LEX logo

Nutná obrana je ve švýcarském trestním právu upravena v čl. 33 StGB (Trestního zákoníku, Strafgesetzbuch) z 21. 12. 1937 v platném znění z 1. 10. 2012. Odstavec 1 čl. 33 StGB pojednává obecně o nutné obraně jako o okolnosti vylučující zavinění, odstavec 2 se pak věnuje otázce nepřiměřené obrany (Notwehrexzess). Nutnou obranou se podle odstavce 1 čl. 33 StGB rozumí okolnostem přiměřené odvrácení protiprávního útoku nebo bezprostřední hrozby takovým útokem.

Švýcarské trestní právo nahlíží nutnou obranu (Notwehr) jako zvláštní případ ospravedlnitelné obranné nouze (rechtfertigender Defensivnotstand) a to v onom případě, kdy je obranná nouze vyvolána útokem člověka nebo bezprostřední pohrůžkou útokem. (SEELMANN 1977, 24n.; SEELMANN 2003, 412). Terminologicky se rozlišuje mezi ospravedlnitelnou situací (rechtfertigende Situation) ve významu stavu nutné obrany (Notwehrlage), tedy situací aktuálně probíhajícího protiprávního útoku, a ospravedlnitelným jednáním (rechtfertigende Handlung), jako jednáním v nutné obraně (Notwehrhandlung), tedy přiměřenou obranou.

Stav nutné obrany

Stav nutné obrany předpokládá v první řadě útok, tedy takové lidské jednání, které bezprostředně hrozí poškodit zákonem chráněný zájem. Zda se skutečně v konkrétním případě jednalo o útok se stanovuje na základě posouzení ex post. (FUCHS 1990, 69n). V případě jednání na základě chybné domněnky o existenci útoku je na takové jednání nahlíženo jako na nutnou obranu v omylu (Putativnotwehr) a posuzuje se podle čl. 19 StGB, který pojednává o omylu ohledně skutkového stavu (Irrige Vorstellung über den Sachverhalt). Obecně je z nutné obrany vyloučena situace, kdy je původem útoku zvíře, kromě případu, že je toto zvíře použito člověkem jako nástroj a prostředek útoku (rozsudek BGE 97 IV 73). Ostatní případy útoku zvířete nejsou z hlediska švýcarského trestního práva kvalifikovány jako stav nutné obrany, ale jako stav nouze (Notstand). Naopak může být jako útok ve smyslu čl. 33 a tedy jako ospravedlnění nutné obrany je kvalifikována nečinnost, a to v těch případech, kdy může dojít k poškození práv a zákon ukládá povinnost jednat (rozsudky BGE 102 IV 1, 4; 104 IV 53, 55; FUCHS 1990, 75n).

Ohrožení kterýchkoliv individuálních práv útokem zakládá předpoklad k nutné obraně. Na rozdíl od právní úpravy a diskuze v jiných zemích (např. SRN) je podle švýcarské právní úpravy vyloučena nutná obrana v případě útoku proti obecnému pořádku, státnímu nebo obecnému zájmu, případně jiným obecným právním statkům (Universalrechtsgüter). Toto ustanovení ale nevylučuje nutnou obranu v případě, kdy by byla individuální práva útokem proti všeobecným právům poškozena nepřímo.

Jednou z podmínek, kterou musí útok splňovat, aby dával zákonnou možnost k uplatnění nutné obrany, je, aby byl bezprostřední (gegenwärtig), tedy aby aktuálně probíhal, nebo aby bezprostředně hrozil. (rozsudky BGE 109 IV 5, 7; 107 IV 12, 14; MÜLLER 1948, 41). Kritéria pro posuzování bezprostřednosti hrozby jsou její konkrétnost a aktuálnost. V případě trvajícího nebo trvalého nebezpečí je aktuálnost útoku posuzována volněji, tato volnost se ale nevztahuje na hrozby abstraktního nebo neurčitého charakteru (např. obecná hrozba „teroristickými útoky“ srov. SEEMANN 2003, 413). Rovněž výtržnictví nebo verbální agrese nezakládá sama ze sebe předpoklad útoku a tedy stav nutné obrany (rozsudek BGE 93 IV 81, 83n). Teoreticky se připouští možnost nutné obrany v situaci, kdy útok ještě není bezprostřední, ale situace splňuje předpoklady stavu nouze podle čl. 34 StGB. V takovém případě se jedná o preventivní nutnou obranu (Preventivnotwehr). Tato eventualita, diskutovaná v právní literatuře, ale není prakticky aplikována. (SEELMANN, 2003, 413; OTTE 1998, 77n, 173n).

Další podmínkou, která musí být splněna, má-li se jednat o nutnou obranu ve smyslu čl. 33 StGB, je protiprávnost útoku. Tato podmínka je splněna, pokud je protiprávnost útoku objektivně doložitelná. Nutná obrana se tedy nevztahuje na situace, kdy je útok ze zákona dovolen. Protiprávní útok nepředpokládá vždy zavinění ze strany útočníka, i proti nezaviněnému protiprávnímu útoku je nutná obrana dovolená (EBERLE 1951, 43n; FUCHS 1990, 88n).

Pakliže útok není objektivně protiprávní, nejde-li tedy o stav nutné obrany, jedná protiprávně obránce, pokud nutnou obranu aplikuje. Pokud ovšem obránce chybně předpokládá, že stav nutné obrany nastal, jedná se o nutnou obranu v omylu. Tato skutečnost nemění protiprávnost jednání samotného, ale při soudním projednávání je na obránce podle čl. 19 StGB nahlíženo, jakoby se o nutnou obranu jednalo, pokud nebylo možné omylu předejít (odst. 1 čl. 19 StGB). Pokud omylu předejít možné bylo, nakládá se s nutnou obranou v omylu jako s nedbalostním trestným činem (odst. 2 čl. 19 StGB).

Jednání v nutné obraně

Podle formulace odst. 1 čl. 33 StGB je ten, na koho je útok veden, nebo kdokoliv jiný, oprávněn odvrátit útok způsobem přiměřeným okolnostem. Obranou je zde myšleno jednání, které je namířené výhradně proti útočníkovi. Pakliže by obranou byla postižena práva osob, které se na útoku nepodílí, nevztahovala by se na tuto situaci ustanovení o nutné obraně a bylo by třeba posuzovat takový případ z hlediska obecného stavu nouze (rozsudek BGE 75 IV 49, 51).

Výslovně je umožněno jednání v nutné obraně i osobám, na které není útok veden, v takovém případě se jedná o pomoc v nutné obraně (Notwehrhilfe). Vyloučena je ovšem obrana proti vůli toho, na koho je útok veden (SEELMANN 2003, 414). V některých případech je možné, aby byla třetí osoba k pomoci v nutné obraně ze zákona povinna. (srov. čl. 128 StGB; čl. 51 SVG; čl. 133 SSG; DONATSCH 1989, 345-372).

Významná charakteristika jednání v nutné obraně je podle švýcarské právní úpravy jeho přiměřenost okolnostem (den Umständen angemessene Weise). Tato formulace má z hlediska švýcarského trestního práva dvojí význam. V první řadě zde jde o subsidiaritu zvolených prostředků, v druhé řadě pak o přiměřenost ve vlastním slova smyslu. Švýcarské trestní právo tedy vyžaduje, aby byla obrana proporcionálně přizpůsobena jak intenzitě útoku, tak i závažnosti právům, na která je útok veden a která jsou nutnou obranou chráněna, zároveň ale aby byl volen takový prostředek obrany, který odvrátí útok při způsobení co nejmírnějších následků. V tomto bodě se švýcarské právo odlišuje od právní úpravy nutné obrany ostatních německojazyčných zemí.

Subsidiarita nutné obrany

Principem subsidiarity nutné obrany se rozumí povinnost použít nejmírnější prostředek, kterým je možné útok odvrátit. Při posuzování subsidiarity nutné obrany se bere v úvahu skutečnost, že tato povinnost se vztahuje pouze na ty prostředky, u kterých je jistota, že útok odvrátí. Obránce není povinen použít mírnějšího prostředku, pokud by tento nezaručoval okamžitou úspěšnost obrany. Při posuzování subsidiarity nutné obrany se berou na zřetel individuální okolnosti každého případu, vlastnosti zúčastněných osob, prostředky, které jsou k dispozici, stejně jako schopnosti obránce. Při posuzování subsidiarity nutné obrany je vyloučena příliš detailní a komplikovaná dodatečná spekulace, která by se snažila o prokázání toho, že obránce mohl teoreticky použít nějakých mírnějších prostředků obrany (rozsudky BGE 79 IV 148; 102 IV 1, 6n; 102 IV 65, 68n; 107 IV 12, 15).

Subsidiarita nutné obrany se netýká ostatních prostředků, které přímo neslouží k obraně (rozsudek BGE 101 IV 119, 121), tedy není zpravidla povinností obránce s ohledem na subsidiaritu utéci, byť by útěk byl možný, nebo se nejprve snažit o dosažení pomoci, např. u jiných osob nebo státních orgánů. V tomto ohledu je nutná obrana při splnění zákonných předpokladů považována za nezadatelné právo obránce.

Přiměřenost nutné obrany ve vlastním slova smyslu

Přiměřenost nutné obrany ve vlastním slova smyslu znamená, že nutná obrana individuálních práv nesmí stát v příkrém protikladu s individuálními právy, která mohou být takovouto obranou poškozena. Tato podmínka nepředpokládá vždy zcela totožnou závažnost útokem ohrožených práv a práv postižených nutnou obranou. Rovnováha je zde výrazně vychýlena ve prospěch obránce, který se útokem dostává do situace, kdy jsou jeho osoba nebo jeho práva útočníkem zpochybněny. Navzdory této silnější právní pozici obránce je třeba konstatovat, že v praxi je například v případě obrany majetku obrana, která zasahuje do života nebo zdraví útočníka, výjimečně hodnocena jako přiměřená. Výrazně se tato podmínka nutné obrany aplikuje v situacích, kdy se jedná o vyprovokovaný (zaviněný) stav nutné obrany, nutnou obranu proti nesvéprávné osobě, nebo nutnou obranu v rámci blízkého vztahu.

V případě zaviněného stavu nutné obrany, tedy při záměrné a cílené provokaci, směřující k vyvolání útoku a stavu nutné obrany, se o jednání v nutné obraně nejedná, protože již nelze předpokládat, že by se nutnou obranou chránila osoba nebo práva obránce, popřípadě že by byla přítomna vůle k obraně (Verteidigungswille). V případě, že obránce svým jednáním vznik stavu nutné obrany ovlivnil neúmyslně, může být oprávněnost nutné obrany zůstat nedotčena (rozsudek BGE 102 IV 228, 230) nebo může podle okolností dojít k jejímu částečnému omezení. V každém případě ale platí, že za provokaci ve smyslu zaviněného stavu nutné obrany lze považovat pouze takové jednání, které je samo o sobě protiprávní. To se týká i nepředpokládaných následků jinak právního jednání. V případě zaviněného stavu nutné obrany je možné od obránce požadovat použití jiných prostředků k odvrácení hrozby, než je samotná nutná obrana, například útěku. (SEELMANN 2003, 415)

Princip přiměřenosti také vylučuje použití nutné obrany proti osobám, které nejsou svéprávné nebo které jednají v omylu. Toto omezení lze ovšem aplikovat pouze v případě, kdy je tato skutečnosti obránci očividně známa nebo patrna. Důvodem nemožnosti aplikovat nutnou obranu na tyto situace je zde opět skutečnost, že takovýmto útokem není zpochybněna právní subjektivita obránce. V případě nutné obrany v rámci blízkého (např. rodinného nebo obdobného) vztahu je od obránce výslovně očekávána zdrženlivost v aplikaci nutné obrany. I v tomto případě je možné vyžadovat použití jiných prostředků odvrácení nebezpečí hrozícího útoku, například útěku. (SEELMANN 2003, 415

Nepřiměřená obrana

Nepřiměřenou obranou je takové jednání, které nesplňuje podmínky pro nutnou obranu stanovené zákonem. Zejména je nepřiměřenou obranou situace, kdy je překročena hranice přiměřenosti nutné obrany. Nepřiměřená obrana je v zásadě trestná.

Odst. 2 čl. 33 StGB předpokládá obligatorní zmírnění trestu v situaci, kdy je překročena hranice přiměřenosti obrany a není možné doložit jednání v afektu. Toto zmírnění dává možnost přihlédnout k tomu, že je pro obránce často problematické v kritické situaci správně zhodnotit přiměřenost obrany.

Nepřiměřená obrana je považována za omluvitelnou a obránce není trestně odpovědný v situaci, kdy k překročení hranic přiměřenosti nutné obrany došlo v afektu nebo emocionálním pohnutí vyvolaným útokem. Tímto je myšlen výhradně astenický afekt (strach, vyděšení), nikoliv stenický afekt (např. hněv nebo touha po pomstě).

Odst. 2 čl. 33 StGB se vztahuje výhradně na situace překročení hranic přiměřenosti nutné obrany v rámci existujícího stavu nutné obrany, nevztahuje se na tzv. extenzivní exces v nutné obraně (extensiver Exzess) u kterého chybí samotný předpoklad stavu nutné obrany. Pouze pokud se obránce dopustí extenzivního excesu v nutné obraně na základě omylu, posuzuje se jeho jednání jako nutná obrana v omylu podle čl. 19 StGB (SEELMANN 2003, 415-416).

ThDr. Petr Jan Vinš

člen LEX o.s.

Literatura:

A. DONATSCH, Garantenpflicht – Pflicht zur Notwehr- und Notstandhilfe, ZStrR 1989;

H. DUBS, Die Notwehr, ZStrR 1973, 337-357;

A. EBERLE, Die Bedeutung der Selbsthilfe im Strafrecht, Diss. BE 1951;

M. G. FRANKE, Die Grenzen der Notwehr im französischen, schweizerischen und österreichischen Strafrecht in Vergleichung mit der neueren deutschen Entwicklung, Diss. Freiburg in Br. 1976;

W. FRÜH, Die irrtümliche Annahme eines Rechtfertigungsgrundes, Diss. ZH 1962;

P. NOLL, Übergesetzliche Milderunggründe aus vermindertem Unrecht, ZStW 1956, 181-197;

H. FUCHS, Grundfragen der Notwehr, Wien 1986;

P. GRAVEN, Si j'étais flic..., ZStR 1990, 190-201;

R. HAAS, Notwehr und Nothilfe, Frankfurt a.M. 1978;

B. KOCH, Prinzipientheorie der Notwehreinschränkungen, ZStW 1992, 785-820;

K.-L. KUNZ, Die automatisierte Gegenwehr, GA 1984, 539-553;

K.-L. KUNZ, Der Umfang der Notwehrbefugnis in vergleichender Betrachtung, FSJuristentag 1988, 161-175;

K. MÜLLER, Notwehr und Notwehrexzess nach dem neuen Schweizerischen Strafgesetz, Diss. BE 1948;

K. SEELMANN, Grenzen privater Nothilfe, ZStW 1977, 36-60;

K. SEELMANN, Rechmässige Handlungen, BSK StGB I 2003, 397-422;

G. SPENDEL, Gegen den Verteidigungswillen als Notwehrfordernis, FS-Bockelmann, 245-260;

H. WAIDER, Die Bedeutung der Lehre von den subjektiven Rechtfertigungselementen, Berlin 1970;

W. WOHLERS, Einschränkungen des Notwehrrechts innerhalb sozialer Näheverhältnisse, JZ 1999, 434-442.

Kdo nemá meč, ať prodá plášť a koupí si jej.

Ježíš Nazaretský

Monitoring médií

  • 28.06.2020 Kompromis na omezení zbraní?
  • 02.05.2020 Host Lucie Výborné - Pavel Rogl
  • 24.02.2020 Krádeže zbraní v Česku
  • 21.02.2020 Zbraně na ochranu
  • 19.02.2020 Úskalí „nesmrtících“ prostředků: Čím jsou nebezpečné slzný plyn a pepřový sprej?
Přístupné pouze členům LEX
[službu poskytuje Anopress IT, a.s.]