Při prvním čtení novely ústavního zákona o bezpečnosti České republiky někteří poslanci projevili námitky, které by se daly shrnout jako „není to k ničemu“, „je to nesmysl“, „ničemu to nepomůže“ nebo „nebude to fungovat“. Je zajímavé, že pro svůj pesimismus neuvedli žádné zdůvodnění, ačkoli předkladatelé zákona naopak popsali zcela přesně s odkazy na konkrétní paragrafy v evropských smlouvách, proč to smysl má a fungovat bude.

Jeden z našich členů vypracoval velmi podrobný rozbor, ve kterém tyto argumenty shrnul.

Ústavní zákon o bezpečnosti ČR se nenovelizuje každý den, takže není divu, že návrh ministra vnitra jej doplnit divoce rozvířil stojaté vody české legislativní debaty. Jedni říkají, že je taková novela zbytečná. Další zase, že nepatří do ústavního zákona (nebo dokonce do ústavy, pokud si někdo špatně přečetl, na jaký dokument novela cílí.) Jiní jsou si jisti, že je novela sice cílená proti diletantské Směrnici EU o zbraních, kterou celý český parlament demokratickým konsensem odmítl, ale je to jen bezzubé populistické gesto, které proti Směrnici nic nezmůže. A další jim zase horlivě oponují, že se jedná o nedůstojné švejkování a nečestné obcházení Směrnice, kterou by podle nich ČR měla přijmout, aby učinila zadost svým závazkům vůči EU.

Mám ale hned několik důkazů, že se všichni tito lidé mýlí. To, co navrhuje Ministerstvo vnitra ústy pana ministra Chovance nejde proti duchu toho, co již v ústavním zákoně o bezpečnosti ČR je. Novela sice je cílená proti Směrnici, kterou česká demokracie odmítla, ale není pravda, že by proti ní nic nezmohla, protože evropské právo je na naší straně. A dokonce není pravda ani to, že by šlo o nějaké obcházení EU: naopak, novela je přesně v duchu toho, co EU sama ve své směrnici nabídla členským státům jako možnost, jak se ze směrnice alespoň částečně vyvázat.

Ale popořadě. Novela chce doplnit článek 3 Ústavního zákona o bezpečnosti ČR. Ten neříká nic o tom, „kdo se smí střílet“, jak tvrdí novináři, ani nemění ústavu. Článek 3 je pouhý obecný seznam všech, kteří se nějak podílí na obraně státu: říká doslova, že:

Bezpečnost České republiky zajišťují ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, záchranné sbory a havarijní služby.

Záchranné sbory, to znamená např. lékaře, vyjíždějící k pacientům. A havarijní služby, to zahrnuje elektrikáře, plynaře, nebo třeba i odborníky na generátory: širokou škálu lidí, kteří by v krizi nějak pomáhali státu. Ale tím výčet toho, kdo se podílí na bezpečnosti nekončí: hned v dalším odstavci ústavní zákon říká, že „na zajišťování bezpečnosti České republiky“ se musí podílet všechny fyzické i právnické osoby. A pro hysterické novináře - opět ani slovo o střílení kohokoli, ani teroristů.

Vše, co přináší novela navrhovaná ministerstvem vnitra, je malinká vložka, která zdůvodňuje existenci našeho zákona o zbraních, který je jeden z nejlepších na světě, tím, že vlastně mimo jiné slouží i k „naplňování úkolů“, které současná podoba zákona ukládá všem občanům. Skutečně vám přijde, že do zákona, který explicitně zmiňuje lékaře, plynaře a všechny občany a ukládá jim, že mají pomoci se „zajištěním bezpečnosti“ ČR v tom nejširším slova smyslu, nějak z principu nepatří zmínka o držitelích zbrojních průkazů?

Hned můžete namítnout: ale proč je tam cpát? Možná se nedá říct, že tam vysloveně nepatří, ale jaký má smysl tlačit novelu, která by civilní držitele zbraní zmínila v Ústavním zákoně o bezpečnosti? Proč si jej „zaplevelovat zbytečnostmi“, jak někteří říkají?

Proto, že to tak chce Unie.

Respektive: Evropská Komise to tak úplně nechce, protože by všem civilním osobám v celé EU nejraději zbraně zakázala bez výjimky, ale členské státy EU či Schengenu jako Finsko a Švýcarsko, které v zajištění své bezpečnosti spoléhají i na rezervisty a dobrovolníky, si vymohly výjimku. Švýcarsko a Finsko totiž spoléhá na obyvatele, kteří mají buď zbraně od státu svěřené (a poté, co jsou už na službu v záloze moc staří, si je smějí odkoupit do osobního vlastnictví), nebo kteří rovnou cvičí se svými vlastními, soukromě drženými zbraněmi.

Stejně tak i řada Čechů, jejichž spolehlivost a bezúhonnost je ověřována Policií, se tím, že vlastní zbraně a cvičí s nimi, vlastně připravuje na ono zajišťování bezpečnosti ČR, kdyby byli na základě branné povinnosti povoláni do armády. To je pro stát bonus, za který nemusí utratit ani korunu - a pro občany signál, že jim stát důvěřuje, nebojí se demokracie, a nešikanuje je. Ostatně - když článek 3 Zákona o obraně ukládá občanům povinnost se podílet na bezpečnosti ČR, není snad spravedlivé k povinnosti přidat i práva, zvláště když jsou s onou povinností v harmonickém souladu?

Každopádně výjimky pro rezervisty a různé jiné zajišťování bezpečnosti si nakonec vymohl kde kdo. A tak obsahuje poslední známá podoba té jinak strašlivě nepovedené Směrnice o zbraních následující zajímavý odstavec:

Článek 6, odst. 2
Pro ochranu bezpečnosti kritické infrastruktury, komerční přepravy, přepravy cenností, a citlivých prostor, stejně jako pro národní obranu, vzdělávací, kulturní, a historické účely a vývoj, a bez ohledu na <nový zákaz zbraní> mohou odpovědné orgány v jednotlivých (...) případech, výjimečných a dobře zdůvodněných, povolit takové zbraně, jejich hlavní části nebo střelivo tam, kde to není v rozporu s veřejnou bezpečností nebo veřejným pořádkem.

Jak je tedy vidět, nechat i nadále povolené zbraně, které chce jinak Komise na základě Českou Republikou jasně vyvrácených argumentů zakázat, není žádné švejkování nebo obcházení EU. Jenže článek 6 by způsobil obrovskou byrokratickou zátěž: u každého z téměř tří set tisíc majitelů zbraní by Ministerstvo vnitra muselo jednotlivě zdůvodňovat, jak je důležitý pro národní obranu. A tak Vnitro zvolilo trošku jiný postup.

Smlouva o EU, na kterou ČR přistoupila, a dokonce i Lisabonská smlouva ve svých článcích 4, 67 a 72 říká, že:

 

[Unie] bude respektovat základní funkce členských Států, včetně zajišťování územní celistvosti Státu, udržování práva a pořádku, a zajišťování vnitřní bezpečnosti. Zejména vnitřní bezpečnost zůstává výhradní zodpovědností každého Členského Státu.

 

Unie založí oblast svobod, bezpečnosti a spravedlnosti s ohledem na základní práva a rozdílnost právních systémů a tradic Členských Států

Tato hlava se nedotýká výkonu odpovědnosti členských států za udržování veřejného pořádku a ochranu vnitřní bezpečnosti.

Ovšem co je snad ještě důležitější, Článek 276 říká, že:

Při výkonu svých pravomocí týkajících se ustanovení části třetí hlavy V kapitol 4 a 5 o prostoru svobody, bezpečnosti a práva nemá Soudní dvůr Evropské unie pravomoc přezkoumávat platnost nebo přiměřenost operací prováděných policií nebo jinými donucovacími orgány členského státu, ani rozhodovat o výkonu odpovědnosti členských států za udržování veřejného pořádku a ochranu vnitřní bezpečnosti.

To všechno má jediný háček. Aby byl náš pečlivě vyladěný zákon o zbraních, díky kterému je ČR o mnoho příček v mezinárodních žebříčcích bezpečnější, než Británie a Francie s jejich drakonickými (a nefunkčními) omezeními zbraní, musí se o něm dát říci, že slouží k zajišťování národní bezpečnosti.

A který český zákon říká, co se týká národní bezpečnosti?

Správně, ústavní zákon o bezpečnosti ČR.

Což je důvod, proč novela ústavního zákona o bezpečnosti ČR zároveň nezapleveluje ústavní zákony a zároveň neobchází EU a přitom dokáže zneškodnit její nepovedenou Směrnici o zbraních. Z evropského práva prostě plyne, že právě ústavní zákon o bezpečnosti ČR je to místo, kam musí být náš zákon o zbraních a jemu podléhající držitelé zbrojních průkazů začleneni. To místo, kde musí být nějakým oslím můstkem spojeni s vnitřní bezpečností. A to místo, kam cílí novela předložená Ministerstvem vnitra.

Jak vidíte, ani slovo o střílení. Žádné právo lovit teroristy. Jen úprava českých zákonů tak, aby pro ně platily zákony a smlouvy EU a ta se s námi nemohla ani soudit, když český parlament poslechne demokratický mandát a zmetkovou Směrnici o zbraních odmítne. Avšak nikoli otevřenou revoltou, nýbrž využitím právních mechanismů, které EU samotná poskytuje, a jimž podobné výjimky sama aktivně nabízí jiným členským státům.

Ondřej Turek - člen LEX z.s.