Dne 16.08.2013 vyšlo číslo 9/2013 časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE, ze kterého jsme převzali tento článek:

Izrael: Zbraně všude, ale pod přísnou kontrolou

V málokteré zemi patřící do „západního“ kulturního okruhu jsou zbraně tak samozřejmou, viditelnou a každodenní součástí života jako právě v Izraeli. To ale zdaleka neznamená, že by jejich používání nebylo regulováno. Právě naopak.

Otázka legálního vlastnictví střelných zbraní je státními úřady v Izraeli brána velmi vážně. Množství služebních i soukromých zbraní v populaci spolu s vyhrocenou bezpečnostní situací a stálým nebezpečím teroristických útoků vytváří pro civilní držitele zbraní unikátní prostředí. Je asi nesrovnatelné s jakýmkoliv jiným vyspělým státem světa a klade mimořádné nároky na výcvik, zodpovědnost a všeobecnou kulturu zacházení se zbraní.

Již od vzniku moderního státu Izrael v roce 1948 byla otázka regulace vlastnictví střelných zbraní na pořadu dne a zákon o zbraních byl v roce 1949 jednou z úplně prvních právních norem, která vstoupila v nově vytvořeném státě v platnost. Dohled nad civilními držiteli střelných zbraní dostalo na starost Ministerstvo vnitra Izraele (Misrad ha-pnim).

Volnost skončila na psychiatrii

Obrovský nárůst civilního vlastnictví zbraní nastal v osmdesátých letech 20. století v reakci na povstání a ozbrojený konflikt s palestinskými Araby, tzv. první intifádu. Na přelomu 80. a 90. let se mezi civilisty podle údajů izraelského ministerstva vnitra nacházelo na tři sta tisíc střelných zbraní (při celkové populaci o necelých pěti milionech obyvatel).

Stejně jako v mnoha jiných zemích na světě, i v Izraeli byla zásadní revize zbraňové legislativy spuštěna na základě tragické události: 8. září 1992 pronikl pacient psychiatrického ústavu v Jeruzalémě se zbraní v ruce do prostor léčebny, a než byl zneškodněn, stihl za sebou zanechat čtyři mrtvé pracovníky. Vyšetřování následně ukázalo, že byl zaměstnán jako ostraha, a tudíž měl zbraň legálně k dispozici. Ministerstvo vnitra v návaznosti na tento případ ustanovilo komisi, která se měla zabývat revizí dosavadní zbraňové legislativy.

pravidla Kohenovy komise

Tato tzv. Kohenova komise vypracovala doporučení pro další postup státních úřadů. Pro čtenáře uvyklého evropským poměrům to může znít téměř neuvěřitelně, ale až do této doby neexistovala v Izraeli žádná pevná kritéria, kdo může zbraň legálně nabýt a kdo ne. Formulace v zákoně byly velmi vágní a velkou roli hrálo rozhodnutí jednotlivého úředníka.

To se podle závěrů Kohenovy komise radikálně změnilo. Byla vypracována přesná kritéria ověřující psychické zdraví a bezúhonnost žadatele a povolení k nabytí zbraně se principiálně omezilo na čtyři skupiny obyvatel: zaměstnance bezpečnostních služeb, osadníky a jiné obyvatele oblastí se zvýšeným bezpečnostním rizikem, osoby přímo činné v zajišťování bezpečnosti státu Izrael a zvláštní případy. Běžní civilisté, kteří neobývají nebezpečné oblasti, nezasloužili se nijak o bezpečnost státu Izrael a nejsou zaměstnáni jako pracovníci bezpečnostních agentur, byli až na výjimky od reforem Kohenovy komise z možnosti vlastnit střelné zbraně vyloučeni.

Tisíce „černých duší“

Současná podoba zbraňové legislativy v Izraeli pochází z roku 1999. Zachovává velkou většinu doporučení Kohenovy komise a zavádí přísná pravidla pro obnovování povolení (licence) k držení zbraně. Při každém prodloužení licence, které se nyní koná každé tři roky, musí držitel zbraně doložit provedení praktické zkoušky na certifikované střelnici. Tato zkouška testuje znalost bezpečné manipulace se zbraní a praktické střelecké dovednosti.

V rámci reforem byla provedena digitalizace všech údajů z evidence zbraní a evidence střeleckých licencí. Při té příležitosti se zjistilo, že 72 000 střelných zbraní je registrováno na držitele bez platné zbraňové licence. Je opět specifické pro izraelský přístup, že náprava sice začala být vyžadována, ale nepříliš razantně. V loňském roce již tento počet klesl na necelých devět tisíc.

Jakov Amit z telavivského odboru zbraňových licencí k tomu říká, že tyto zbraně jsou většinou v držení starších občanů, kteří nebyli informovaní o změně legislativy (a mezi řádky z toho vyplývá, že jim kvůli tomu úřady příliš život neznepříjemňují a spíše čekají, až se celý problém vyřeší „přirozenou cestou“).

Zbraň za odměnu

Konkrétní rozvedení Kohenovou komisí doporučených kategorií obyvatel, kteří mají na zbraň nárok, není snadné najít. Skrývá se v interních předpisech Ministerstva pro veřejnou bezpečnost (Misrad le-vitachon ha-pnim), které od roku 2011 veškerou zbraňovou agendu přebralo.

První povinností žadatele je věk nad 21 let a minimálně tři roky nepřetržitého trvalého pobytu v Izraeli. Občanství podmínkou není. Následuje kategorie občanů z nebezpečných oblastí – pokud někdo bydlí nebo podniká na Západním břehu Jordánu nebo v pásmu Gazy, má nárok na jednu krátkou palnou zbraň. Následují certifikovaní lovci/myslivci a ohrožené profese mimo bezpečnostní sektor (který se řeší zvlášť přes zaměstnavatele), tedy pokladní, klenotníci a řidiči městské hromadné dopravy, jakkoliv tato skupina se podle čerstvých prohlášení Ministra pro veřejnou bezpečnost z jara 2013 asi brzy dočká zpřísnění.

Nejzajímavější je ovšem poslední skupina, v níž si člověk může zbraň zasloužit doslova „za odměnu“ za věrné služby bezpečnosti své země. Na krátkou palnou zbraň má totiž nárok ten, kdo byl se ctí propuštěn z armády v hodnosti alespoň poddůstojníka, kdo sloužil u policie nebo u vězeňské stráže, případně kdo je aktivním členem armádních rezerv (obdoba českých Aktivních záloh).

Viditelné nošení povoleno

Jednou z věcí, která návštěvníka-střelce v Izraeli okamžitě udeří do očí, je naprostá všudypřítomnost zbraní. Na zastávkách městské hromadné dopravy potkáváte mladé muže (a ženy) ve vojenských uniformách s M4/M16 přes rameno, občas dokonce s postupně zaváděným bull-pup Tavorem. Na rozdíl třeba od Švýcarska, kde je možné vojnou povinnou mládež s útočnými puškami potkávat také, zde každý, kdo má zbraň, nese i minimálně jeden, ale často více než jeden zásobník nabitý ostrým střelivem.

Přítomnost zbraní se ale neomezuje jen na vojáky – u každého většího obchodu (a u řady menších) sedí u vchodu strážný s pistolí a kontroluje příchozí, jestli nenesou v zavazadle něco nebezpečného, a dokonce i při organizovaných zájezdech telavivské univerzity vždy výpravu dle doporučení ministerstva školství doprovází zdravotník a ozbrojená stráž – obvykle v jedné osobě.

Kdo má povolení držet zbraň, má automaticky právo ji i nosit a je jenom na jeho rozhodnutí, jestli tak bude činit skrytě, nebo viditelně. Téměř neznámý je v Izraeli také zákaz vstupu se zbraní – téměř do každého objektu (s výjimkou letiště, některých vládních budov a soudů) je ozbrojený člověk po předložení své licence bez problému vpuštěn.

Velice citelný je i všeobecný respekt ke zbraním, který jde dokonce až tak daleko, že je možné spatřit třeba na dětském hřišti tatínka, jak svému malému synovi vysvětluje, že nemá ani dětskou pistolkou mířit na něco nebo někoho, koho nechce zastřelit.

Nejsme jako USA!

K zajímavé výměně názorů ve věci ozbrojenosti populace došlo loni mezi izraelskými úřady a Národní střeleckou asociací (NRA) v USA. Tato organizace, která hájí právo Američanů na střelnou zbraň, použila v jednom ze svých prohlášení Izrael jako příklad a vzor ozbrojené společnosti, která dobře funguje.

Izraelské úřady se okamžitě ohradily prohlášením, že v žádném případě nejde o tutéž formu liberalismu, jakou NRA propaguje v USA, tedy že by vlastnictví zbraně mělo být nárokovým právem. Naopak, podle izraelských úřadů patří zbraně do rukou pouze osvědčeným, kvalifikovaným občanům, kteří se aktivně zasazují o bezpečí své země.

Slovy Yigala Palmora z Ministerstva zahraničí Izraele: „Bojujeme s terorismem, který je podmíněný velmi specifickými geopolitickými a vojenskými okolnostmi. To není situace, která by byla srovnatelná se Spojenými státy.“

To potvrzují i oficiální statistiky. Dnes je v Izraeli registrováno celkem 163 tisíc zbraňových licencí a toto číslo neustále mírně klesá spolu s tím, jak úřady postupně přísněji a přísněji posuzují, kdo si zbraň zaslouží a kdo ne.

ThDr. Petr Jan Vinš - člen LEX o.s.

Článek publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE.

Celé číslo časopisu si můžete též prolistovat v náhledu na Publero: ZBRANĚ & NÁBOJE č. 9/2013.