Při velké medializaci navrhované změny ústavního zákona se objevilo mnoho názorů a připomínek ohledně to, jestli je změna potřeba, jestli neuškodí a jak by vlastně měla v praxi vypadat. Nebude snad na škodu, když také napíšeme, jak celou věc vnímáme my – když už jsme ti občané, kterých se to týká.

  Má novela zavést „americký systém“?

V některých oficiálních připomínkách ministerstev se objevily názory, že novela by mohla vést nebo přímo zavádí volné držení a nošení zbraní, které by se rozhodně negativně projevilo na bezpečnosti – viz USA.

Minimálně ta druhá část je určitě pravda: já sám studuji různé systémy držení zbraní přes deset let a vím, že kriminalita se střelnou zbraní je v ČR o tolik nižší oproti USA hlavně proto, že u nás jednak máme propracovaný systém prověřování žadatelů o zbrojní průkaz, který účinně vyřazuje rizikové žadatele, a pak máme systém evidence zbraní, který zajišťuje dohledatelnost a brání únikům na černý trh.

To je pro naše sdružení věc natolik zásadní, že jsme se raději obrátili přímo na Ministerstvo vnitra s dotazem, co je na tom pravdy. MVČR nás ujistilo, že nic takového se neplánuje a že uvedená bezpečnostní opatření považují za stejně zásadní jako my. Jedním z účelů novely má být naopak zachování a pojištění současného systému držení zbraní, který společnost přijala a MVČR ho považuje za optimální kombinaci práv občanů a bezpečnosti společnosti.

 „Lidový hon na teroristy“

Další nedorozumění vzniklo z toho, že se média pochopitelně zaměřila na ten nejzajímavější výklad, tedy přímý zásah ozbrojeného občana proti teroristům. Z toho vznikl dojem, že novela jakoby má prohlásit teroristy za „lovnou zvěř“, které si každý může zastřelit, kolik se mu zachce.

Povšimněte si ale jedné věci: v samotném textu novelu se o použití zbraně nic nepíše. Píše se tam o „nabývání, držení a nošení“, ale o použití ne. Ono vlastně není proč. Pokud už terorista opravdu střílí do lidí, nebo do nich třeba najíždí autem, tak může zasáhnout nejen občan, ale podle ustanovení o nutné obraně a krajní nouzi vlastně kdokoli.

Zrovna tak se v textu nemluví o nějakém rozšíření toho oprávnění, protože to by také nebylo moudré. Ti, kdo říkají, že teroristickou hrozbu by měly řešit v první řadě profesionální bezpečnostní složky, mají v podstatě pravdu. Já sám zbraň nosím, ale kdybych se ocitl na místě, kde probíhá přestřelka mezi policií a teroristy, tak se do toho přece nebudu plést. Plácnu sebou na zem nebo vycouvám, a počkám, až to s nimi policie vyřídí. Zrovna tak kdybych zjistil, že teroristé někde drží rukojmí, tak je přece nepůjdu osvobozovat jako hrdina z akčního filmu. Zavolám policii, která je takovou akci schopna provést podstatně efektivněji a s menším rizikem pro rukojmí. Profesionální zásah je prostě obvykle lepší než laický.

Háček je právě v tom slově obvykle. Představte si situaci, kdy vzniklo ohnisko požáru ve skladu propanbutanových bomb, nebo má po havárii někdo tepenné krvácení. To je situace, kdy zavolat hasiče nebo záchranku a čekat je zjevně špatný nápad. V té chvíli je potřeba, aby někdo popadl hasicí přístroj nebo lékárničku a jednal sám a okamžitě.

Jenže k tomu je potřeba, aby tam ten hasičák nebo lékárnička byly, a pokud možno někde po ruce. S obranou to není jiné, a proto návrh mluví o „nabývání, držení a nošení“. Ono právo se teroristovi bránit zbraní je samo o sobě dost na kočku, když tu zbraň nemáte nebo ji zrovna nemáte u sebe.

Můžete samozřejmě namítnout, že zbraň je něco jiného než hasičák nebo lékárnička. Zbraň je věc potenciálně nebezpečná, zvlášť ve špatných rukou. To máte pravdu – ale právě proto se přece zbraně nedávají jen tak kdekomu. Hasicí přístroj je volně dostupný skoro v každé chodbě a lékárničku vám prodají bez jakýchkoli dokladů, ale na nabývání a držení zbraní se vztahují přísná pravidla a kontrola – a jak už jsem psal výše, to má být zachováno.

 Riziko zneužití

Uvažuje se také nad rizikem zneužití takového ustanovení, a to je samozřejmě dobře.

V úvahu přicházejí dvě rizika:

Za prvé, že držitel zbraně špatně vyhodnotí situaci a zasáhne proti pouze domnělému teroristovi, popřípadě při zásahu proti skutečnému teroristovi ohrozí své spoluobčany.

Toto riziko je ovšem do značné míry neutralizováno tím, že použití zbraně se stále má řídit podmínkami nutné obrany. Nezavádí se žádné nové právo „střílet teroristy, protože jsou to teroristé“. Pokud například v kině uvidíte snědého chlápka s batohem a jeho chování vám přijde podezřelé, můžete ho nahlásit policii, ale stejně po něm nesmíte střílet jen proto, že máte podezření, že je to terorista – ani kdyby opravdu byl.  I nově smí občan střílet pouze na teroristu, který už něco páchá – což je takový těžko zmýlitelný prvek. Pokud ten chlápek vytáhne zbraň a začne střílet nebo sekat do lidí, tak proti němu vlastně smíte zasáhnout, i kdyby terorista nebyl.

Totéž platí i pro to nechtěné ublížení. Vy si v té situaci vlastně můžete vybrat jen ze dvou možností. Buď zasáhnete i s tím rizikem, že ohrozíte jiné lidi, nebo nezasáhnete a necháte pachatele, ať je pozabíjí sám. To je bohužel situace, kdy si můžete vybrat jen mezi rizikem špatných následků, nebo jejich jistotou. (Samozřejmě pokud tu zbraň vůbec nemáte, tak nemusíte nic rozhodovat a druhá možnost nastane automaticky.)

Druhá obava, která se objevila, je riziko vyzbrojování extrémistických skupin, zejména těch, které se ve své ideologii zaštiťují obranou vlasti, demokracie a obdobných hodnot. Objevila se i úvaha o tom, že taková ozbrojená skupina by mohla třeba napadnout projíždějící konvoj armády spřáteleného státu a pak se zaštiťovat právem se podílet na obraně státu.

 K tomu je potřeba znovu připomenout, že změna ustanovuje občanům právo zbraně nabývat, držet a nosit, ale ne je použít. Takové napadení by tedy určitě nebylo u soudu vyhodnoceno jako oprávněné; spíš si myslím, že by bylo kvalifikováno právě jako teroristický útok. Myslím, že v tomhle ohledu by stát byl nekompromisní: stačí vzpomenout nedávný případ skupiny „Českoslovenští vojáci v záloze pro mír“. Dokud nic nedělali, úřady jejich existenci toleroval; ale jakmile jeden z nich řekl něco o „střílení ve Strakovce“, okamžitě následovalo obvinění z trestného činu a de facto rozpad celé skupiny.

Kromě toho se domnívám, že spolupráce mezi občany a státem, která by na změně ústavního zákona 110/1998 Sb stavěla, by mohla tyto extrémisty naopak značně oslabit. Každá extrémistická skupina se skládá z „tvrdého jádra“ skutečných extrémistů, okolo kterého je obvykle „měkký obal“ lidí ještě nezradikalizovaných, ale majících určitý zájem – v tomto případě často dobře myšlený zájem o připravenost k obraně země. Pokud by spoluprací státu a občanských organizací vznikly struktury pro výcvik dobrovolných záloh, spolupracující a navazující na armádu, pak by většina toho „měkkého obalu“ zřejmě šla raději tam a „tvrdá jádra“ extrémistů by zůstala izolovaná a bez možnosti nabírat další členy.

 Selhání státu?

Dalším argumentem často bylo, že se oslabuje důvěra v bezpečnostní složky, pokud tím stát už rovnou nerezignuje na svou funkci záruky bezpečnosti. Zajišťování bezpečnosti je prý základní funkcí státu, takže má být v kompetenci bezpečnostních složek, ne občanů. Pokud stát vyzývá občany, aby se na téhle funkci podíleli, de facto tím přiznává, že na to sám nestačí.

To mi ovšem přijde vůči státu, a zvlášť vůči bezpečnostním složkám, tak trochu nefér. Každému rozumnému člověku musí být přece jasné, že bezpečnostní složky ani při nejlepší vůli a schopnostech nikdy nemohou zajistit stoprocentní bezpečnost a zabránit úplně všemu – viz nedávný případ, kdy v klubu v Istanbulu postřílel terorista téměř čtyřicet lidí, a to v době, kdy město střežilo 17 000 (slovy sedmnáct tisíc) policistů.

K tomu musíme ještě přičíst skutečnost, že terorismus není obyčejná hrozba. Je to zákeřný nepřítel, který s bezpečnostními složkami nebojuje, ale snaží se je obejít a najít si nechráněný cíl. Ví, že bezpečnostní složky nemohou být všude, proto takové situace plánovitě vyhledává.

V takové situaci se stát může zachovat dvěma způsoby. Buď může předstírat, že je všechno v pořádku, že bezpečnost je zajištěna a občané se nemají čeho bát. To je pohodlné, ale je otázkou, jak dlouho mu to občané budou věřit, zvlášť když se budou stávat takové incidenty.

Nebo občanům řekne otevřeně: „Podívejte, tohle není hrozba, které by šlo úplně zabránit. To by muselo být tolik policistů, aby dokázali dávat pozor všude na všechny současně. Takže jestli někdo máte tu legální zbraň a umíte s ní zacházet, tak si ji raději vezměte, protože jestli nějaký terorista proklouzne tajným službám a začne páchat teroristický útok, tak se na vás policie samozřejmě nevykašle a pojede tam, jak nejrychleji bude moct, ale stejně to nemusí stihnout.“

To mi nepřipadá jako selhání. Spíš jako realistické a pravdivé zhodnocení rizika. A určitě bych to přivítal víc, než falešné uklidňování, že se nic neděje a nic nám nehrozí.

 K čemu to bude?

Také se namítá, že deklarovaných účelů se dá dosáhnout už v rámci současných zákonů, takže úprava ústavního zákona je zbytečná.

Já si to nemyslím a těch přínosů tu vidím několik.

Za prvé je to zmíněné zajištění našeho vyváženého systému držení zbraní. Máme u nás něco, co se ve světě skoro nenajde: zákon o zbraních, se kterým jsou prakticky všichni spokojeni. Jsou s ním spokojeni držitelé zbraní, kteří je mají k legálním účelům, je s nimi spokojena i státní správa, která má na starosti bezpečnost. Ale hlavně je s ním spokojena celkově společnost: co tak sleduji průzkumy a názory veřejnosti, v posledních (cca deseti) letech u veřejnosti silně převažuje přístup „zákon máme dobrý a funguje, tak proč do něj vrtat“. Ústavní ochrana by zajistila, že zůstanou zachována jak práva občanů, tak i potřebné bezpečnostní podmínky.

Dále je tu aspekt, který byl v rámci „honů na teroristy“ téměř opomenut, a to že v návrhu se hovoří o obraně vnitřní i vnější. Na tomto základě lze rozvinout výcvik dobrovolných záloh, který by posílil obranyschopnost země; vzorem by nám tu mohlo být Finsko, které má v dobrovolných zálohách cca 900 000 lidí, což je téměř pětina obyvatelstva. Navíc by došlo k výše zmíněnému efektu oslabení polovojenských extrémistických skupin.

Jde také o signál důvěry, který stát vysílá občanům. Dává jim tím najevo, že v nich nevidí riziko, ale naopak oporu. To se může zdát jen symbolickým gestem, ale ono to funguje i naopak; má-li stát důvěru k občanům, vzrůstá i jejich důvěra ve stát, a tím se pochopitelně také zvyšuje ochota spolupracovat a ve společném zájmu něco udělat.

Nakonec je tu otázka, jestli je ten argument zbytečností vůbec legitimní. Co tak sleduji, návrh sklidil u veřejnosti poměrně velký ohlas a zřejmě i nadpoloviční podporu. Zákonodárná moc má vycházet z lidu, aspoň v ústavě se to tak píše; pokud si tedy občané přejí mít v ústavě takové právo, nepřipadá mi úplně legitimní ho smést ze stolu s tím, že ho nepotřebují. Samozřejmě tím nemyslím, že by měl být bez dalšího schválen; ale pokud má nějaký návrh takovou podporu, měli by experti spíše argumentovat pádnými důvody proti, než jej prostě odmítat s odkazem na zbytečnost. Je samozřejmě potřeba, aby názory expertů byly řečeny, vyslechnuty a zváženy; ale jde-li o záležitost legislativy, poslední slovo by měli mít občany volení zákonodárci.

David Karásek

člen představenstva a mluvčí LEX z.s. - sdružení na ochranu práv majitelů zbraní