Vážení příznivci, kolegové a přátelé,

v minulém roce jsme se účastnili legislativních prací na přípravě nového zákona o zbraních a střelivu. Do této činnosti jsme vložili maximum času a úsilí, neboť právě proto byl LEX před dvaceti lety založen a kvůli tomu zde je – odborná práce, jejímž výsledkem je kvalitní a vyvážená legislativa.

Vzhledem k tomu, že po dobu přípravy návrhu platilo embargo na publikaci, byli jsme samozřejmě velmi skoupí na informace a mohli jsme vám pouze říci, že vám nesmíme nic říci. Zákonitě se tak vyrojily dohady, jestli LEX vůbec něco dělá a k čemu vlastně je. Děkujeme všem, kdo v nás v této situaci měli důvěru a trpělivě čekali, až uvidí výsledky naší práce. Věříme, že jsme vaši důvěru nezklamali, a na oplátku si dovolujeme poněkud odhrnout oponu jednání, která obvykle nebývají veřejná, a ukázat vám, jakým způsobem LEX jedná a čeho v minulém roce dosáhl.

V minulém článku jsme vám ukázali, kolik připomínek LEX během přípravy podal. Zde vám nyní předkládáme výčet, který ilustruje úspěšnost našich argumentů:

Přijaté připomínky: 39
Vyřešeno jinak: 27
Staženo: 10
Nepřijato: 6

Vysvětlivky: 

• Přijaté připomínky:  připomínka byla do návrhu zapracována v námi navržené nebo obdobné podobě.
• Vyřešeno jinak: v rámci jednání bylo nalezeno jiné řešení, které považujeme za stejně dobré či lepší než navržené.
• Staženo: připomínku jsme po projednání stáhli z různých důvodů, např. došlo k nedorozumění, nebo byl návrh technicky neproveditelný nebo MV ČR nebylo příslušným místem k jeho řešení atd.
• Nepřijato: naše připomínka nebyla přijata a návrh zůstal v původní podobě.

Vysoká úspěšnost našich jednání má příčinu mimo jiné také v důkladné přípravě. Naše připomínky jsme si pochopitelně „nevycucali z prstu“. Naopak, pamětlivi toho, že účelem a cílem LEXu je zastupovat a hájit VŠECHNY držitele legálních zbraní, obcházeli jsme během roku mnoho zájmových skupin držitelů zbraní a návrh s nimi konzultovali: sběratelé, sportovci, muzejníci, reenactoři, divadelníci a filmaři, detektoráři, vojáci v záloze, policisté, výrobci, obchodníci, zkušební komisaři, střelnice – s těmi všemi jsme návrh podrobně probírali a děkujeme jim za cennou zpětnou vazbu z praxe a další podněty, které nás vhodně nasměrovaly během jednání.

Příklady některých změn, které se nám podařilo prosadit: 

1. Vydávání povolení na zbraně kat. R2

Evropská směrnice nově zařazuje mezi zbraně kat. A také „kalašnikovy“, tedy demilitarizované vojenské pušky střílející po jedné ráně (skutečné automatické vojenské zbraně jsou zakázány už 25 let). Tím by mezi zakázané zbraně měly spadnout i populární „kosy“, tedy civilní verze tradiční české vojenské pušky SA-58, a také stále častěji se objevující klony americké „černé pušky“ AR-15.

Evropská směrnice umožňuje na zbraně kategorie A vydat výjimku, ovšem pouze pod podmínkou, že to není v rozporu s veřejným pořádkem a bezpečností. To obvykle znamená, že policie posuzuje charakter žadatele atd. a podle své úvahy rozhoduje o vydání nebo nevydání povolení. Takový systém je samozřejmě v rozporu s několika základními právními principy, např. rovnosti před zákonem, právní jistoty a presumpce neviny, proto je zejména v postkomunistických zemích poměrně nepopulární.

Zde bychom rádi poděkovali našemu kolegovi a spolupracovníkovi Mgr. Tomáši Gawronovi (zbrojnice.com) který přišel se zásadní myšlenkou – že ze směrnice vlastně nevyplývá, že to musí být právě takto; naopak, nic ve směrnici členskému státu nebrání, aby při implementaci stanovil jasné podmínky tím, že v zákoně přesně určí, které okolnosti na svém území považuje za ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.

Poté se již řešení začalo rýsovat podstatně jasněji, neboť právě na tento typ bezpečnostních opatření Česká republika velmi dbá: držení zbraní je u nás zakázáno nejen pachatelům úmyslných násilných trestných činů, jak je uvedeno ve směrnici, ale navíc i pachatelům ostatních (nenásilných) úmyslných trestných činů, „recidivistům“ v oblasti některých přestupků (zejména proti veřejnému pořádku a bezpečnosti), lidem nadměrně požívajícím alkohol, a tak bychom mohli nějakou dobu pokračovat (většina z vás to jistě zná, protože se to musela naučit před zkouškami na zbrojní průkaz).

Mohli jsme tedy navrhnout, aby udělení výjimky na zbraň kategorie (pouze) R2 bylo nárokové při splnění podmínek bezúhonnosti a spolehlivosti dle zákona o zbraních, protože právě splnění těchto podmínek zajišťuje, že výjimka nebude vydána, pokud je to v rozporu s veřejným pořádkem a bezpečností. Tento návrh jsme podložili poukázáním na to, že jde o systém vyzkoušený a prověřený praxí, neboť předmětných zbraní jsou zde v civilním držení již dnes desítky tisíc, aniž by s tím Česká republika měla problémy, které vidíme v některých jiných státech.

Lze také poukázat na to, že český zákon o zbraních je v tomto směru přísnější než evropská směrnice – evropská směrnice je vyžaduje pouze u zbraní kategorie A, zatímco český zákon i u zbraní kategorie B a C, a to již déle než 15 let…
 

2. Základ pro „nadstavbový zákon“

Při legislativní práci je důležité číst návrh pečlivě a průběžně ho porovnávat s jinými souvisejícími normami, a to jak současnými, tak potenciálně budoucími. I drobné přehlédnutí může mít velké následky.

Kromě tohoto návrhu zákona o zbraních a střelivu, který má pokrývat „civilní“ zbraně (tedy zbraně držené občany výlučně pro jejich soukromé účely) se počítá také s vydáním tzv. „nadstavbového“ zákona, který umožní některým držitelům zbraní se zapojit (spořádaně a podle zákona) do zajišťování vnitřní a vnější bezpečnosti České republiky, například ve formě dobrovolných záloh finského typu. Tím by se dostali zcela mimo dosah evropské směrnice, neboť zajišťování vnitřní a vnější bezpečnosti je podle Lisabonské smlouvy ve výlučné kompetenci členských států.

Při pročítání návrhu jsme si v části „Vyňatí držitelé“ (kde je např. armáda, policie, zkušebna atd.) všimli drobného opomenutí – nebyl tam nikde bod, který by tuto výjimku ukotvoval do českého práva. Proto jsme navrhli přidání řádku „držitelé vyňatí podle jiného zákona“, aby se tyto dva zákony v budoucnosti nedostaly do logického rozporu.
 

3. Definice tlumičů

Hlásit se k legalizaci tlumičů jako ke svému úspěchu by nebylo poctivé, neboť tato změna již byla tak nějak „na spadnutí“, zejména kvůli potížím s hlukem na některých střelnicích. Měli jsme však připomínku k formulaci, neboť původní návrh definoval tlumič jako zařízení konstruované pro snížení hluku výstřelu; při doslovném výkladu by tak do definice tlumiče mohly spadnout i některé úsťové brzdy, protože přesměrovávají tlak plynů jinam, čímž v určitých směrech tlumí hluk výstřelu (a v jiných ho zase zesilují). Proto jsme navrhli, aby byl tlumič pro jistotu definován jako zařízení určené k tlumení hluku výstřelu ve všech směrech. Výsledná definice je nakonec taková, že tlumič je zařízení konstruované k celkovému snížení hluku výstřelu, včetně snížení hluku výstřelu ve směru střelby.
 

4. Zachování institutu zkoušky odborné způsobilosti a zkušebních komisařů

Původní návrh uvažoval o zrušení zkoušky odborné způsobilosti a její nahrazení certifikovaným komerčním kurzem. Proti tomuto jsme měli zásadní námitky, neboť současný systém považujeme za podstatně lepší, a to ve všech směrech.

Institut zkoušky odborné způsobilosti je velmi liberální vůči žadateli o zbrojní průkaz, neboť nezkoumá, kde se žadatel učil požadované zákony a bezpečné zacházení se zbraní – pouze ověřuje, že to umí. Žadatel tak může potřebné znalosti a dovednosti získat nejen na komerčním kurzu (dělají se), ale i od kamarádů, ve střeleckém klubu, v mysliveckém sdružení, může využít dovedností získaných při službě v policii či armádě atd.

Na druhé straně je tento systém naprosto neprůstřelný vůči jakékoli korupci a švindlování: žadatel neprokazuje svou způsobilost nějakým papírem, ale musí skutečně přijít na střelnici a tam zkušebnímu komisaři (za dohledu policie) předvést, že to skutečně umí.

Nelze také přehlédnout jistou „občanskost“ celého uspořádání, kdy komisař vedoucí zkoušku není státním zaměstnancem, ale kvalifikovaným příslušníkem střelecké komunity. Zkouška tak má jistý „samosprávný“ charakter a přihlížející policisté dohlížejí pouze na dodržení zákona.

Z těchto důvodů nakonec institut odborné zkoušky a zkušebního komisaře zůstal zachován.
 

5. Bezúhonnost a obecné ohrožení

Detail – ale i detaily jsou důležité.

V původní verzi bezúhonnosti mělo do nejtvrdší kolonky – doživotního zákazu patřit také obecné ohrožení, kterého se dopustí ten, „kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké ublížení na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu“.

Proti tomu jsme měli jisté námitky: taková přísnost je pochopitelná vůči pachateli, který například úmyslně vykolejí vlak, ale „škoda velkého rozsahu“ se dá způsobit například i tak, že někdo z mladistvé hlouposti zapálí stoh. Proto bylo na náš podnět obecné ohrožení z „doživotní“ kategorie vyjmuto a přeřazeno o kolonku níže, kde je zavedena dvacetiletá „promlčecí doba“.
 

6. Zrušení povinnosti správců střelnic a vedoucích honů kontrolovat zbrojní oprávnění

Zrušení zbrojních průkazů a průkazů zbraní coby fyzických dokladů by za současného stavu postavilo některé správce střelnic do prekérní situace: podle současného zákona (a původní verze návrhu) správce střelnice odpovídá za to, že střelbu provádí pouze oprávněná osoba. Bez ZP a PZ by to ovšem šlo kontrolovat pouze v centrálním registru zbraní, a na mnoha střelnicích je špatné nebo vůbec žádné připojení k internetu. Správce by se tak dostal do situace, kdy by měl podle zákona povinnost, a současně by neměl reálně možnost ji splnit. U vedoucích mysliveckých honů by tyto potíže byly ještě větší.

Proto jsme navrhli, aby se povinnost kontroly zbrojního oprávnění ze správců střelnic a vedoucích honů sejmula a přidělila policii, a podložili to dvěma argumenty:

Za prvé, dohled nad dodržováním zákona je primárně povinnost státu (tedy policie) a není zcela fér tu povinnost i s odpovědností v zákoně přenášet na soukromé osoby, zvlášť když jim zákon současně nedává právní prostředky k jejich plnění (správce střelnice na rozdíl od policisty nemá přímé oprávnění si vyžádat předložení dokladů ke kontrole).

Za druhé, střelnice takto mohou fungovat i jako jakási „záchytná síť“ vůči nelegálním zbraním a jejich držitelům. Správce střelnice totiž nemá mít povinnost kontrolovat oprávnění návštěvníků, má však mít povinnost zjišťovat jejich totožnost (např. podle občanského průkazu) a po dobu 12 měsíců ji uchovávat. Tento záznam si pochopitelně policie může při kontrole vyžádat a také ho zkontrolovat; policejní kontrola tedy může návštěvníka střelnice zkontrolovat nejen při fyzické kontrole střelnice, ale až rok nazpět. Pokud by tedy někdo byl opravdu tak hloupý, aby bez oprávnění s nelegálně drženou zbraní přišel na střelnici a nechal se tam zapsat podle občanského průkazu, policie to při kontrole zjistí a díky osobním údajům bude přesně vědět, kam si pro něj má zajít…
 

7. Vyjmutí muzeí z běžného režimu držení zbraní

Původní evropská směrnice z roku 1991/2008 se nevztahovala na muzea, což umožnilo podřídit zbraně v muzeích odlišnému způsobu zabezpečení než u jiných držitelů (ono vystavovat zbraň zamknutou v trezoru je takové divné). Novela směrnice ale zahrnula i muzea s odůvodněním, že by historickou zbraň z muzea mohli ukrást zločinci či teroristé a něco s ní provést. Zbraně v muzeích měly být registrované a zabezpečené stejně jako ostatní.

Začali jsme tedy přemýšlet, jak zařídit, aby muzea mohla zbraně dále vystavovat bez nutnosti si pořizovat zbrojní licence a vitríny z neprůstřelného skla. Původně jsme chtěli navrhnout zařazení muzeí mezi „vyňaté držitele“, jenže tam podle směrnice zjevně patří spíše armáda, policie a obdobné státní ozbrojené složky. Tudy cesta nevedla.

Při konzultaci s odborníky (velmi děkujeme Asociaci muzeí a galerií ČR) jsme ovšem zjistili, že zbraně v muzeích sice nejsou v centrálním registru zbraní, ale jsou registrovány v centrální evidenci sbírek jakožto sbírkové předměty. Tím jsme si mohli odškrtnout první podmínku, protože směrnice sice říká, že zbraně v muzeích musí být registrované, ale neříká kde. Dále směrnice dělá výjimku pro „public authorities“, což nám umožnilo navrhnout zařazení muzeí mezi „jiné veřejnoprávní držitele“, kam patří zbraně v držení krajů, obcí, příspěvkových organizací státu a podobně, a navrhnout, aby tito „jiní veřejnoprávní držitelé“ měli výjimku z běžného způsobu zabezpečení zbraní, pokud je při vystavování přiměřeně zabezpečí jiným způsobem (např. připoutáním ocelovým lankem a vyjmutím zápalníku, kamerovým dohledem, zabezpečení celé budovy v mimoprovozní době apod.)
 

8. Zabezpečení jedné nebo dvou zbraní

Původní návrh zákona zamýšlel zrušit ustanovení, že jedna či dvě zbraně podléhající registraci mohou být zabezpečeny jinak než v trezoru; nově to mělo být přípustné jen „dočasně“, tedy např. na cestách a podobně.

Proti tomuto jsme se ozvali celkem vehementně s tím, že to ani směrnice nevyžaduje – naopak výslovně říká, že „úroveň požadovaného zabezpečení by měla zohledňovat počet a kategorii přechovávaných zbraní“. Také jsme poukazovali, že je to dost nefér zejména vůči starším sportovním střelcům a myslivcům, kteří by si museli pořídit trezor na dlouhou zbraň, jehož cena může hodnotu starší malorážky či brokovnice přesáhnout dvakrát až třikrát.

David Karásek - tiskový mluvčí a člen představenstva LEX z.s.