Najít střelnici sportovního klubu SSK Bohemia Poděbrady je pomalu úkol pro orientačního běžce. Z hlavní silnice, jež byla před dokončením dálnice výpadovkou na Hradec Králové, sem neukazuje žádný poutač a hledat ji podle restaurace Na střelnici je značně zavádějící. I když to už jste skoro na stopě.

Ke vstupní brance střelnice ukryté uvnitř areálu místního golfového klubu trefím až na třetí pokus, a to jen za pomoci telefonické navigace od jednatele střeleckého klubu Vlastimila Smíška a konzultace s místními občany. V porovnání s nedalekou moderní velkolepě pojatou ústřední budovou golfového klubu a pečlivě udržovanými fairwayemi a greeny všude kolem působí střelnice trochu jako skanzen. Je zjevné, že zatímco za místy churavějícím plotem se točí velké peníze, tady je to spíš o pohodě, věrnosti a nadšení. „S golfisty vycházíme celkem dobře. Jenom když jim jdeme s dětmi hrát na dráhu fotbal, to se rozčilují,” popisuje podivnou symbiózu Vlastimil Smíšek. V nedalekém rybníčku, který je součástí areálu střelnice a zasloužil by si svého vodníka Volšovečka, to zrovna žbluňkne. „My jim za to dovolíme, aby si tu koupali míčky. Jim se ale pak už moc nechce přijít si je vyzvednout,” směje se.

Pozůstatek SVAZARMu

Na pozemcích nedaleko Labe byla střelnice dřív. Postavili ji tu v tehdy populární „akci Zet” místní svazarmovci v letech 1974 až 1976. A rok na to sem začal pravidelně docházet i Jaroslav Doležal, dnešní prezident střeleckého klubu SSK Bohemia.
„Zrovna jsem se vrátil z vojny a od té doby sem chodím makat,” konstatuje. Střílet začal už dřív, v šestnácti letech, a členem SVAZARMu se stal v roce 1972. Jedinou „výluku” měl v letech 1984 až 1986. „To se mi narodila dvojčata, tak jsem měl víc práce doma. I když i tak jsem sem stejně chodil… Akorát kroužek jsem nevedl,” svěřuje se.

Podobnou věrností se může pochlubit i Vlastimil Smíšek, který se sportovní střelbě věnuje od dvanácti. „To je nějakých čtyřicet let,” spočítá. „Jsme tu dva všeumělové – spravujeme to tu, řídíme klub, trénujeme kluky…” I on si nedávno vzal krátký tříletý „time out”. „Stavěl jsem barák,” vysvětluje. Všechny práce okolo domu ještě nejsou hotové, ale on už zase čas, který by byl potřeba na dodělání, věnuje výchově mladých střelců z Poděbrad a okolí.

Zástěny jim ukradli

Prostor pro střelce nabízí dvacet puškových a deset pistolových stavů. Povoleny jsou pušky malorážky a pistole až do ráže 9 mm. „V praxi ale na pistolové střelnici plnou kapacitu nevyužíváme, protože z velkorážných pistolí jsou přece jen větší rány. A když střelci mají poloautomaty, které vyhazují nábojnice do stran, tak se tam tolik lidí nedá dát, aby si neházeli jeden druhému nábojnice do obličeje. Uděláme skupinky třeba po čtyřech, aby měli mezi sebou nějaký odstup,” provádí mě Vlastimil Smíšek.

Jednotlivé stavy původně od sebe oddělovaly polystyrenové zástěny. „Ale ty nám rozkradli stavebníci. Mimo jiné. Ztratilo se odsud třeba veškeré železo, vykradeni jsme byli několikrát,” povzdechne si jeho kolega.
Zázemí střelnice tvoří klubovna s kuchyňkou, nezbytnou policí na trofeje a vitrínami se sbírkou krabiček od nábojů pana Doležala. Součástí areálu je i dvanáct chatek pro provizorní ubytování čtyřiadvaceti lidí, vesměs sportovních střelců, kteří sem jezdí na soustředění. „Daly jim zabrat povodně, postupně to renovujeme,” podotýká Jaroslav Doležal. Domáckou atmosféru podtrhuje ohniště s rožněm u romantického rybníčku.

Na větší opravy nejsou peníze

Když sem v roce 2002 vtrhla velká voda, jezdili „průzkumníci” po střelišti v loďkách a v klubovně bylo deset centimetrů vody, protože naštěstí má vyvýšený vchod. Čtyřicet let staré budovy však chřadnou i bez kalamit. Stačí, když přijde bouřka a z okolních vzrostlých stromů ulomí větve na eternitovou střechu, která má nejlepší léta už jaksi za sebou. „Vidíte, už sem zase zatéká,” objeví Vlastimil Smíšek čerstvý flek na podlaze pistolového střeliště.

Pozemky patří městu, budovy klubu a ten na nějaké zásadní opravy nemá peníze. Od poděbradské radnice sice na činnost dostává příspěvky formou grantů, ty však podle Smíška sotva pokryjí běžnou provozní údržbu areálu. „Na větší investici, abychom třeba něco udělali s tou střechou, už rozhodně nestačí. A v našich podmínkách si na to nejsme ani schopni vydělat,” konstatuje.

Poděbradský střelecký klub je totiž ryze amatérská záležitost a oba hlavní hybatelé funkcionaří pěkně po práci, ve volném čase. „Nejsme tudíž ani schopni se podívat po možnostech jiných finančních zdrojů, třeba v rámci projektu Polabské stezky nebo čerpání peněz z Evropské unie. To je pro nás hrozně složité,” přiznává Vlastimil Smíšek.

Situaci nenahrává ani rozpolcená vlastnická struktura. „Případnému investorovi ani nemáme co nabídnout. Bylo by hrozně složité smluvně zavázat pozemek někoho jiného, budovy někoho jiného a teď jak ty prostředky čerpat. Tak uvidíme, jak nám eternitová střecha ještě dlouho vydrží,” pokrčí rameny. Občas prý něco zaplatí pojišťovna, tak se opraví alespoň to nejdůležitější.

Přijíždí i olympijský vítěz

I ve skromných poměrech se ale dá dělat dobrá a užitečná práce. Na letošním mistrovství republiky získala místní odchovankyně Anna Rýglová v barvách Středočeského krajského sdružení titul mistra republiky v juniorských družstvech a Michal Navrátil skončil v kategorii chlapců do 14 let o šest desetin bodu čtvrtý.

„Jsou to drobné dílčí úspechy, které samozřejmě potěší,” říká Jaroslav Doležal. „Úspešných střelců od nás vzešlo víc, máme dokonce jednoho bývalého člena, který dnes střílí za slovenskou reprezentaci i na světových pohárech. A další momentálně závodně střílí v Nizozemsku,” pochlubí se. Z poděbradského klubu vzešel i Jan Kaňka, úspešný reprezentant a mistr republiky v akčních disciplínách.

Ovšem pro akční disciplíny už na poděbradské střelnici není prostor. Z bezpečnostních důvodů se nesmí střílet z plochy, ale jen ze stavů, protože po stranách střelnice nejsou dostatečně dimenzované zábrany. Dříve se tu pořádaly i závody v parkuru FBI, kdy střelci postupují proti terčům z nějakých třiceti až na sedm metrů. Dnes už se střílí jen klasické „mířenky”.

Velkým pojmem ovšem mezi střelci je místní Velká cena v malorážce na 3 x 20 a na 60 ran vleže. „Jedním z tradičních účastníků je třeba olympijský vítěz Miroslav Varga. Dříve, když ještě střílel, sem jezdil i Petr Kůrka. Každý rok se tu ukážou dva tři lidé z české reprezentace a pokaždé se tu na ty dva dny sejde kolem sto dvaceti, sto padesáti startujících,” pochlubí se Jaroslav Doležal.

Kroužek jako lákadlo

Letos do programu zařadili po dohodě s kolegy z Brandýsa, kteří nemají vlastní střelnici, ještě jeden závod na 60 ran vleže a ve spolupráci s poděbradským domem dětí a mládeže Symfonie začali pořádat i závod ve vzduchovce O putovní srdce Symfonie. Na první ročník přijelo skoro osmdesát dětí od devíti do čtrnácti let. Další letošní novinkou jsou dva závody v rozvíjejícím se benchrestu, který tu měl premiéru 18. května.

Právě práce s dětmi je těžištěm činnosti poděbradského klubu. Kromě standardních tréninků, které se Vlastimil Smíšek snaží zvládnout aspoň dvakrát týdně, sem každou středu míří i děti ze zmiňovaného domu dětí a mládeže na střelecký kroužek.
„Má asi šestnáct členů. Většinou jsou to děti, které si k nám rodiče ,odloží‘ na odpoledne a ony si tu zastřílejí. Ale sem tam se z nich ,urodí‘ někdo, koho to začne bavit, a stane se naším členem. Pak už záleží na tom, jestli to stejně chytne i jeho rodiče, protože střelecký sport je drahý, je potřeba technické vybavení a zázemí a bez zájmu rodičů to dělat nelze,” připomíná. „Ideální je, když si takový rodič pak sám pořídí zbrojní průkaz, aby si mohl vzít pušku domů a potomek mohl doma ve volných chvílích alespoň suchým tréninkem nahradit střílení, které mu nejsme schopni z časových důvodů dopřát.”

Vstup na zavolání

Ačkoli poděbradská střelnice není klasickou komerční provozovnou, zastřílet si sem mohou přijít i nečlenové. Stačí, když si na webových stránkách klubu najdou kontakt a telefonicky se domluví s někým z vedení. „Když se jedná o jednotlivce, dohodneme se s ním, aby přišel, když tu zrovna jsme, třeba jako dnes, když tu probíhá trénink. Když už se jedná o skupinku dejme tomu osmi lidí, tak jim připravíme klidně i malou soutěž, aby to bylo v rámci podstaty klubu. Přichystáme i drobné ceny a v rámci toho si mají možnost zastřílet,” říká Vlastimil Smíšek.

Za hodinu vybírají 150 korun a na přání zajistí i zapůjčení malorážné a velkorážné pistole a pušku malorážku, pokud si je někdo chce vyzkoušet. „Zájem v průběhu roku vcelku je. Ne že by se sem zájemci přímo hrnuli, protože nemáme ani žádnou reklamu, ale lidé, kteří o nás vědí, se ozývají a zastřílet si přijdou. Každý týden, když máme trénink, to pár lidí využije,” shrnuje.

Nejnižší příspěvky v republice

Chod malého poděbradského klubu a tím i střelnice uprostřed golfového ráje pohání entuziasmus lidí, kteří ho vedou. Klub má momentálně 34 členů, nejmladšímu je deset, nejstaršímu 83, ale doopravdy aktivních je slovy Jaroslava Doležala osm mládežníků a šest sedm dospělých. Ostatní se přijdou občas ukázat a zaplatit členské příspěvky.

„Vybíráme 200 korun ročně, což je hrozné, protože máme snad nejnižší členské příspěvky v celé republice,” směje se Jaroslav Doležal. „Plus k tomu samozřejmě platí svazové příspěvky, aby mohli jezdit po závodech. A polovina těch peněz se pak zase vrací do středočeského sdružení a z nich se pak někomu, kdo je fakt dobrý, třeba koupí pořádná vzduchovka nebo dostaneme příděl nábojů. Teď jsme dostali zase asi dva tisíce patron. Zaplať pánbůh za to…”

Text a foto: Petr Kučera