když předseda senátu Milan Ferenc pronesl poznámku „mně se zbraně nelíbí“ a po zjištění, že obviněný nosil zbraň za účelem osobní ochrany, zavrtěl hlavou a řekl „to jsem ještě neslyšel“. Jak se ukázalo později, obavy se plně potvrdily.

Svědectví

V celém případě byla dvě zásadní svědectví – výpověď nevlastní dcery poškozeného a výpověď kamaráda obviněného. Ostatní svědci vesměs vypověděli, že nic neviděli, protože na místo přišli až po činu.
Nevlastní dcera poškozeného potvrdila, že postřelený po příchodu na zahradu mluvil zvýšeným hlasem, vulgárně nadával a vyhrožoval, že pokud neodejdou, tak jim dá přes držku, na což obviněný údajně odpověděl „Abys nedostal přes držku ty.“ Dále vypovídala shodně s verzí postřeleného až do okamžiku použití pepřového spreje, který ji údajně zasáhl a oslepil. Výstřely pouze slyšela. Když se jí vrátilo vidění, uviděla postřeleného ve stoje a obviněného na zemi v podřepu; zda v tom okamžiku manipuloval se zbraní, si nebyla jista. Dále se její výpověď shoduje s oběma verzemi – první pomoc atd.
Výpověď kamaráda obviněného se v podstatě shodovala s verzí obviněného. Potvrdil počáteční vulgarismy, údery do obličeje, použití pepřového spreje, sražení obviněného na zem, zakleknutí postřeleným, bití a následnou střelbu obviněného vleže ze země.

Věcné důkazy

Na místě bylo nalezeno několik věcných důkazů. Za prvé tři vystřelené nábojnice. Za druhé jeden nevystřelený náboj. A dále ležela na místě činu bunda, zašpiněná tekutinou červené barvy, kterou údajně měl postřelený v okamžiku střelby na sobě. Klíčový důkaz, který mohl podle povýstřelových zplodin nad veškerou pochybnost ukázat, na jakou vzdálenost se střílelo a která verze je tedy pravdivá. Zasahující policisté bundu nafotili, zapsali i s popisem do protokolu – a nechali ji tam ležet. Víckrát ji nikdo neviděl. Klíčový důkaz, stopa označená na fotografii jako č.1, zmizela beze stopy.

Znalci

Po zmizení klíčového důkazu zůstalo veškeré dokazování na znaleckých posudcích.
Posudek balistika byl v podstatě šitý na míru obžalobě; balistik sám u soudu uvedl, že vycházel z verze postřeleného a verzí obviněného se vůbec nezabýval. Uváděl, že verze obviněného není možná, protože by okolo vstřelů zůstalo očazení a povýstřelové zplodiny. Vycházel z toho, že postřelený měl na sobě tričko s krátkým rukávem, ve kterém ho přivezli do nemocnice a tedy že na holých předloktích by takové stopy byly vidět; že mohl mít na sobě onu bundu, jejíž rukávy by povýstřelové zplodiny zadržely, vůbec nebral v úvahu ani on, ani později soud.

První posudek chirurga jednoznačně potvrzoval výpověď postřeleného. Udával, že zranění ve tváři střelce (oteklá a bolestivá obočí a tvář) odpovídají pouze několika úderům malé intenzity, nikoli dlouhému a silnému bití do obličeje. Kromě toho zranění pravé ruky bylo takového charakteru, že ji okamžitě vyřadilo z funkce, tedy podle znalce nemohlo dojít k dalšímu bití, které uvádí střelec (ten však netvrdil, že by bití pokračovalo oběma rukama). Znalec i soud však přehlédli jednu skutečnost: postřelený ve své výpovědi tvrdil, že obviněného pouze tahal za rukáv, v žádném případě jej nebil. Na obličeji však známky bití byly – malé, ale byly. Pokud by výpověď poškozeného byla pravdivá, odkud se tyto známky po bití vzaly?

Revizní posudek z oboru chirurgie, který předložila obhajoba, odhalil další okolnost. Jiný znalec v něm uvádí, že při průběhu událostí dle poškozeného mohlo dojít ke zranění pánve, v žádném případě však rukou. Postřelený ve své výpovědi tvrdí, že: „byl jsem malinko předkloněnej, ruce jsem měl mírně od těla, stál jsem na mírném kopečku, on byl pod ním“. Obě předloktí byla zasažena z malíkové strany, pravá ruka navíc musela být ohnuta v lokti. Podle znalce tato zranění v žádném případě nemohla vzniknout v pozici, kterou uvádí postřelený, mohla však vzniknout v pozici, kterou uvádí obviněný (útočník klečí na střelci a bije jej, střelec střílí od úrovně pasu). Také bylo zjištěno, že postřelený před incidentem zkonzumoval výrazně více alkoholu, než vypověděl do protokolu; podle množství naměřeného při odběru v nemocnici znalec zpětně propočítal, že v době potyčky se postřelený nacházel ve stavu lehké až střední opilosti. Kdyby zkonzumoval pouze množství alkoholu, které uvedl, neměl by v době odběru v krvi žádný alkohol.

Také psychologické posudky byly dva. První byl pouze na střelce a výsledkem pro držitele zbraně celkem typický – dobře socializovaný, nekonfliktní, problémy s lidmi nemá atd. Měl však zajímavý dovětek: psycholožka i v případě osvobození střelce doporučovala odebrat zbrojní průkaz a zbraň, protože „jeho zájem o zbraně ukazuje na zvýšenou míru agresivity“. Na dotaz obhájce, zda u obviněného zjistila ještě nějaké jiné známky zvýšené agresivity, než pouze zájem o zbraně, vyloženě vyštěkla: „Já myslím, že to stačí!“…

Druhý posudek dělala jiná psycholožka, a to na oba účastníky konfliktu. Hodnocení bylo u střelce podobné předchozímu, pouze bez oné doložky o zbraních a agresivitě: „Zcela v rámci psychické normy…má vysokou toleranci ke stresu…dobré sociální přizpůsobení, dobrá kontrola nad realitou…vyhýbá se konfliktům…“ Poškozený nejdříve odmítl testování podstoupit bez účasti svého právníka. Posléze svolil, a výsledky jsou rozhodně zajímavé: „Nevalidní, téměř absolutní lžiskóre, vyšetřovaný má silnou snahu o sobě uvádět nepravdivé a nadhodnocující skutečnosti.“ Vzhledem k výše uvedenému nemohla znalkyně podrobněji určit osobnost poškozeného. Nemohla ani zjistit jeho sklony k vymýšlení, protože další vyšetření poškozený odmítl, taktéž znalkyni odmítl popsat průběh činu.

Následovalo vystoupení znalce v oboru sebeobrany JUDr. Zdeňka Náchodského. U předchozích posudků jsem vyjmenoval nedostatky; tady by jejich výčet zabral následující dvoustranu, takže jen na příkladech:

  • 1.    Po přečtení posudku se předseda senátu otázal znalce: „Mám tomu rozumět tak, že obžalovaný nejednal v nutné obraně?“ To je otázka, kterou soud znalci nesmí položit, protože posuzování právních otázek znalci nepřísluší! Znalec si toho zjevně byl vědom, přesto i přes námitku obhajoby odpověděl: „Dle §107 odst. 1. mi nepřísluší hodnotit důkazy a řešit právní otázky, ale podle toho, co pro mne vyplynulo ze spisu, který jsem měl k dispozici, tak se domnívám nebo jsem přesvědčen, že zbraň byla za té situace, ve které se obžalovaný nacházel i v mimopostojové poloze, kterou uvedl, tak ta zbraň byla použita nad rámec nutnosti.“ Jinými slovy: znalec věděl, že takové závěry nemá dělat, přesto to udělal.
  • 2.    Znalec při dotazování uvedl, že vnímání času při boji je individuální a napadení často udávají zcela nereálné délky konfliktu, až 10 minut. Přesto ale vzal údaj „to bití trvalo tak 30 sekund“, který střelec vypověděl ve stresu bezprostředně po incidentu – a pouze tehdy – a značnou část posudku založil na dokazování jeho nepravdivosti.
  • 3.    Znalec zcela odmítl možnost, že by použití pepřového spreje nemuselo útočníka vyřadit, ačkoli v tomto bodě se shodovaly výpovědi obviněného, poškozeného i obou hlavních svědků.
  • 4.    Zjevné nesmysly: „Pokud na něm (poškozený) klečel, pak měl (obviněný) buď obě, nebo jednu paži blokovanou v pohybu. Nemohl s ní (s nimi) proto volně manipulovat.“ Na obrázku z naší rekonstrukce sami vidíte, že je možné, aby byl člověk zakleknutý a přitom měl obě ruce volné.
  • 5.    Nedůslednost při studiu zdrojů a zpracování posudku: píše „Rovněž není uvedeno, na které straně měl v této fázi (obviněný) uloženou zbraň v pouzdře“, na následující straně však cituje z protokolu „poslepu nahmatal pouzdro pistole, umístěné se zbraní na pravé straně“.
  • 6.    Znalec tvrdí věci, které jsou v rozporu se zdroji. Několikrát zdůrazňuje nevěrohodnou „absenci přirozených obranných mechanismů“, tj. že se střelec měl nechat bez odporu tlouct. Přitom střelec několikrát vypověděl do protokolu, že si kryl obličej rukama (což mimochodem také vysvětluje, proč byly stopy po bití jen malé – obrana nestačila k odražení všech útoků, dokázala je však alespoň ztlumit).
  • 7.    Předpojatost znalce vůči civilnímu držení a nošení zbraní byla celkem zjevná. Řečnické otázky jako „Lze považovat za standardní, aby se obecně člověk ozbrojoval proti lidem, které nezná? Jedná se u něj o návyk chodit stále ozbrojen? V případě že ano, pak chodí pravidelně střílet, aby se udržoval ve střelecké kondici?“ nemají s případem nic společného. Znalec dokonce přímo před soudem vyfabuloval, že obviněný musí mít zbrojní průkaz skupiny D (nemusí a nemá) a že v tom případě mu zákon ukládá povinnost „se udržovat v kondici“ (ať už to znamená cokoli, nic takového v zákoně není).

Nakonec byl obhajobou předložen posudek o zdravotním stavu obviněného, který dokládal, že v době činu trpěl nemocí způsobující značný úbytek svalové hmoty, tedy byl výrazně slabší než poškozený.

Rozsudek

Soud prvního stupně se s důkazy vypořádal rázně a jednoduše: připustil pouze ty, které byly v neprospěch obviněného, ostatní zamítl pro nadbytečnost – včetně posudku dokazujícího, že zranění nemohla vzniknout způsobem, který uvádí poškozený. Výpověď svědka potvrzující verzi střelce byla zamítnuta jako ryze účelová s odůvodněním, že svědek je kamarád obviněného, zatímco svědectví potvrzující verzi poškozeného bylo označeno za zcela věrohodné, ačkoli šlo o výpověď jeho nevlastní dcery. To už bylo zřejmě trochu moc i na státního zástupce, který ve své závěrečné řeči zdůraznil charakter a dosavadní bezúhonný život obviněného a navrhl podmínečný trest v délce dvou let. Soud ale dospěl k jinému názoru – takového nebezpečného lumpa je třeba na čtyři roky posadit za mříže. Když soudce nakonec řekl odsouzenému „Musíte uznat, že rozsudek je objektivní a hlavně spravedlivý“, pochopil jsem, proč se k soudu nesmí nosit zbraně.

Odvolání

Zatímco u okresního soudu se případ táhl čtyři roky, odvolání smetl krajský soud ze stolu během jednoho dne. Soudkyně Naďa Hájková si zjevně uvědomovala, že nepřipuštění relevantních důkazů by jí Nejvyšší soud otloukl o hlavu, protože je to protizákonné. Proto byly znalecké posudky, svědčící ve prospěch obviněného, formálně připuštěny, přečteny – a naprosto ignorovány. Jejich závěry, včetně tvrzení, že zranění nemohla vzniknout podle verze poškozeného, se odvolací soud prostě nezabýval. Státní zástupkyně k tomu dokonce prohlásila, že „v komplexu těchto důkazů…je zřejmé, že se skutek stal tak, jak je popsán ve výroku rozsudku“, ačkoli revizní posudek chirurga tvrdí naprostý opak! Návrh obhajoby na provedení rekonstrukce odvolací soud zamítl s odůvodněním, že vše je již dostatečně doloženo a rekonstrukce je zbytečná, protože by stejně žádná nová zjištění nepřinesla. Pak už bylo rovnou vyhlášeno usnesení, samozřejmě zamítavé. Soudkyně označila posudek balistika a první posudek chirurga za bezvadné a vyjádřila politování, že se neodvolal i státní zástupce, takže nemůže odsouzenému zvýšit trest. Na závěr přidala právní názor, který mi opravdu vyrazil dech: že totiž pokud by se prokázala verze obviněného, pak by šlo o nutnou obranu…ze strany poškozeného!!! Střelec totiž poškozoval jeho práva tím, že se neoprávněně zdržoval na jeho pozemku (ačkoli tam byl pozván a nevěděl, že je to pozemek poškozeného, navíc byl na odchodu) a jednání poškozeného by tedy bylo nutnou obranou proti tomuto poškozování práv. K tomu mohu pouze říci, že jsem jakživ neslyšel tak benevolentní interpretaci nutné obrany, a silně pochybuji, že by soudkyně toto jednání (údery, sražení na zem, zakleknutí a další údery) označila za adekvátní způsob ochrany pozemku, kdyby nehledala záminku pro odsouzení držitele střelné zbraně.

Pro zajímavost jsme udělali rekonstrukci, kterou soud považoval za zbytečnou. Zde je naznačeno, jak podle lékařské zprávy probíhaly střelné kanály pravou rukou:

Takto vypadala situace v okamžiku střelby podle verze poškozeného, kterou soud prohlásil za správnou a pravdivou: "On byl v bojovém posedu, já jsem stál, byli jsme čelem k sobě a vzdáleni 1,5 m. Byl jsem malinko předkloněnej, ruce jsem měl mírně od těla, stál jsem na mírném kopečku, on byl pod ním." Červená čára ukazuje, jakou dráhu by střela musela prolétnout, aby v tomto postavení způsobila zranění pravé ruky.

Zde je situace, jak ji popisuje střelec: útočník na něm klečí a bije ho, napadený střílí od úrovně pasu. Podle tyčky zasunuté do hlavně zbraně je vidět, že takto zranění pravé ruky vzniknout mohlo.

Bojíte se? Měli byste. Může se to stát každému z nás. Uvidíme ještě, co na to řekne Nejvyšší soud, ale to, co jsem doposud viděl a slyšel, mne utvrdilo v přesvědčení, že držitelé zbraní opravdu jsou ‚novodobí negři‘ – jediná skupina, vůči které existuje legální diskriminace. Nepsané pravidlo ‚střelec = vrah‘ bylo u obou soudů zcela zřejmé. Odmítání důkazů, přehlížení rozporů v důkazech, presumpce viny…

Že se vám z toho zvedl kufr? A chcete s tím něco udělat? Tak dejte tento článek přečíst všem právníkům a studentům práv, které znáte. Soudci, kteří tato zvěrstva spáchali, jsou sice nepostižitelní a neodvolatelní, ale věčně na svých místech nebudou – a právě současní studenti práv je jednou nahradí. Jestli se jim z toho ‚zvedne kufr‘ stejně jako mně a vám, pak snad jednou v této zemi i držitelé zbraní budou mít šanci na nezaujaté a spravedlivé zacházení.

 

Pokud Vás tento případ zaujal, můžete veškerou dokumentaci nalézt na stránce www.mujglock.com/strelba-v-krusnych-horach-spis.html

Původní verze článku, který v poněkud umírněné verzi vyšel v časopise Střelecká Revue.
http://karasek.blog.idnes.cz/c/260357/STALO-SE-Strelba-vKrusnych-horach.html