Vážení členové a příznivci LEXu,

rozmohl se nám tu takový nešvar.
Před pár lety jsme se rozloučili s Jirkou Ottou, střelcem s velkým S a členem LEXu č. 1. 
Letos na jaře nás opustil další zakládající člen, Jirka Král. Bohužel, tento týden nás, i přes můj výslovný zákaz, opustil zakladatel a duchovní otec LEXu a LOSu Standa Gibson. Byl to člověk, jemuž dle slov dávných jazykozpytců "činy z huby do ruky vejíti ráčily". Byl to on, kdo první rozeznal nebezpečí nositelů dobra a založil spolek, který se kromě střelby věnoval i osvětě a hájení práv majitelů zbrani. Byl to on, kdo v roce 1998 neváhal jít do jámy lvové a přít se v televizi s tehdejším exkomunistickym ministrem Grulichem a v napjaté protizbraňové atmosféře klidně a věcně hájit práva nás, majitelů zbraní. Byl to on, kdo pochopil potřebu jasné a organizované opozice. Byl to on, kdo z ničeho vydupal fungující organizací, kterou nám dnes závidí i na západě.

Standa na tom byl zdravotně špatné už delší dobu. Kdo ho znal, tak ví, že nosil hlavu v oblacích, hlavně těch z nikotinu. Naposled jsem ho navštívil minulou sobotu, kdy mi volal, abych se u něj zastavil. Až při návštěvě jsem se dozvěděl krutou a nezvratnou diagnózu.
To, čeho si na Standovi vážím nejvíc nebyla jen jeho vize a rozhodnost, se kterou za ní šel, ale i odchod, kterému se postavil čelem. Přišel mi otevřít s hlavou vztyčenou, jak se na vojáka sluší. Stejně tak v jeho hlase nebyla ani kapka melancholie či sebelítosti. Naopak byl jasné mysli, řešil se mnou další chod LEXu a ze smrti si dělal legraci.

Proto vás všechny prosím, až na něj budete vzpomínat, potlačte slzy a naopak si vzpomeňte na nějakou jeho neplechu, kterými rád trápil své okolí. Jeho poslední slova byla: "No, alespoň mám kliku, že si ještě můžu napsat vlastní epitaf", ale vzápětí se na mě otočil se svým šibalským pohledem a povídá: "Dáš si panáka? Jo, Ty řídíš, tak víš co, tak já si dám panáka a ty napiš epitaf."
Takže Stando, myslíme na Tebe a doufám, že Tebou ta řada smůly končí, už proto, že poslední zakládající člen, toho času naživu, jsem já.

Tomáš Trávníček