V medicíně existuje pojem "zlatá hodina", který označuje dobu těsně po zranění a myšlenku, že konečný výsledek zranění závisí na ošetření, kterého se pacientovi dostane během této doby. Může to být od několika minut do několika hodin. Jsou to právě první zasahující, obvykle záchranáři, kdo má největší vliv na přežití oběti.

Představme si osobu, která dostane infarkt. Pokud se to stane v nemocnici, dostane se k ní pomoc během několika okamžiků. Ošetření přichází okamžitě a osoba má největší šanci na přežití. Pokud se to ale stane na výletě daleko v horách, může trvat i tři hodiny, než pomoc dorazí, a pravděpodobnost příznivého výsledku je silně snížená.

Teď si představte situaci, kdy nějaký psychopat (nebo terorista, pozn. překl.) začne střílet v obchodním domě. Průměrná reakční doba policie je kolem 5-10 minut. Přidejte čas potřebný ke vstupu do budovy, vyhodnocení situace, nalezení a neutralizaci pachatele, a může to klidně být i dvacet minut. Během té doby může pachatel vypálit i několik set ran a způsobit mnoho škody, než jej policie zastaví. To vše může být jinak, pokud je na místě ozbrojený civilista, který dokáže přiměřeně reagovat.

Než se ale začneme zabývat tímhle, podívejme se krátce na historii lidí, kteří jsou nejčastěji spojováni s termínem "první pomoc", a to jsou záchranáři.

V polovině šedesátých let začali někteří lékaři experimentovat s programy tréninku laiků, aby byli schopni poskytnout zraněným počáteční ošetření. V té době se také lékařský personál ve Vietnamu začal účastnit bojových akcí, aby mohli poskytovat ošetření přímo na bojišti. Tito lidé dokázali značně zvýšit počty přeživších díky okamžité pomoci, poskytnuté před odsunem do zdravotnického zařízení.

Po válce byly tyto techniky adaptovány pro civilní použití; předpokládalo se, že je budou používat zejména hasiči. Ti jsou dobře vycvičení a schopní rychle zasáhnout, a předpokládalo se, že saniťáci vracející se z války budou moci uplatnit svoje dovednosti i v civilní sféře. Bohužel mnoho členů vyššího vedení hasičských oddělení program rozhodně odmítalo z různých důvodů, od obav z právní odpovědnosti po přesvědčení, že hasiči si nemají co hrát na doktory.

Je ironické, že to byla právě televizní show "Pohotovost!", co pomohlo zlomit odpor proti proti programu, vyzdvihnout jeho efektivitu a vyvolat podporu veřejnosti. To spolu s federálními granty vedlo v sedmdesátých letech k rychlému přijetí záchranářských programů. Dnes mnoho lidí bere jako samozřejmost, že pokud budou těžce zraněni, bude na místě do několika minut záchranář a poskytně jim ošetření. Zdá se barbarské, že kdysi museli lidé na ošetření počkat, dokud se nedostali do nemocnice.

Jak to souvisí s ozbrojenými civilisty?

V roce 2004 byl v nightclubu v městě Columbus v Ohio zavražděn Darell Lance Abbot, kytarista skupiny Panthera. Té noci byli zabiti ještě další tři lidé a další tři zraněni, než byl pachatel zastřelen policistou, který se nacházel poblíž. Tento policista byl údajně na místě během dvou minut, přesto nebyl schopen zabránit těmto vraždám a zraněním.

I když Darellově vraždě se zřejmě nedalo zabránit bez ohledu na reakční dobu, byl v klubu jeden člověk, který by zřejmě dokázal zabránit ostatním vraždám ještě rychleji. "Roger", držitel licence pro nošení zbraně, byl od pachatele asi 5 stop daleko. Zákony státu Ohio naneštěstí zakazují držitelům zbraní vstup do jakéhokoli podniku, kde se podává alkohol (i když sami nepijí), takže Roger neměl zbraň a nebyl schopen tyto lidi zachránit.

Během pár dní od této události se v Ohiu stal další incident, tentokrát v městě Dayton. Devětasedmdesátiletý starý muž byl napaden pouličním lupičem. Dříve než se mu mohlo cokoli stát, poblíž se nacházející držitel zbraně vytáhl pistoli, útok zastavil a zadržel pachatele do příchodu policie. "Zlatá hodina" se stává "zlatou minutou", když jde o obrannou situaci. Okamžitá a rozhodná akce ze strany oběti nebo svědka má obrovský vliv na konečný výsledek zločinného útoku. Pokud se útok nesetká s okamžitou obrannou reakcí, pravděpodobnost těžkého zranění nebo smrti napadeného prudce vzrůstá.

Pamatuji, že před zavedením skrytého nošení v Ohiu se stal incident, kdy mladou dívku postřelil pronásledovatel cestou do školy. Podle svědků dívka ještě několik minut žila, zatímco pachatel bezradně přecházel sem a tam. Když se přiblížila policie, střelil dívku znova a zabil ji. Kdyby byl mezi svědky někdo ozbrojený a schopný zasáhnout, mohla by být stále naživu.

Pro mnoho policistů je na jejich práci nejvíce frustrující, že nemohou být všude a ochránit všechny. Je smutnou skutečností, že na ně často zbývá role ozbrojených historiků, kteří shromažďují fakta a svědectví až poté, co došlo ke zločinu. Občas zasáhnou a zneškodní násilného pachatele, ale často až potom, co došlo k mnoha úmrtím a zraněním. Na to, aby byli všude, jich prostě není dost.

Čím více bezúhonných civilistů nosí zbraně, tím větší je šance, že některý z nich bude přímo na místě činu a bude mít příležitost zastavit zločin a zachránit život oběti. Nošení zbraní pro sebeobranu čelí silné kritice a opozici, stejně jako svého času záchranářské programy. Postupně se ale stává víc a víc akceptovaným, a snad jednou přijde doba, kdy budou držitelé zbraní považováni za nezbytnou součást zabezpečení během oněch několika životně důležitých minut mezi začátkem zločinného útoku a příchodem policie.

Zdroj: The Examiner, http://www.examiner.com/x-2206-Cleveland-Gun-Rights-Examiner~y2009m3d17-Armed-citizens-as-first-responders

Poznámka překladatele:

V České Republice je přes 200 000 občanů, kteří mají oprávnění k nošení zbraně pro sebeobranu. Ne všichni ji ovšem nosí. Patříte-li mezi ně, zamyslete se:

To, jestli se u násilného zločinu vyskytne člověk s oprávněním k nošení, záleží na náhodě.

To, jestli to bude jeden z těch, co zbraň opravdu nosí, záleží taky na náhodě.

To, jestli budete mít u sebe zbraň, pokud ten někdo budete zrovna vy, nezáleží na náhodě. Záleží to na vás. Jste to vy, kdo rozhoduje, jestli v takové situaci budete schopni zasáhnout a pomoci, nebo budete stát s holýma rukama.