Celkem ze 142 trestných činů, včetně 24 případů vraždy 1. stupně, byl v pondělí obžalován mladý muž, který před dvěma týdny v kině na předměstí Denveru zastřelil 12 lidí a dalších 58 zranil. Za každého zabitého čelí dvěma žalobám, za „jasný záměr zabít“ a za „mimořádnou netečnost k hodnotě lidského života“. Jenže sami Američané se už smířili s tím, že obdobné tragédie patří k realitě života. Vybrali si. Zbraně i rizika s nimi spojená.

V klidných uličkách mezi rodinnými domky na severozápadním okraji Washingtonu spíše hrozí, že vás poraní padající větev z letitých stromů, než že byste se stali obětí násilného trestného činu. Tato čtvrť v Montgomery County, kde se hlavní město USA na svém předměstí přelévá do státu Maryland, patří podle statistik k nejbezpečnějším okrskům v USA. Bydlí zde washingtonští úředníci, akademici, novináři, bílí a vesměs demokratičtí voliči. Ale i na zdejší základní škole mají jednou za dva měsíce zvláštní bezpečnostní cvičení.

„Když to byl ,code blue‘, tak jsme se jen zamkli ve třídě a dál se učili. Při ,code red‘ jsme se ale zamkli, zatáhli závěsy, zalezli dozadu ve třídě ke skříňkám u zdi a museli jsme být zticha. A v některých třídách jsou i speciální menší místnosti za učebnami, kam se všichni schovají,“ vysvětluje patnáctiletá školačka z Prahy svoji tři roky starou zkušenost z americké základky. Code blue (modrý signál) tam vyhlašují, když se nějaká znepokojující událost, třeba pátrání po ozbrojené osobě, děje v širším okolí školy. Code red (červený signál) už znamená, že objektem útoku, třeba šíleného střelce, se může stát přímo škola.

Nebo kino, jako před dvěma týdny v denverské čtvrti Aurora. Jako po každé takové události začal kolotoč úvah o příčinách těchto tragédií a na čelném místě se vždy znovu objeví téma kontroly zbraní. Prezident Barack Obama několik dní po Auroře prohlásil, že je potřeba „omezit násilí způsobené střelnými zbraněmi“. Především evropská média si to vysvětlila jako předzvěst možných nových zákonů, například zákazu takzvaných útočných zbraní (assault weapons), ke kterým patřila i jedna ze zbraní střelce z Aurory, poloautomatická puška AR-15. Jenže právě ve volebním roce by šlo ze strany Obamy o politickou sebevraždu.

Americká politika za sebou už jednu takovou zkušenost má. V září 1994, za prezidenta Billa Clintona, schválil tehdejší většinově demokratický Kongres zákaz prodeje útočných zbraní na dobu deseti let. Podle analytiků to byl pak ale jeden z důvodů, proč o několik týdnů později, v listopadu 1994, utrpěli demokraté v kongresových volbách historický debakl, když po 40 letech přišli o většinu v obou komorách Kongresu. V roce 2004 už zákonodárci neměli odvahu se restriktivní legislativy dotknout a zákaz vypršel. Ze stejného důvodu se ani Obama během svého dosavadního prezidentství o zpřísnění zákonů nepokusil a neudělá to ani teď. Jasně to odmítá i jeho republikánský protikandidát Mitt Romney. Přestože jako guvernér Massachusetts v roce 2006 vlastnoručně podepsal trvalý zákaz prodeje útočných zbraní v tomto státě.

Politici přitom jen následují hlas lidu. Navzdory tomu, že se tragédie jako ta v Auroře opakují, v průzkumech Gallupova ústavu za posledních dvacet let výrazně (o 34 procentních bodů) stoupl odpor proti zbraňovým zákonům a většina Američanů je proti restrikcím. Podle letošního šetření v současnosti vlastní přinejmenším jednu střelnou zbraň 47 procent dospělých Američanů a podle policie je skutečné číslo ještě vyšší.

Nezmění se vůbec nic

Z Aurory je to třicet kilometrů, půl hodiny jízdy autem, do jiného denverského předměstí. Do Columbine, kde na tamní střední škole dva studenti v dubnu 1999 zastřelili třináct lidí. Byla to právě tato tragédie, po níž byl na amerických školách zaveden výše popsaný bezpečnostní „dril“. Dnešní děti už ovšem ani nevědí, jak tato praxe vznikla. Berou ji jako součást školního života. Podobně jako si jejich rodiče, zvyklí cestovat letadlem, před startem automaticky vyslechnou poučení pro případ havárie. A podobně jako se v budoucnu stane samozřejmostí, že v kinech bude znít před filmem instruktáž, jak se zachovat, když někdo v sále začne střílet?

Zní to šíleně, ale v reakci na Auroru je vedle smutku z nesmyslně zmařených životů cítit únava, rezignace či vědomé přijetí stavu věcí. Zdá se, že si Američané vybrali. Zbraně, ale i rizika s nimi spojená. „Nic se nezmění,“ odhadl Wall Street Journal možnost, že by prezident Obama inicioval změnu zákonů. Podle listu Obamovou „výzvou k diskusi o přísnějších zákonech celá konverzace pravděpodobně také skončila“. Nebo ještě jinak: „Nestane se vůbec nic“ – jak pro Washington Post uvedl Matt Bennett ze středového washingtonského think-tanku Third Way.

„Nestalo se nic, když byla kongresmanka střelena do hlavy. A nic se nestane ani teď, když bylo v kině zastřeleno dvanáct děcek. Je to hrozná pravda, nicméně je to pravda,“ připomněl Bennett událost z loňského ledna v arizonském Tucsonu. Během incidentu, kdy duševně narušený střelec zabil pět lidí, byla na svém předvolebním mítinku těžce zraněna i poslankyně Kongresu Gabrielle Giffordsová. Už tehdy prezident

Obama vyzýval k „celonárodní diskusi“ o zbraních a apeloval na „zdravý rozum“. Aby se pak k tomuto tématu už nevrátil. Až teď po Auroře, ovšem nejspíše jen, aby zase nechal vše usnout.

Z Evropy to nechápeme. Nechápeme, co má II. dodatek americké ústavy – přijatý v roce 1791, kdy mladá Unie čelila vnějším i vnitřním vojenským snahám o rozklad – společného například s tím, že šílený střelec z Aurory si během několika málo týdnů na internetu zcela volně koupil 6300 nábojů. Nechápeme, že dodatek, formulovaný v době, kdy většina amerického kontinentu byla nebezpečnou divočinou, hovořící o právu „držet a nosit zbraň“, říká, že těch zbraní si můžete pořídit neomezené množství všech typů s výjimkou vojenských plnoautomatů. Bez jakékoli čekací doby mezi jednotlivými nákupy. A také bez důsledné kontroly (bez existence jednotné federální databáze) psychické způsobilosti žadatelů.

A ani když cestujeme přímo po Americe a vidíme její rozlehlost, venkovská sídla a farmy bezbranně roztroušené po krajině plné zvěře, tak stále ještě nechápeme. Jak historická tradice a stále ještě aktuální praktická potřeba mít v této zemi zbraň souvisí s tím, že zajdete na prodejní výstavu, takzvanou Gun Show, a bez toho, že byste museli jen říci své pravé jméno, si koupíte právě třeba poloautomat AR-15, civilní verzi vojenské MI-16. Kdyby se střelci z Aurory jeho AR-15 nezasekla, byl by jeho účet ještě mnohem horší.

Město proti venkovu

Amerika po každé takové tragédii začne svůj problém se zbraněmi řešit. Teoreticky. Diskutuje, zda kontrola zbraní souvisí se zločinností. Spekuluje se, zda by ta či ona legislativní úprava mohla střelce zastavit, nebo mu alespoň ztížit pořízení zbraně. Citují se protichůdné statistiky, proti každému argumentu existuje jiný, který jej vyvrací. A celkově se tím vytváří dojem, že problém má jakési technicko-legislativní řešení. Jenže jde tu spíše jen o povinný rituál než o vážnou debatu.

A tak to také možná skutečně bude, podle některých pozorovatelů je podstata jinde. Jde o střet dvou společností, dvou tváří země. „Debata o kontrole zbraní už není o zbraních. Je to kulturní válka mezi obyvateli měst a lidmi z venkova,“ napsal jeden z nejbystřejších komentátorů americké politiky a společnosti, konzervativní autor listu New York Times David Brooks. V internetové diskusi se svojí liberálnější kolegyní Gail Collinsovou to ještě takto upřesnil: „Lidé z venkovských oblastí, kde je běžné vlastnit zbraň, chápou snahu o kontrolu zbraní jako příznak, že městští snobové jim chtějí říkat, jaký mají vést život.“

Sám za sebe Brooks přiznává, že on by osobně podporoval například zákaz prodeje útočných zbraní. Zároveň ovšem upozorňuje, že „městský snobismus“ vnucuje své postoje všem ostatním okolo tak arogantně a s tak přezíravou „sebespravedlností“, že ta druhá strana Ameriky se principiálně zatvrdí i proti tomu, s čím by jinak možná souhlasila. Na straně „venkova“ se Brooks pro změnu (a zároveň stejně výstižně jako u snobů z města) trefuje do jiného důležitého prvku. „Obhájci zbraní je už ani nepovažují jen za zbraně. Zdá se, že jsou to pro ně svého druhu náboženské ikony,“ píše Brooks a pokračuje: „A zdá se, že čím víc se vzdalují skutečnému farmářskému životu, tím víc berou zbraně jako symbol své původní identity, jako symboly opravdovějších životů, které za sebou zanechávají výměnou za život v kancelářích a supermarketech.“

Jednou se to může stát...

Brooks tím vlastně vysvětluje výše uvedená čísla z průzkumů veřejného mínění, v nichž Američané odmítají zpřísnění zbraňových zákonů. A vysvětluje tím také, že to, co si Mitt Romney mohl dovolit jako guvernér v Massachusetts, si rozhodně nemůže dovolit jako kandidát na prezidenta USA. Massachusetts – to je z hlediska Brooksova dělení ve své většině snobská městská aglomerace. Jenže jako celek jsou Spojené státy složitější. Amerika se nevyhnutelně mění, její původní dobyvatelská, osadnická identita se obrušuje, stará společenská pravidla a normy jsou vytlačovány modernějšími. V některých oblastech je ten proces ale asi příliš rychlý a právě zbraně se stávají jednou z kotev podprahového odporu. Neznamená to nutně, že musíte zbraň sami mít, ale je vám nepohodlný pocit, že by vám chtěl stát určovat, že ji mít nesmíte. „Dám vám svoji zbraň, až mi ji vezmete z mé mrtvé, studené ruky,“ říká starý americký slogan.

Code blue, code red... Paní učitelka přitom dětem prý vždy říká, že jde o hru, že se nic vážného stát nemůže. „Vlastně se to podobá nácviku na možný úder tornáda,“ připojuje patnáctiletá česká dívka ještě jeden postřeh ze školy na předměstí Washingtonu. Tornáda jsou tam velmi vzácným jevem. Ale jednou za čas udeří. Se střelci je to podobné. V Americe je to součást života.

Článek autora Daniela Anýže byl otištěn v Hospodářských novinách číslo 149 ročník 56 dne 2.8.2012 na straně 24. Zde publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora deníku Hospodářské noviny - www.IHNED.cz .