LEX logo

V poslední době z médií dostáváme často dotazy na jednání kolem směrnice o zbraních a její následky. Proto jsme některé dotazy vybrali a odpovídáme na ně veřejně.

S jakou částí směrnice má vaše sdružení LEX největší problém? Nebo prostě nejde rozdělit a je a priori celá špatně?

Těch problémů je hodně a jsou jak principiální, tak technické.

Principiální problém je samozřejmě ten, že některé části směrnice bezdůvodně omezují práva držitelů legálních zbraní. Nejde o nic jiného než o populistické gesto. Je to ostatně vidět i na rétorice Komise. Před rokem podala svůj návrh s tím, že se to musí rychle schválit, protože je to opatření proti terorismu. Když ji Evropský parlament zarazil v rozletu, že žádný z teroristických útoků nebyl spáchán s legálně drženou zbraní, Komise řekla "no dobře, není to kvůli terorismu, ale stejně se to musí rychle schválit". Z toho je celkem zřejmé, že cílem bylo prostě rychle schválit nějaké zpřísnění, aby Komise vypadala jako hrdinný ochránce - když už ne před terorismem, tak aspoň před těmi zlými zbraněmi.

Z technického pohledu by se opatření obsažená ve Směrnici dala rozdělit do dvou typů: ta, která jsou nesmyslná, a ta, která měla být už dávno hotová. Například technická pravidla pro výrobu poplašných zbraní. To je skutečně velký a dlouhodobý problém, poplašné zbraně nelegálně upravené na ostré policisté celé Evropy skutečně nacházejí u zločinců a na místech zločinů už po mnoho let. A Evropské komisi na to bylo mnohokrát poukazováno jako na problém, se kterým by se mělo něco dělat - jako třeba vydat předpisy ohledně toho, jak se mají poplašné zbraně vyrábět, aby je nešlo předělat na ostré. Komise ale tyto požadavky naprosto ignorovala až do té doby, než teroristé postříleli právě takovými zbraněmi redakci časopisu Charlie Hebdo. Teď se konečně rozhoupala k tomu, aby s tím něco dělala - ale těm mrtvým už život nikdo nevrátí.

Musím také připomenout, že všechna opatření, které dávají nějaký smysl, máme už u nás zavedené. Předpisy pro výrobu poplašných zbraní, které zaručují, že nepůjdou předělat na ostré, máme už od roku 2002. Elektronickou evidenci zbraní spustila policie před dvěma lety. Kdyby šlo jen o ta užitečná opatření, nemuseli bychom do našeho zákona o zbraních vůbec sáhnout, protože to všechno v něm už máme.

Jak se stane, že mimo jediné mají členské země stejný názor, který navíc podle kritiky z české strany vypadá jako jednoznačně špatný?

K vysvětlení tohoto je třeba nejdříve popsat, jak funguje rozhodování v Radě. Pokud se velké západní státy (v tomto případě Francie, Německo, Itálie a Španělsko, viz Jak to chodí v Bruselu) rozhodnou, že něco chtějí, podá Komise v tomto smyslu návrh. Návrh nemůže být schválen, pokud je proti tzv. blokační menšina (alespoň čtyři státy, které mají dohromady alespoň 35% obyvatel EU). Pokud blokační menšina existuje, nastává vyjednávání. To vypadá tak, že si Komise vytipuje, které státy představují nejslabší články blokační menšiny, a ty pak začne obcházet a nabízet jim různé výjimky (v tomto případě například výjimky pro rezervisty nebo filmový průmysl) výměnou za to, že změní stranu. Ve chvíli, kdy se nesouhlasící menšinu podaří tímto způsobem oslabit pod blokační mez, následuje hlasování. V něm už obvykle i zbylé státy raději souhlasí, protože je jim jasné, že nesouhlasem už si v ničem nepomůžou a naopak by se jim to mohlo vymstít v jiných záležitostech.

To je také důvod, proč si žádné výjimky nevyjednala Česká republika. Ne proto, že by naši zástupci byli málo aktivní a nedokázali najít spojence, jak se veřejnosti snaží namluvit někteří politici. Právě naopak: naši zástupci byli ti, kteří na začátku zorganizovali a dlouho udržovali blokační menšinu. Proto České republice nikdo žádné výjimky ani nenabízel. Komise však bohužel mezi shromážděnou blokační menšinou dokázala najít dostatek těch, kteří za úplatek v podobě výjimky hodili ostatní přes palubu.

Ostatně si povšimněte, že opozice v Evropském parlamentu byla podstatně větší a netvořili ji jen čeští europoslanci. Je to proto, že v Radě jednají zástupci vlád, a ty zajímají hlavně zájmy státu, zatímco europoslance volí přímo občané. Proto byla v Evropském parlamentu mnohem větší opozice proti omezování práv občanů než v Radě.

Proč se tedy Evropská komise k takovému kroku vůbec odhodlala?

Potřebuje zakrýt následky svého lajdáctví, které v jednom bodu dosahuje až kriminální závažnosti. Stejný problém, jaký jsem popsal výše u poplašných zbraní, existuje i u zbraní znehodnocených. Špatně znehodnocené a nelegálně opravené zbraně jsou v Evropě dlouhodobý bezpečnostní problém. Proto už SOUČASNÁ směrnice z roku 2008 jasně stanovuje, že znehodnocené zbraně musí být znehodnocené nevratně, a že Komise k tomu má vydat odpovídající technické předpisy a dohlížet na jejich dodržování. Komise ale žádné takové předpisy nevydala až do listopadu 2015. Přitom během těch sedmi let jimi byly v EU takovými zbraněmi spáchány desítky, možná stovky vražd. To je otřesné. Kdyby obyčejný občan sedm let zanedbával své zákonné povinnosti a tím zapříčinil takové následky, znamenalo by to pro něj dlouhá léta vězení. Veškeré to lobbování, nátlak a vydírání, které Evropská komise předvedla, je typická ukázka chování byrokratů, kteří svým lajdáctvím zavinili tragédii: zoufale hledají někoho, na koho by svedli vinu.

Co pro ČR znamená přijetí normy legislativně, a co prakticky (alespoň to nejzákladnější)?

Myslím, že to výborně shrnulo ministerstvo vnitra: http://www.mvcr.cz/clanek/prehled-moznych-dopadu-revize-evropske-smernice-o-zbranich.aspx

Komu se implementací novely do našeho právního řádu nejvíce přitíží?

Samozřejmě držitelům legálních zbraní a slušným lidem, teroristy to vůbec nemusí zajímat. Nebude legální prodávat zbraně, které byly původně automatické, jako například populární samonabíjecí verze pušky SA-58 - a to ani v případě, že byla automatická funkce nevratně odstraněna a zbraň funguje zcela stejně jako běžné civilní zbraně. Nebude legální prodávat zbraně se sklopnou nebo zasouvací pažbou, ačkoli pažba samozřejmě na funkci zbraně nemá žádný vliv. Kdo bude mít zásobník, který překračuje povolenou kapacitu, tomu zabaví všechny zbraně. Fandové historie, kteří jezdí po rekonstrukcích bitev s replikami středověkých ládovaček, je budou muset registrovat u policie, i když střílí jen slepými. Dokonce i lidé, kteří mají nevratně znehodnocený samopal, pověšený na zdi jako dekoraci, ho budou muset nahlásit policii, jinak se dopustí nedovoleného ozbrojování. To všechno jsou ti nebezpeční lidé, před kterými nás Evropská komise chrání.

A jaký je váš názor na hlavní motivaci směrnice - boj s terorismem? Ten bude zřejmě minimální...

Ve skutečnosti ne – to je na tom možná to nejhorší. Jak jsem popsal, směrnice obsahuje i řešení skutečných dlouhodobých problémů, a v tomto směru je přínosem. Smutné je, že ji bylo možné napsat tak, aby byla jenom přínosem - aby zvyšovala bezpečnost občanů EU, aniž by jakkoli zasahovala do jejich práv. Převážily ale politické požadavky Komise, a tak musela být navíc obětována práva bezúhonných občanů - ne proto, aby se zvýšila jejich bezpečnost, ale aby se zakrylo trestuhodné lajdáctví Komise.

V poslední době se jednání kolem Směrnice často přirovnává k Mnichovu. Není to trochu přehnané?

Myslím, že ten příměr je v poslední době docela příhodný. Jak probíhalo jednání v Radě, jsem popsal výše, a co se týče Evropského parlamentu – vzpomeňte si, jak dopadla snaha našich poslanců něco změnit. V evropském parlamentu nemůže podávat pozměňovací návrhy každý poslanec – musí jich být alespoň čtyřicet, a českých poslanců je jen 27. Poslanci ale sehnali potřebný počet podpisů, regulérním způsobem podali pozměňovací návrhy – a Evropský parlament prostě rozhodl, že se jimi nebude zabývat.

Myslíte si, že se Evropská unie bude snažit o další zpřísnění držení zbraní?

To je naprosto jisté. Ve schválené verzi směrnice je také ustanovení, že Komise má do dvou let provést hodnocení efektivity a případně podat další návrh; a Komise se už teď prohlašuje, že návrh považuje za málo přísný a bude se snažit o prosazení dalších restrikcí. Povšimněte si, Komise má v tomto jasno už PŘED hodnocením efektivity schválených omezení.

Schválený návrh je kompromis, ke kterému se došlo tím, že mnoho omezení bylo vyškrtnuto. Proč vám výsledek stále tak vadí?

Není to skutečný kompromis. Skutečný kompromis nastává tam, kde se musí rozhodnout mezi dvěma prospěchy a není možné dosáhnout obojího. To není tento případ. Nebylo zapotřebí dělat kompromis mezi přijetím potřebných bezpečnostních opatření a právy legálních držitelů zbraní; potřebná opatření bylo možné přijmout, aniž by se to práv občanů jakkoli dotklo.

Zde šlo ve skutečnosti o „kompromis“ mezi respektováním práv občanů a potřebou Evropské komise zakrýt svou neschopnost a prezentovat se jako ochránce. Z tohoto pohledu jsou řeči o kompromisu spíše výsměchem a urážkou. Představte si, že Evropská komise potřebuje předvést svou sílu, a tak se rozhodne, že vám veřejně dá tři facky. Vám se ale nelíbí, že máte Komisi sloužit jako fackovací panák. Evropská rada a Parlament tedy navrhne kompromis: nedostanete tři facky, ale jenom jednu. Výměnou za uspokojení své potřeby ukázat sílu ustoupí Evropská komise ze dvou třetin svých požadavků. Neptám se ani, jestli vám to připadá fér – Brusel to ostatně taky nezajímá. Navíc, jak už jsem zmínil, Komisi je ta jedna facka stejně málo a do budoucna už teď požaduje víc.

V návrhu je zavedeno, že dosavadní držitelé zbraní si je budou moci ponechat, žádné zabavování zbraní tedy nehrozí. To vám nestačí?

Samozřejmě že nestačí – nejenže jsou tu technické problémy (opotřebení zbraní bez možnosti náhrady za nové, nemožnost zbraně prodat atd.), ale stále jde o to, že se bez jakéhokoli reálného bezpečnostního důvodu omezují práva bezúhonných občanů, aby se vyhovělo politickým požadavkům byrokracie.

Dám vám další příměr: teroristé také čtou knihy, proto se Komise rozhodne omezit nabývání a držení knih. Neplánuje se samozřejmě žádné zabavování a pálení knih – současní držitelé knih si je mohou nechat, pouze bude zakázáno tisknout a prodávat další. Omezení se navíc nebudou vztahovat na všechny knihy, ale pouze na knihy politické, které Komise považuje za nejnebezpečnější. Komise samozřejmě také respektuje legitimní zájmy členských států a jejich občanů, proto se zákaz nebude vztahovat na knihy v držení státních škol. Výjimku na konkrétní politickou knihu mohou dostat také členové státem uznaných čtenářských klubů, kteří jsou členy klubu déle než rok a prokážou, že danou konkrétní knihu potřebují číst v rámci svého vzdělávání.

Proč se vašich aktivit se účastní také myslivci, když loveckých zbraní se tato omezení téměř nedotknou?

Protože jim nejsou lhostejné problémy ostatních držitelů zbraní. S tím Evropská komise počítá: nikdy nejde proti všem – vybere si určitou skupinu, zaměří svoji snahu proti ní a počítá s tím, že ostatním to bude jedno - „proč by mne to mělo zajímat, když nejde o moje zbraně“. Říká se tomu „rozděl a panuj“, nebo také „salámová metoda“. Jsme velmi rádi, že se k tomu myslivci staví takhle, protože „salámovou metodou“ lze dříve či později zakázat všechno.

David Karásekmluvčí a člen představenstva LEX z.s.