Pánové, na slovíčko !

Původně jsem svůj příspěvěk chtěla nazvat “Dámy, na slovíčko“, jenže pak jsem si uvědomila, že tyto řádky budou stejně číst většinou muži a že je to především o nich…..

Je to zvláštní: My ženy řídíme auta i firmy, pilotujeme letadla, vydáváme se do Antarktidy, hrajeme fotbal, potápíme se, létáme do kosmu ale na střelnicích je nás snad ještě méně než ve vládě. Čím to je ?

Copak je střelba nebezpečnější než třeba jízda na koni nebo lezení po skalách? Nikoli. Pojišťovny ji dokonce řadí do téže rizikové kategorie jako šachy, kuželky a jógu. Jsou sporty daleko náročnější fyzicky (třeba triatlon), finančně (tenis, jachting a spousta dalších), sporty, které kazí figuru (většina silových sportů) a přesto se jim ženy celkem běžně věnují. A že by střelba byla fádní, nezajímavá, neskýtala dostatek vzrušení i zábavy ? Tak to je naprostý nesmysl. Takže kde a v čem je zakopaný pes ?

Jedním z důvodů – i když ne nejdůležitějším – může být skutečnost, že výrobci zbraní jaksi nepočítají s námi ženami. Běžná (obranná, služební) zbraň skýtá uživatelský komfort průměrnému předpokládanému uživateli, kterým bude ve většině případů voják nebo policista, v každém případě docela jistě muž – chlap jak se patří a s rukou i silou podstatně větší, než jakou běžně disponuje žena. Uživatel s menší rukou a silou má prostě smůlu.

Nicméně hlavní důvod nepřítomnosti žen na střelnicích to asi nebude – ten je – dovolím si tvrdit – v postoji Vás mužů. Někdy mám pocit, jako byste střelnici bránili jako svoje teritorium – jako jedno z posledních míst, kam jsme my ženy ve větším měřítku dosud nepronikly a snažíte se nás ze všech sil od vpádu na toto Vaše území odradit. Dobře si vzpomínám na reakce dotázaných na možnost navštívit střelnici a zastřílet si : Nemožné, nebezpečné, zbytečné… Obvykle však používáte metody mnohem rafinovanější. Galantností maskovaná urážlivá blahosklonnost, s níž nám do rukou svěřujete Vámi vybranou zbraň či věnujete něco z Vašeho střeleckého moudra nebo káráte naše prohřešky. Skoro se zdá, že jste už zapomněli na svoje střelecké začátky. Což nebyly většinou stejně neslavné jako ty naše ? Nedrželi jste zbraň stejně nešikovně, nezapomínali na leckterou zásadu bezpečné manipulace a neletěla snad mnohá z Vámi vystřelených ran daleko od zamýšleného cíle ? Tak proč se k nám chováte, jako byste se snad se zbraní v ruce už narodili ? Takže Vás prosím : Budeme – li dělat to či ono špatně, nepeskujte nás jako malé děti. Není válka, náboj nemá cenu zlata a minutí cíle neznamená smrt naši nebo našich kamarádů – je to jen několik korun, které za tu zkušenost stojí. Je to sport, je to zábava, tak nám jí přejte. Nechte nás se bavit, jako se bavíte Vy sami, nechte nás dělat tytéž chyby, jaké jste ve svých začátcích dělali i Vy, nechte nás si vybrat zbraň, která se líbí nám (a ne Vám) a pokuste se zapomenout, že střelba bývala výhradně sportem mužů.

A že mnohá z nás sotva rozezná pistoli od revolveru ? Co na tom ? Stačí předsi vědět, jak zbraň nabít, kde to zmáčknout, aby to střílelo a bez informace o uzamykacím systému, o přítommnosti nebo nepřítomnosti blokace úderníku i dalších technických údajů se klidně obejdeme. Pro nás je daleko podstatnější, jestli se nám konkrétní zbraň líbí a dobře se nám z ní střílí. A to si musíme rozhodnout samy.

P.S. Přestaňte věřit báchorkám, že cokoli většího než 6.35 Br. nám po výstřelu vyskočí z ruky – všechny moderní zbraně civilizovaných ráží jsou konstruovány tak, že k jejich zvládnutí postačuje chuť a kuráž, chlapská síla není nezbytně nutná (sama vážím necelých 45 kg. a bez problémů jsem střílela i z revolveru .44 Mag. a moc se mi to líbilo, stejně jako střelba z brokovnice, ač mi byla vážně trochu velká).

P.P.S. Omlouvám se všem mužům, kteří berou ženy na střelnici za sobě rovné, nedeptají je urážlivými poznámkami a radí jen když jsou o to žádáni. Máme rovnoprávnost a výrok, jaký lze najít na 55. Stránce SR 1/2003 těsně pod polovinou prostředního sloupce bude, doufám, brzy patřit jen ostudné minulosti, stejně jako doba, kdy jsme byly my ženy na dlouhá tisíciletí odsouzeny k bezprávné existenci v područí muže – k věčnému těhotenství, ubíjející a jednotvárné starosti o přípravu pokrmů, o čistotu příbytků, o ošacení a ke starosti o syny, děti (dcery) a další domácí zvířata, zatímco lov a boj – tedy to, z čeho se postupně vyvinuly všechny sporty (včetně střelby) byly záležitostí výhradně mužskou. Díky tomu máme několikatisíciletý handicap a dovolím si tvrdit, že je Vaší morální povinností nám, když už ne pomáhat, tak alespoň nebránit, když se s tím snažíme vyrovnat.

Nejsem feministka, ale bude – li to nutné, klidně se jí stanu. Nebo raději ne – chci na střelnicích potkávat soupeře při střelbě ale zároveň přátele v soukromí – ne nepřátele na život a na smrt.

Tak, jestli jsem někoho naštvala, dobře mi tak. Ale věřím, že všichni pochopí, že to není míněno zle. No a když ne, věřím v to, čemu se říká NO (nutná obrana). A slova jsou někdy lepší zbraň než pistole v .45 ACP…

L. Potůčková

--------------------------------------------------------------------------------

Dobře nám tak

Dvacáté století je právem označováno stoletím válek a totalit. Zvěrstev nebývalého rozsahu. Lidé, považující sami sebe za tzv. slušné a spořádané se domnívají, že za tímto mořem zla nachází se nějaká obskurní ideologie, potažmo zločinecká organizace. Něco jako KSČ, NSDAP, NKVD, STB a tak všelijak podobně.

Dříve než doložím, že se mýlí, dovolím si upřesnit pojem “zločinecká organizace“. Většinou máme velice přísná kritéria pro to, aby ta či ona banda psychopatů byla tímto názvem vyznamenána. Musí loupit, vraždit, mučit, popravovat, pokud možno hromadně, nebo ještě lépe – masově. Ideální je, když se dopustí genocidy. Jsem, přiznám se, mírné povahy a přísnost se mi protiví. Mně stačí bohatě, když skupina ucházející se o toto označení programově krade, lže, nerespektuje soukromí, nenávidí nezávislost, štítí se svobody jako čert kříže, obrací lidskou řeč do podoby nesrozumitelného žvástu a ignoruje tu sumu blíže nespecifikovaných práv, označovaných souhrně jako “Právo být nechán na pokoji“. Nezůstává jen u toho.

Z naloupených peněz financuje parazitický život svých příznivců, výměnou za hlas ve volbách. Dovede si dobře spočítat kolik jich potřebuje k vítězství. Všichni ostatní jsou pak jen dojné krávy. Žádná daň není dostatečně vysoká, žádný deficit náležitě alarmující. Tleskají do rytmu a smějí se. Často se dovolávají na demokracii, ovšem s přívlastkem.

Jsem dalek toho, abych jim jejich chování vyčítal. Jsou úchylní a svoje “levicové“ přesvědčení si pravděpodobně nezvolili. Mají ho od narození

O to větší vina padá na nás ostatní, co jejich zločinné chování trpíme. Někdo říká : nejsme jako oni. Má pravdu.

Jsme horší. Ačkoliv vyznáváme hodnoty soukromí a svobody, díky nimž lidstvo přežilo do dnešní doby, nejsme ochotni se za ně postavit silou. Než bychom strpěli trochu nepohodlí a vešli třeba každodenně v oprávněný konflikt, raději platíme, posloucháme, přiznáváme, respektujeme. Jednou možná budeme opět, za doprovodu kutálky nastupovat do nákladních vagonů. Co budeme dělat ?

Střílet ? Čím ? Jsme snad nějací partyzáni ?

Jsme spořádaní občané. Dobře nám tak.

D. Douša

--------------------------------------------------------------------------------

Naléhavá prosba a pár informací

Obracím se na Vás s prosbou. Jak jste asi všichni měli možnost poznat (doufám, že pouze z médií, doufám, že Vás to nepostihlo osobně jako mě. Já jsem také šťastný klient Unionbanky), zkrachovala nám banka kde máme účet. V této chvíli se ještě rokuje, nikdo neví jak vše dopadne a jak to dlouho bude trvat. Pokusil jsem se otevřít pro LEX účet u GE Capital Bank, kde nabízeli půjčku 20000 Kč,-.

Bohužel, lze to pouze pro fyzickou osobu, sdružení nemá nárok. Jsme tedy zcela bez prostředků. V této chvíli kdy tyto řádky píšu nevím jak a za co Věstník vytvořím a rozešlu. Již dvakrát jsem to “táhnul“ ze svého, bohužel nyní není z čeho. Požádal jsem každého koho jsem znal, aby na tuto skutečnost upozornil na svých internetových stránkách (což se také stalo a za což moc děkuji) a poprosil jsem o pomoc. Činím tak i nyní na tomto místě. Prosím všechny členy o zaplacení členských příspěvků na nový účet LEXu. Zde je:

Č.ú – 51 – 2508760237 / 0100

Komerční Banka a.s.

Pobočka Praha – západ

U Průhonu 38

170 04 Praha 7

Jeden z našich členů reagoval okamžitě. Okamžitě zavolal a zeptal se jak dál postupovat. Mockrát děkuji, je to príma, že si někdo také bere LEX za svůj a má starost o něj. A v této chvíli i ty tři stovky pomůžou. Výzvy na internetu se nějak míjejí účinkem. Buď to lidi nevnímají, nebo se silně přeceňuje dopad internetu.

Měli jsme mít výroční schůzi, kde by probíhala volba rady. Bohužel – bez peněz na schůzi nelez.

Chceme toho ještě moc udělat. Bez peněz to však nelze. V tuto chvíli ani nevím, jak k Vám dostat číslo účtu. Znáte to – když si někam založíte brýle, těžko se pak bez brýlí hledají. Já jsem ve stejné situaci. Bez peněz k Vám nedostanu číslo účtu, kam je poslat. Ale pokud se mi to nějak povede, prosím o urychlené zaplacení příspěvků. A také prosím všechny, kdo mají možnost z internetu si stahovat náš Věstník, ať pošlou svoji adresu, ať se jim to nemusí posílat poštou. LEX by tak mohl ušetřit.

Děkuji a držte palce !

Gibson

--------------------------------------------------------------------------------

Pouhé slovo „zbraň“ použito jako bezkonkurenčně nejhumánnější a zároveň nejúčinnější prostředek veřejně potřebné sebeobrany.

Vážení střelečtí přátelé, tento drobný příběh je jen dalším potvrzením, že vlastnit zbraň pro sebeobranu je ničím nenahraditelné maximálně humánní opatření, neboť v podobných případech tomu, který následuje (jako v případech dále uvedených masových nepokojů) není třeba zbraní ani hrozit, ale skutečně velmi přesvědčivě i v Čechách pouhá veřejná vědomost, že jsou obyvatelé vybaveni střelnou zbraní na sebeobranu.

Bydlím v domku na okraji města u lesa. Naproti zahradě je vstupní cesta do lesa, na jejímž kraji jsou dvě veřejné lavičky. Lavičky a jejich okolí udržuji dobrovolně v provozuschopném stavu a čistotě, aby je mohli slušně používat lidé, chodící na procházku. Je mi 59 let.

Na jaře roku 2002 se u těchto laviček začala scházet mládež, tak asi mezi 13 až 18 lety. Samozřejmě začali odhazovat kolem sebe krabičky od cigaret, láhve od limonád, papírky a jiné věci. Když jsem přišel ke plotu, tak dva slušnější hoši pozdravili a dalo se s nimi dohodnout, že jim půjčím dva kýble, oni posbírají ten nepořádek co tam nadělali a já ho dám do své popelnice. To se podařilo asi třikrát za sebou, dokud jich bylo max. 8 – 10. Jak se ale tato skupina zvětšovala a bylo jich kolem dvaceti, už to nešlo. Začali být hluční, sprostí, vulgární a drzí ke kolemjdoucím, zejména ženám všech věkových kategorií. Obtěžovali obyvatele všech okolních domků zvoněním na domovní zvonky a házením petard do zahrad domů. A lidé se jich začali bát. Obavy jsem měl i já.

A od té chvíle jsem hledal řešení, které by bylo pokud možno bezpečné, rychlé, trvale účinné, nenásilné a spolehlivě nám všem zde žijícím lidem obnovilo klid.

V této situaci se mi vybavilo, že kdysi (už si nevzpomenu při jaké příležitosti), jsem slyšel nebo četl zcela zvláštní postřeh. Jednalo se o oblasi ve světě, kde probíhaly masové nepokoje. Tam v zástavbě rodiných domků byl však vždy klid. Z toho důvodu, že se veřejně vědělo, že tam mají obyvatelé střelné zbraně pro sebeobranu.

Protože mne nic lepšího nenapadlo a volání policie mi nepřipadalo jako trvale účinné, rozhodl jsem se aplikovat na situaci tento postřeh z oblasti masových nepokojů.

A jako nástroj použil následující způsob. Přišel jsem ke plotu kolem zahrady a beze slova se díval na tuto skupinu. Po chvíli si mne opět ti dva slušnější všimli a pozdravili. Odpověděl jsem a to už se na mne dívali všichni. Nahodil jsem s úsměvěm řeč slovy: “Kluci, nechtěli byste si přečíst něco o zbraních?” (Vsadil jsem na to, že kluky zbraně zajímají). A oni, že ano. Tak jsem jim přinesl kopii článku Ing. Nováka z klubu sebeobrany Alogodos s názvem “Máme právo bránit se i zbraní” uveřejněný v hospodářských novinách, tamtéž uveřejněný článek “Právo na obranu: Ano, nebo ne?” a opět od klubu Alogodos ze Střelecké Revue článek “Nutná obrana reálná , nebo nemožná?” a odešel domů. Asi po deseti dnech jsem pracoval na zahradě poblíž plotu. Ti dva slušnější hoši ze skupiny přišli ke plotu a pozdravili. Jeden z nich se zeptal takovým přiškrceným hlasem “Vy máte zbraň?” “Ano” říkám. Další dotaz týmž hlasem: “A nosíte ji nabitou?”, moje odpověď – Samozřejmě, k čemu by jinak byla?

To bylo všechno, hoši odešli ke skupině a já pokračoval v práci. Během následujících dvou týdnů se skupina zmenšovala, až zmizela úplně. Potom jsem vzal kýble a šel posbírat to, co tam parta nechala za nepořádek.

Od té doby je klid a celý náš konec si oddechl.

A aby bylo zákonem umožněno se skutečně efektivně bránit zbraní v případě opravdového ohrožení útokem, pak by patrně silně prospělo vřadit do paragrafů o nutné obraně a krajní nouzi větu např. ve smyslu: “Veškeré následky sebeobrany přecházejí na útočníka”.

Karel Václavík

--------------------------------------------------------------------------------

Střelecké klání LEXu.

Kousek za Mladou Boleslaví směrem na Mnichovo Hradiště je krásná střelnice a to přímo v obci Kněžmost (to mám rád, když je někdo přímo odněkud) Majitelem je pan Bardon a když zjistil, že by LEX potřeboval za levný peníz pronajmout střelnici na své akce, poklepal si na čelo a nabídl nám svoji střelnici zdarma! A proto si můžeme dovolit zde pořádat dne 10.5.2003 závody.

Závody jsou určeny pro ženy, muže a pozor!, smíšené dvojice. Takže pánové – uchopte svoji partnerku, manželku, některou ze svých milenek za tlapku a dotáhněte ji do Kněžmostu. A nemusíte mít strach, že Vám pokazí výsledek. Hodnotí se ženy zvlášť, muži zvlášť. Pak se výsledky sečtou a máte výsledek dvojice. Jak prosté, Watsone, že.

A cože se to bude střílet ? Jedná se o tři stanoviště. Na prvním se střílí do terče EPP rychlopalba, vsedě, vkleče a terčíky. Ženy totéž, ale bez časového presu.

Na druhém je hejno kovových padacích terčů a na třetím se střílí do nafukovacích balonků. A ty se ve větru trochu hýbou. A na vše stačí pro jednoho závodníka 50 nábojů. A když bude šikovný, ještě mu zbydou.

Člen LEXu + jedna osoba doprovodu to má zdarma, ostatní za 50 Kč,-. To jak sami uznáte je láce. Střílet se smí vším od 6,35 mm výše, střelnice je to krásná, občerstvení je přímo v areálu a má úroveň a počasí jsem už zajistil tak akorát na závody. Ani horko, ani zima a osvětlení je podle přání štelovací pomocí obláčků. A nějaké zajímavé osobnosti mají také dorazit. Tak neudělejte ostudu LEXu a dostavte se všichni !

Pokud Vám článek připadá pitomý, tak vězte, že už třetí den mám 40° horečky a je otázka, jestli to vůbec ťukám do počítače. Je docela dobře možné, že to, co mám za monitor, jsou vrátka u automatické pračky.

S.Gibson