LEX logo

V lidovém podání jsou USA často považovány za zemi, kde můžete koupit kulomet v supermarketu. Je to tak ale doopravdy? Poslední část našeho zbraňově právního seriálu, která se vzhledem k svému rozsahu rozprostírá přes dvě čísla, se bude týkat právě Spojených států amerických a tamní velmi komplikované a v mnoha případech silně rozporuplné zbraňové legislativy.

Komplikovanost je dána na jedné straně samotným charakterem amerického práva, které je téměř ve všech státech (kromě Louisiany) tzv. obecné (common law), tj. založené na precedentech, a na straně druhé tím, že kromě celoamerického federálního práva existují separátní právní systémy v každém členském státě USA, které vůči federálnímu právu často stojí v jistém napětí.

Z rozhodnutí krále…

Historie zbraňového zákonodárství USA začíná dávno před 4. červencem 1776, kdy Spojené státy vyhlásily nezávislost. Skrze britskou koloniální správu přišlo na podstatnou část amerického teritoria i britské právo, které ve věci zbraní vycházelo ze Zbraňového nařízení (Assize of Arms) krále Jindřicha II. Plantageneta z roku 1181, jež stanovilo nejen právo, ale i povinnost držení zbraně určitých občanů, kteří přísahali věrnost králi.

Z tohoto nařízení vychází i tzv. Listina o právech (Bill of Right) z roku 1689, vydaná Vilémem III. Oranžským a Marií II. Stuartovnou při jejich korunovaci za anglické panovníky. Listina o právech stanoví, že i královi poddaní anglikánské víry (kteří byli za náboženských sporů odzbrojeni Jakobem II. Stuartem) mají nezadatelné právo „vlastnit zbraň pro svou obranu, odpovídající jejich stavu a v souladu s právem.“ Toto univerzální potvrzení práva držet a nosit zbraň bylo aplikováno i na americkém kontinentě a stalo se pevnou součástí anglosaského práva.

Druhý dodatek chrání milicionáře

Civilní držení zbraní bylo v britských koloniích v severní Americe velice důležité, protože tyto kolonie nedisponovaly obvykle pravidelnou armádou a při střetech s Francouzi a indiány nasazovaly kromě britských vojáků vlastní, z ozbrojeného civilního obyvatelstva rekrutované milice. Tyto milice a jejich elitní složka nazývaná minutemen („minutovníci“ – členové milice připravení k okamžitému nasazení) sehrály klíčovou roli ve válce o nezávislost USA.

Samotným vyhlášením nezávislosti a přijetím Ústavy se ve věci držení zbraní nic nezměnilo. Jak ale postupně začaly vznikat federální orgány a jednotlivé státní milice byly v roce 1792 podřízeny prezidentovi Spojených států, objevila se na americké politické scéně obava, aby nedošlo k jakési „tyranii federální vlády“, pokud by tato zakázala občanům neorganizovaným ve federálně kontrolovaných milicích se ozbrojovat.

Produktem těchto politických debat byl pak slavný Druhý dodatek k Ústavě Spojených států, který doslova říká: „Dobře organizovaná milice je nezbytná pro bezpečnost svobodného státu. Právo lidu držet a nosit zbraně nesmí proto být omezováno.“ Je velice důležité mít na paměti tuto souvislost práva držet a nosit zbraň s organizací milicí, protože v celé další právní historii zbraňového práva v USA bude hrát klíčovou roli.

Skrytý zbraňový rasismus

K prvnímu závažnějšímu omezování práva nosit zbraň došlo v jižních státech USA po občanské válce. Bývalí otroci totiž nabyli občanských práv, a tedy i práva nosit zbraň, což nebylo jejich někdejším pánům příliš po chuti.

Vzhledem k novému Čtrnáctému dodatku Ústavy, který zaručoval všem stejnou pozici před zákonem, nebylo možné omezující zákony napsat výslovně rasisticky, proto jižní státy volily různé okliky. Obvykle zakazovaly konkrétní vybrané typy zbraní, které byly levné a propuštěným otrokům dostupné, zatímco nákladnější bývalé vojenské zbraně, jež byly v drtivé většině v držení bývalých konfederačních vojáků, zůstávaly povolené. Rovněž se začal zavádět systém zbraňových licencí (které byly rasově „nevhodným“ občanům odmítány) a ustanovovaly se různá teritoriálně či jinak definovaná omezení nošení zbraní, která opět cílila především na černé obyvatelstvo.

Komu tato situace nápadně připomíná současnou diskuzi o zákazech určitých (tzv. „útočných“) zbraní a o tzv. „bezzbraňových zónách“, ten má bohužel pravdu. Nemalá část právní argumentace současných odpůrců zbraní v USA staví na právních precedentech, které vznikly právě aplikací těchto jižanských, skrytě rasistických zákonů.

Boj proti gangsterům

Další vlna federálních restrikcí nastala ve třicátých letech a byla vyvolána problémy s organizovaným zločinem v době prohibice. Národní zbraňový zákon (National Firearms Act) z 26. června 1934 podrobil právě ty zbraně, které zákonodárci považovali za zvláště spojené s gangstery, zvláštní kontrole a přísnějšímu režimu držení.

Konkrétně šlo o plně automatické zbraně (označované v legislativní mluvě termínem „machine gun“, který někdy působí nedorozumění, protože nezahrnuje jen kulomety, což je normální význam tohoto pojmu v dnešní angličtině, ale jakékoliv zbraně, které na jedno zmáčknutí spouště dokáží vystřelit více než jednou), dále pušky a brokovnice s krátkou hlavní (hranice se několikrát měnila mezi 16 a 18 palci), tlumiče a „ostatní zbraně“, což je souhrnný název pro zbraně, které je možné skrýt na těle, ale nejsou to pistole ani revolvery.

Původní návrh zákona chtěl regulovat i pistole a revolvery, ale v průběhu jeho projednávání byla tato část vypuštěna. Velice brzy se však tato zákonná úprava stala předmětem soudního sporu, kdy byla označena na neústavní a protivící se zmíněnému Druhému dodatku Ústavy.

Tento soudní spor z roku 1939 USA vs. Miller je velice významný pro další právní vývoj – konstatoval totiž, že zákaz brokovnic s krátkou hlavní nemůže být v rozporu s Druhým dodatkem Ústavy, protože u takové zbraně nelze předpokládat, že by jí byla vybavena milice! Tento precedent má velký vliv až do dnešních dní, protože se na něj často odvolávají soudy, když posuzují ústavnost zákonů jednotlivých států, které zbraně omezují nad rámec federálního zákonodárství – a většinou jsou takové zákony shledávány jako ústavní, a to bohužel i tam (nebo v poslední době zejména tam), kde se naopak jedná o zbraně, kterými by milice být vybavena mohla.

Odplata za smrt Kennedyho?

Další výrazné zpřísnění nastalo v souvislosti s vraždou prezidenta Johna F. Kennedyho. Dne 22. října 1968 přijal kongres Zákon o kontrole zbraní (Gun Control Act), který poprvé v dějinách USA stanovuje na federální úrovni skupiny lidí, kterým je držení zbraně zakázáno – osoby v minulosti trestané za určité trestné činy (mimo jiné třeba za domácí násilí), osoby zneužívající návykové látky, nelegální imigranti, osoby, které se zřekly amerického občanství, a osoby duševně nemocné.

Na tomto zákoně staví nařízení z roku 1993, které zavádí federální prověrky držitelů zbraní prováděné FBI, ale například také rozhodnutí Úřadu pro alkohol, tabák, palné zbraně a výbušniny (ATF) z roku 2011, jež stanoví, že každý, komu je úředně povoleno užívání marihuany ze zdravotních důvodů, je automaticky vyloučenou osobou a nesmí držet ani nosit střelné zbraně.

Zákon z roku 1968 také drasticky omezil dovoz zbraní do USA a dal ATF velkou moc v rozhodování, které zbraně dovolí a které nedovolí dovézt a za jakých podmínek. Od toho se odvíjí zákaz dovozu velkého množství původně vojenských dlouhých zbraní (protože nesplňují normy ATF pro „sportovní“ použití) a nechvalně známý „bodový systém“ u krátkých zbraní, který hodnotí výskyt „zlých“ a „hodných“ charakteristik a vede k naprosto nesmyslnému hromadění různých pojistných mechanismů, protože ty přidávají body nutné k úspěšnému schválení dovozu ze strany ATF.

Útok na „útočné“ zbraně

Národní zbraňový zákon z roku 1934 byl opětovně zpřísněn v roce 1986 z iniciativy známého „zbraňobijce“ Williama J. Hughese, který již v minulosti inicioval zákaz průbojného střeliva nebo výrazné zpřísnění trestů za nelegální držení zbraní. Od roku 1986 je v celých USA zakázáno prodávat nově vyrobené plně automatické zbraně (machine gun) civilistům. Zbraně, jež byly v civilním držení před rokem 1986, však mohou mohou dál svobodně měnit majitele ve shodě s Národním zbraňovým zákonem a se zákony konkrétního státu, který může ale stanovit další omezení, nebo přímo zákaz.

Následně se, zejména v devadesátých letech a v současnosti, často v populistické reakci na různé tragické události, rozjela mašinérie boje proti zbraním, která začala v roce 1990 vyhlášením škol za „bezzbraňové zóny“ (od té doby došlo téměř ke 120 útokům se střelnou zbraní na školách, při nichž byl kvůli tomuto zákonu ozbrojen pouze útočník) a vyvrcholila svým způsobem v roce 1994 zákazem tzv. „útočných zbraní“.

Tento podivný zbraňově-typologický novotvar byl v zákoně definován jako samonabíjecí zbraň, která v případě dlouhé samonabíjecí zbraně vykazuje dvě nebo více z následujících charakteristik: Má sklopnou pažbu, má pistolovou rukojeť, má úchyt na bajonet, má tlumič plamene nebo závit pro jeho nasazení nebo má nástavec na odpalování granátů.

Devatenáctka na indexu

Podobně „duchaplné“ charakteristiky byly definovány i pro „útočné“ pistole a brokovnice a navíc bylo devatenáct zbraní výslovně vyhlášeno za útočné, i když třeba výše zmíněné charakteristiky nesplňovaly, mimo jiné samonabíjecí verze AR-15, Steyer AUG, Uzi, AK-47, FN FAL a další. Výroba, dovoz a prodej těchto zbraní pro civilní účely byl zakázán, nicméně zbraně již v civilním držení tím nebyly ovlivněny, což mimo jiné způsobilo raketový nárůst jejich cen na trhu.

Tento zákon byl ovšem schválen jen jako dočasný a vypršel v roce 2004. Od té doby se v rovině americké federální legislativy mírně blýská na lepší časy, protože ani jeden z pokusů tento zákaz obnovit (o což se snaží např. Barack Obama) se nezdařil. Některé státy však tento federální zákaz celý nebo jeho část převzaly do své státní legislativy, často ještě ve zpřísněné verzi (New York, Massachusetts, New Jersey, California, Connecticut, Havaj a Maryland).

Dodatek platí pro všechny

V době zcela nejnovější se před americkým Nejvyšším soudem odehrály dva důležité právní spory, které mohou mít do budoucna velmi výrazný dopad na zbraňovou legislativu – týkají se významu a interpretace Druhého dodatku Ústavy.

Jak již bylo řečeno, měl tento dodatek v době svého vzniku bezprostřední souvislost s organizací milicí. Až do roku 2008 ale nebyla závazným soudním precedentem zodpovězena otázka, zda zároveň garantuje právo na zbraň i pro osoby, které nejsou reálně členy milice, ale zbraň chtějí užívat k jinému zákonnému účelu, např. k sebeobraně.

Soudní spor District of Columbia vs. Heller v roce 2008 těsnou většinou konstatoval, že Druhý dodatek Ústavy toto právo garantuje. Závaznost tohoto precedentu působila nejprve pouze v tzv. federálních enklávách, tj. na území USA, které není součástí některého ze států, ale druhý významný soudní spor McDonald vs. Chicago konstatoval, že tato interpretace je závazná i pro všechny státy.

Lze tedy očekávat, že bude v blízké době restriktivní politika některých států, které regulují zbraně nad rámec federální legislativy, soudně napadána. Výraznou aktivitu v tomto směru vyvíjí Národní střelecká asociace (NRA - National Rifle Association) a již vykazuje i první úspěchy (Chicago, Washington, Illinois).

ThDr. Petr Jan Vinš - člen LEX o.s.


Článek publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE.

Celé číslo časopisu si můžete též prolistovat v náhledu či zakoupit v elektronické verzi na Publero: ZBRANĚ & NÁBOJE č. 11/2013.

Dělá-li soupeř chybu, netřeba ho rušit.

Napoleon Bonaparte

Monitoring médií

  • 24.07.2019 Petice o právu na držení zbraní
  • 28.04.2019 Vydávání lékařského posudku o zdravotní způsobilosti držitele nebo žadatele o vydání zbrojního průkazu skupiny D – k výkonu zaměstnání nebo povolání
  • 21.04.2019 Nové postihy za neplacení výživného
  • 07.04.2019 Vláda chce připravit občany k obraně státu
  • 22.08.2018 Na zakázku francouzské speciální jednotky jsme moc pyšní
Přístupné pouze členům LEX
[službu poskytuje Anopress IT, a.s.]