Stereotypní profil ozbrojeného studenta v dlouhém kabátě je jen jeden z mýtů o vzácných, ale vražedných útocích v amerických školách.
Zde je deset mýtů, sestavených MSNBC.com ze studie, kterou prováděla americká Secret Service a ministerstvo školství v roce 2002. Výzkumníci zkoumali záznamy a další zdroje o 37 útocích současných či bývalých studentů, a také podnikli rozhovor s deseti pachateli.
Ve skutečnosti žádný profil neexistuje. "Není žádný přesný ani použitelný 'profil' studentů, kteří se dopouštějí cíleného násilí ve škole", zjistili výzkumníci.
Stereotypní představy teenagerů s nalíčením ve stylu "goth" nebo jiným charakteristickým vzhledem nejsou při prevenci takových útoků použitelné. Stejně jako v jiných oborech bezpečnosti - násilí na pracovišti, únosy letadel, i atentáty na prezidenta - by jakémukoli eventuálnímu profilu odpovídalo mnoho nevinných studentů, a mnoho pachatelů ne.
"Demografické, osobnostní a sociální charakteristiky a školní minulost pachatelů se podstatně lišily", říká zpráva. Pachatelé pocházeli ze všech ras a rodinných zázemí, se školním prospěchem od propadajících po výborné.
Většinou, i když ne vždy, to byli muži, i když sám tento fakt dospělým nijak nepomáhá někoho označit za nebezpečného.
Jen vzácně bývá školní násilí náhlý a impulzívní čin. Pachatelům "nepřeskočí", ale postupují od formování nápadu přes plánování útoku po shromažďování zbraní. Tento proces může proběhnout rychle, ale někdy lze plánování či shánění zbraní odhalit.
I když výzkumníci poukazují na to, že neexistuje žádný "typický student", u něhož je páchání násilí pravděpodobné, přesto existují jisté "typy chování", které jsou při plánování nebo provádění útoku běžné. Tyto typy podle nich dávají šanci na zásah před provedením útoku.
O nápadu či plánu na spáchání útoku ve většině případů věděl někdo další. "Ve většině případů to byly jiné děti: přátelé, spolužáci, sourozenci a další. Málokdy se ale tato informace dostane k dospělému." Většina pachatelů se před incidentem chovala způsobem, který vzbuzoval starosti nebo naznačoval potřebu pomoci.
Na výhrůžky se klade příliš velký důraz. Většina pachatelů nikomu přímo nevyhrožovala ("Já toho ředitele zabiju"), a většina těch, kdo vyhrožovali, nikdy nikoho nenapadla.
Podle výzkumníků však mohou úmysl odhalit i méně přímé zmínky. Dítě, které mluví o tom, že si do školy vezme zbraň, nebo je rozzuřené na učitele nebo spolužáky, může znamenat ohrožení, ať už přímo vyhrožuje nebo ne.
V mnoha případech byli tito studenti považováni za součást hlavního proudu studentské společnosti a byli aktivní ve sportu, školních klubech nebo jiných aktivitách.
Pouze čtvrtina studentů patřila ke skupinám, které byly považovány za "divné".
Pouze třetina pachatelů byla někdy vyšetřována odborníkem na duševní zdraví, a pouze u jedné pětiny byla diagnostikována nějaká duševní porucha. Ani zneužívání návykových látek nebylo nijak obvyklé. "V historii většiny útočníků se ale našly sebevražedné pokusy nebo myšlenky, nebo pocity extrémní deprese nebo zoufalství". Většina pachatelů měla problémy se vyrovnat se závažnými ztrátami nebo osobními selháními.
Navzdory rychlé reakci policie, většina incidentů skončila dřív, než by zásahovka stihla dorazit. Detektory kovů také neodradily studenty, kteří byli odhodláni zabít ostatní i sebe.
Většina pachatelů měla přístup ke zbraním a používali je i před útokem. Většina útočníků získala zbraň z domova.
Mnoho pachatelů se před útokem cítilo šikanováno, perzekvováno a ubližováno ostatními, a tvrdili, že se marně snažili, aby s tím někdo něco udělal. Ve více než polovině případů byli cílem útoků učitelé a zaměstnanci školy.
Při pozornosti médií soustředěné na školní masakry to tak může vypadat. Ve skutečnosti jsou takové události velmi zřídkavé. I pokud započítáme mnohem častější násilí spojené s činností gangů, nebo násilí jako následek hádky, i tak se ve 100 000 školách v USA stane ročně pouze 12-20 vražd. Všeobecně počet útoků ve školách a jiného násilí se v minulém desetiletí snížil téměř o polovinu.
Zdroj: MSNBC.com , http://www.msnbc.msn.com/id/15111438/