Jeden z našich příznivců, který se problematikou držení zbraní zabývá velmi podrobně a má znalostní přesahy i do související legislativy, nám poslal článek na téma současné medializace a názorů kolem změny ústavního zákona č. 110/1998 Sb. Jeho postřehy rozhodně stojí za přečtení.

Roztrhl se pytel s články o tom, jak prý chce Ministerstvo vnitra prosadit, aby občané „mohli střílet teroristy“, „mohli nosit zbraně na veřejnosti“ a podobně. Kritici vehementně naznačují, že s takovou „šílení střelci“ pomstychtiví sousedé, různí extremisté či i jen paranoici vezmou zbraně – nebo jim dokonce budou rozdány státem! – a vyrazí do ulic střílet své spoluobčany po stovkách.

Jenže kdokoli takové věci tvrdí, se zjevně vůbec neobtěžoval přečíst to, co kritizuje.

Návrh spočívá ve změně ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, doplněním jednoho jediného odstavce:

Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo za účelem ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot a podílet se tak na zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti a ochraně územní celistvosti, svrchovanosti a demokratických základů České republiky. Podmínky a podrobnosti stanoví zákon.

Klíčová je zde ovšem věta „podmínky a podrobnosti stanoví zákon“. Návrh ministerstva je totiž doprovázen Důvodovou zprávou, která explicitně říká, o které zákony se jedná:
Cílem doplnění ústavního zákona je ... začlenění existujícího systému (...) zákon č. 119/2002 Sb. (...) institutů nutné obrany a krajní nouze vymezených trestním zákoníkem.

Na těch návrh ústavního zákona vůbec nic nemění a neliberalizuje, pouze je začleňuje do systému obrany státu. Vidíte v ulicích hromady mrtvol? Spoluobčany, střílející každého, kdo jim přijde jako terorista? Že nevidíte? To bych řekl. A novela ústavního zákona by na tom nezměnila vůbec, ale vůbec nic.

Garantované právo za určitých podmínek držet a nosit zbraně všemi slušnými občany tu totiž máme, s výjimkou nacistické okupace a komunistického režimu, nepřetržitě již od prvního zbrojního zákona z roku 1852. Dnes smí na veřejnosti nosit „k ochraně zdraví, života a majetku“ pistole a revolvery asi 240 tisíc lidí. Ale není to jen tak. Kdo chce nosit zbraň, musí:

• být spolehlivý, tzn. nemít čerstvé přestupky na úseku zbraní, toxikomanie a řady dalších
• být bezúhonný - to se týká pro změnu trestných činů
• doložit posudek od lékaře, který má vyhláškou dáno, koho nesmí pustit
• projít prověrkou policie, která se na něj různě informuje
• prokázat před zkušebním komisařem, že rozumí zbraním
• prokázat ve zkoušce, že rozumí řadě zákonů regulujících zbraně i sebeobranu
• prokázat, že se zbraní manipuluje tak, aby nikoho neohrožoval
• a prokázat, že bezpečně trefí terč.

Dobře, to vám dá možnost zbraň nosit. Ale jak poznáte, kdy ji smíte použít? Když vám někdo „připadá jako terorista“, jak tvrdí novináři? Ani omylem! To byste nejspíše šli do vězení na nejméně 12 let! Použití zbraně k obraně se řídí § 29 trestního zákoníku. Každý, kdo nosí zbraň k obraně, z něj skládá zkoušku. Zní takto:

• 29 Nutná obrana (1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. (2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Střílet po někom za to, že krade jablka je „zcela zjevně nepřiměřené“ a znamená mnoho let vězení. Stejně tak střelba po Konvičkovi za to, že se projíždí po náměstí na velbloudu. To jen pro pořádek.

Jenže navíc nutná obrana není žádná bianco směnka! Naopak. V normálním procesu je důkazní břemeno na straně žalobce: stát musí najít a předložit důkazy, že jste spáchal zločin. Vy nemusíte dělat nic. Při nutné obraně se ale vy policii sami přiznáte, že jste spáchali trestný čin a stříleli po lidech, což je přísně zakázáno. Ale záhy dodáváte: „jenže v tomto případě to nebylo proti zákonu, protože jsem se bránil!“ Čímž se role obrací: policie má pachatele usvědčeného a vy musíte dokázat, že se skutečně jednalo o obranu.

A musíte to dokázat soudci, který každý den slyší podobné historky od zločinců a vaše tvrzení bude přinejmenším zpočátku nejspíše také považovat za pouhou výmluvu. Tak to funguje všude, kde se smí nosit zbraně na obranu, i v těch USA.

Proto každý, kdo legálně nosí zbraň na obranu, ví, že ji smí použít pouze tehdy, když je to obrana tak naprosto očividně, že to pak u soudu ustojí. Jedině když jde opravdu o život. A to se týká i útoků teroristů. I kdyby do řízkárny vešel muž v turbanu a s mačetou v ruce, nikdo po něm nevystřelí do okamžiku, kdy nebude to, že hodlá zaútočit tak jasné, že to přesvědčí i soudce. Tedy například dokud mačetu nezdvihne nad hlavu a nerozběhne se na někoho za pokřiku „Allahu akhbar!“ Protože nikdo nechce jít sedět kvůli nejapnému žertu či skryté kameře.

Můžete tedy říci: dobrá, pokud Novela ústavního zákona nic nemění, k čemu potom je?

Odpověď najdeme v důvodové zprávě:
Na straně útočníků vždy stála nesmírná výhoda v podstatě libovolné volby cílů a konkrétního času uskutečnění útoku. (...) V okamžiku samotného útoku, který je často směřován tak, aby právě možnost rychlého zásahu ze strany bezpečnostních složek státu byla minimalizována, jsou možnosti státních orgánů účinně a především rychle zabránit ztrátám na životech a dalším škodám, včetně možných ohrožení například územní celistvosti, spíše jen velmi omezené. Jako klíčové se tak jeví hledisko možnosti zásahu ze strany individuálních osob, které mohou být útoku přítomny (nebo vůči kterým může dokonce směřovat) a které současně mají při sobě střelnou zbraň a dokážou ji použít. (...) Zkušenosti některých zahraničních států ukazují, že přítomnost ozbrojené veřejnosti může být v těchto situacích rozhodujícím faktorem.

Dále praví:
Ochrana základních lidských práv a svobod v kombinaci s institutem nutné obrany (krajní nouze) tak vytváří ústavně garantované „právo na obranu“ (základních lidských práv). Držení zbraní pak představuje faktický nástroj realizace tohoto práva na obranu, bez něhož by v praxi byla obrana velmi často fakticky nerealizovatelná. Současně tak i přispívání k bezpečnosti České republiky by bylo bez možnosti držet střelné zbraně těžko realizovatelné.

Náš zákon o zbraních je jeden z nejlepších na světě. Měl již jen jedinou díru – příliš velkou prodlevu mezi nahlášením změny duševního zdraví a jednáním úřadů –, která byla po Uherském brodě promptně opravena. Narozdíl od většiny států severozápadní Evropy, kde dokonce ani ženy nesmí nosit pepřové spreje a soudy v Německu vzkazují občanům, že se za bílého dne mají nechat ubodat ve vlastním domě gangem mladíků a že je nelegální i mít zbraň pro obranu u své vlastní postele, uznáváme právo na obranu a občané k tomu mají prostředky.

Ale to se snadno může změnit, jak sem právě ze severozápadní Evropy pronikají ideologie o ochraně útočníka postavené vysoce nad práva oběti. Stačí období dovolených v poslanecké sněmovně nebo cílený tlak zahraničních médií a politiků – a vše se může změnit a právo a prostředky na sebeobranu by mohly zmizet i v ČR. A proto Ministerstvo vnitra, které již rok vytrvale hájí právo na obranu a zbraně proti fanatickým skupinkám v Evropské komisi a ví, co se sem ze severozápadu tlačí, navrhuje novelu.

Novela nemá změnit vůbec nic na obraně či nošení zbraní. Ale má ji povýšit na ústavní tak, aby bylo těžší obranu zrušit nebo zopakovat nacistický či komunistický přístup k zákazu zbraní. Na změnu ústavního zákona jsou totiž potřeba 3/5 hlasů ve Sněmovně i Senátu, což nějaké zneužití chvilkové dominance nějaké strany u hlasovacích zařízení zcela vylučuje. S takovou by právo na sebeobranu mohla zrušit jen shoda napříč politickými stranami. A o to jde.

Zbývají tak už snad jen obavy: nedala by taková novela ústavního zákona vzniknout něčemu jako lidovým milicím 2.0?

Nezmění-li výrazně zákon o zbraních a střelivu, nemůže. Totiž, u lidových milic byl systém úmyslně nenárokový: oprávnění být v nich a tedy nosit zbraň dostal jen ten, komu se soudruhům zachtělo. Oproti tomu v našem státě je systém oprávnění držet a nosit zbraň nárokový: každý, kdo splní zákonné podmínky, prostě má právo držet, popřípadě i nosit zbraň. Nikdo nemůže účelově nedovolit nosit zbraň svým oponentům, členům jiné politické strany nebo podobně: nemá pro to prostor. A to je účel. To musí v zákoně zůstat zachováno – a věřte, že to hodně lidí bedlivě hlídá.

Poslední obava by pak mohla být, zda se takovým zákonem nemohou inspirovat lidé, kteří prý již dnes se zbraněmi někomu vyhrožují? Ne: takoví totiž podle zákona vůbec nesmí zbraň mít. Stačí pouhé dva přestupky na úseku zbraní a střeliva (např. mávání zbraní na veřejnosti), toxikomanie (vč. alkoholu), veřejného pořádku (rvačka) apod. – a „papíry putují do čistírny“ a zbraně do úschovy či prodeje. Samozřejmě pokud je o tom důkaz v podobě nějaké nahrávky. Navíc, pokud někdo se zbraní prokazatelně vyhrožuje, existuje důvodné podezření, že s ní zaútočí, a na to policie dostala právo takovému člověku okamžitě dočasně zadržet, než se vše prošetří a dotyčný o ně buď přijde definitivně, nebo se mu vrátí a naopak ten, kdo jej křivě obvinil, bude čelit žalobám.

Ondřej Turek
autor je členem LEX