Foto: Česká republika čelí vážným bezpečnostním problémům. / Michal Marek, Armádní noviny

 Společnost neví, co chce

Martina Kocianová, která konferenci moderovala, uvedla, že před dvěma lety zde seděla podobná skupina lidí a hovořila o zdánlivě nadnesených rizicích, ale mezitím se spíš ukázalo, že to, co vypadalo jako podněcování paniky, bylo krotkou verzí dnešní ukrajinské a blízkovýchodní situace.

 Petr Gazdík řekl, že u nich na Valašsku starosta kdejaké malé obce má vizi na dalších deset let či ještě delší dobu dopředu, ale že v současné vysoké politice to je spíš výjimečné. Miroslav Bárta později dodal, že „Společnost neví, co chce a proto neví, co nechce, tedy netuší jak, proč a před čím by se měla bránit".

 Petr Pavel na úvod uvedl příměr o lodi, pod jejíž čarou ponoru se rýsují první díry, ale na palubě je dosud veselo. Schází politický kontrakt mezi armádou a společností a je nutné se bez větších ohledů na politickou korektnost bavit o tom, jak se věci skutečně mají.

 Dynamika komplexních společností

Úvodní přednášku o dynamice komplexních společností pronesl egyptolog Miroslav Bárta. Kromě témat, která jsou zpracována v kolektivních knihách „Kolaps a regenerace" (zatím se prodalo neuvěřitelných 25 tisíc výtisků) a „Civilizace a dějiny", mne zaujala úvaha, proč je tak obtížné odhadnout dobu nějakého převratu, jakým např. bylo arabské jaro.

 Umíme totiž vypozorovat rostoucí napětí. To se pohybuje v nějaké sinusoidě, roste a klesá. Je to víceméně zákonitý proces, ale spouštěčem tohoto napětí bývá nějaká náhodná událost, která je nepředvídatelná – může to být třeba rostoucí cena cibule, počasí nebo policejní násilí.

 Tento spouštěč však není příčina. Bárta dál řekl, že čím je systém složitější, tím rychleji kolabuje a že angličtina v tomto světě již není cizí jazyk, ale nástroj, jak se domluvit. O boji s korupcí říkal, že se nedaří, protože bojujeme s funkcí systému, místo toho, abychom změnili samotný systém.

 V brilantní přednášce Martina Kováře se jednalo o to, jak lidé prožívají bezpečí. Na několika příkladech ukázal, jak se historicky obelháváme.

 Pro španělského obchodníka v roce 1587 byla budoucnost skvělá. Vypadalo to, že Francie se zničí sama, holandští povstalci budou brzy poraženi, španělská flotila Armada konečně udolá hůře vyzbrojenou Anglii. Jenže Francie se vzpamatovala, flotilu zničilo bouřlivé počasí, Holanďané zvítězili a samotné Španělsko se ocitlo na pokraji státního bankrotu a čekal je pád do nevýznamnosti.

 Mírnější verzi zažily USA v 90. letech minulého století, kdy se jevily jako jediná světová velmoc, která to teď světu ekonomicky a politicky ukáže. Změnilo to 11. září a z evropské současné perspektivy možná útok na Charlie Hebdo.

 Může se stát, že další roky budeme prožívat islámský radikalismus stejně jako kdysi útoky Irské armády nebo baskických organizací. V diskuzi zaznělo, že dnešní evropská armáda je samý papír a žádný „Churchill" a že je zapotřebí přímo ukazovat na věci, které nám škodí.

M. Kovář upozornil na knihu Christophera Clarka „Náměsíčníci" pojednávající o době před rokem 1914. Dává ji číst svým studentům, kteří se jej pak ptají, jestli je vůbec rozdíl mezi námi a lidmi, kteří v roce 1914 žádné riziko nespatřovali.

 Radek Mařík na příkladu matematického modelu Handy ukázal, že je docela dobře možné modelovat další vývoj společnosti, ale predikce bodů zlomu je nemožná. Model velmi zhruba řečeno pracuje s přírodními zdroji, jejich kumulací a rozdělováním. Podle toho společnost směřuje buď k nějaké klouzavé rovnováze, nebo do systému kmitů či jednoho velkého kolapsu.

 Poprvé v životě jsem viděl relativně důvěryhodný matematický model chování společnosti. Ukazuje se např., že oddálená rozhodnutí nás směrují do kmitavého nebo kolapsového režimu.

 V okamžiku, kdy společnost má zdroje (peníze), tak krizi nevěří, protože by musela hodně investovat do změny a tím by se jí zkrátily zisky. V okamžiku, kdy se krize blíží, už nemá sílu něco podstatného změnit. Zažíváme to na příkladu Ukrajiny.

 Pánové Petr Pavel a Michal Žantovský pak diskutovali o zpoždění, které je dáno kumulací zdrojů, o pojmu společenská zodpovědnost i o tom, že konvenční symetrické konflikty jsou v této době méně pravděpodobné. Z diskuzí o přestávce mně nejvíc zaujaly úvahy o tom, co plánuje Vladimir Putin.

 Na jednu stranu se objevuje názor, že je mu stále obtížnější rozumět a tím se i dohodnout. Na druhou stranu lidé, kteří sledují ruská média v ruštině, oponují, že Rusové jsou naprosto čitelní, že řeknou, co udělají, pak to udělají a svět na ně překvapeně kouká. Vypadá to tak, že lidé západu panu Putinovi rozumí čím dál méně, ale jeho vlastní lidé čím dál víc.

 Armádní blok

Vystoupili v něm pánové Jiří Baloun, Karel Řehka, Otakar Foltýn a František Šulc. Hlavním motivem celého bloku byly nekonvenční způsoby vedení války a zejména koncept tzv. „hybridních válek", tedy konfliktů, kterých se účastní vládní vojáci, soukromé bezpečnostní agentury, různé milice a další složky.

 Konflikt má několik stádií, kdy dochází k destabilizaci měny, podkopání důvěry lidí ve stát a vytvoření neprůhledného prostředí, kdy si už nejste jisti ničím. Nevšimnete si proto, že jste v prvních stádiích vedení konfliktu. Ale např. baltské státy si již vyhodnotily, že se proti nim vede stejný typ konfliktu jako proti Ukrajině před rokem.

 V angličtině se pro hybridní války častěji používá sousloví „hybrid warfare", kde slovo warfare znamená „válčení" i ve smyslu vojenské strategie. K. Řehka tak hovořil o tom, že už jsme ve válce, ale nevšimli jsme si toho.

 Média pochopitelně takto chytlavou větu použijí jako nadpis, ale její smysl je jiný. Klasické dělení na útočníka a obránce už přestává platit, ale místo toho se stále víc zejména na Síti objevuje vztah predátor-kořist.

 Antivirový program si nezačnete shánět ve chvíli, kdy máte dojem, že vás někdo napadne, protože v podstatě souvislé „útočení" se stalo součástí mocenské hry.

 Média se v této hře stávají nikoliv pozorovateli, ale přímo účastníky dění. Hranice mezi mírem a válkou se smazávají. Část konfliktů má neletální průběh, ale vede k oslabení země nebo nějakého jejího sektoru, jako je např. energetika či bankovnictví.

 Ve skutečně krvavých válkách se však zvyšuje počet obětí ze stran civilního obyvatelstva (90 % obětí), což ukazuje, kam je namířena skutečná agrese a kdo je cílem. Rizika pro ČR zatím nejsou velká. Jedná se spíš o neurčité hrozby a možná cvičné cíle.

 Nejsme ve válce, ale válčení okolního světa se nás dotýká stále citelněji. Koncepci nových hybridních válek světu představil ruský generál, veterán čečenské války Valerij Gerasimov. Z několika stran jeho textu se o světě kolem nás dozvíte víc než z mnoha politologických studií.

 Intenzita konfliktů není o moc větší než v minulosti, ale společnost se víc bojí, takže rizika vnímáme mnohem víc. Bojíme se, ale nejednáme. Nerozptylujeme strachy nějakými konkrétními kroky, ale zapomínáním a vytlačováním. Často se setkáváme s tím, že čím méně jsou lidé ochotni udělat něco pro bezpečnost, tím víc kritizují ty ostatní.

 Stát má primární a sekundární funkce. Ty primární se vždy týkaly vnitřní a vnější bezpečnosti, ty sekundární zejména sociální politiky. Čím víc peněz se rozděluje na sociální služby, tím méně zbývá na primární funkci, tedy na armádu a bezpečnost (i když obě složky mají velké vnitřní rezervy).

 Dochází tak ke klasické situaci wellfare/warfare situaci, která se někdy popisuje jako dilema máslo/zbraně. Navíc když je málo peněz, tak v rámci samotné armády či policie dochází mezi jednotlivými složkami k „bratrovražednému" boji o prostředky.

 Poloviční vítězství západní ideologie

Západ nad ostatním světem zvítězil v tom, že se všude rozšířila tržní ekonomika a prohrál globálním úpadkem demokracie. Růstový model, jak ukazuje Petr Robejšek, se vyčerpal.

 Nízké úroky ukazují, že lidé si vypůjčují na spotřebu, ale ne na výstavbu nových podniků a továren. Státy simulují neexistující růst tím, že se zadlužují. Míra dluhů dosahuje takové výše, že začínají být nesplatitelné, ale dají se „umazat" vysokou inflací nebo měnovou reformou.

 V roce 2009 na západě proběhl mocenský puč, při kterém banky využily stát a finančně jej ovládly. Krize je vlastně samovolná destrukce.

 P. Robejšek navrhuje, že je zapotřebí:

1. zpomalit

2. slevit z nároků na řiditelnost společnosti, protože velké celky řídí nás a ne my je

3. na druhou stranu potřebujeme víc řídit to, co se dá změnit

4. je nutné posilovat malé struktury a vrátit se k lokálnímu měřítku.

 Z obsáhlého, čísly a grafy podloženého příspěvku Dany Drábové vybírám jednu klíčovou větu" Éra levné energie skončila". Zdroje ve své levné variantě docházejí.

 Matyáš Zrno hovořil o průběhu bojů v Sarajevu a slíbil, že příspěvek sepíše. Díky němu jsme pochopili, jak může probíhat evropský konflikt a jakou roli v něm hrají dobrovolníci, milice, černý trh, organizovaný zločin a vlastenectví.

 Myslivci, Svazarm a spartakiáda

Ve svém příspěvku jsem navrhl, aby pod nějakým novým jménem byly obnoveny některé dřívější organizace a pro ty staré hledány nové funkce:

Myslivců je víc než aktivních policistů a vojáků dohromady. Vyskytují se v lesích a obcích, zatímco policie hlavně ve městech. Myslivci jsou na určité úrovni, mají nějakou kázeň, uniformu a zbraň.

V okamžiku kdy např. krajinou potáhnou tlupy utečenců, které snadno projdou děravou hranicí zhrouceného Řecka a v Maďarsku jim dají najíst, jen aby je dostali dál na západ, tak mohou představovat jediný mocenský stabilizační činitel.

Myslivci jsou něco jako pohraničníci a všímají si poměrů v lese i na vesnici. Je třeba s nimi počítat v systému decentralizované civilní obrany.

 Spartakiáda: je asi neobnovitelná, už kvůli odporu rodičů a žáků, ale stejně potřebujeme nějaký systém, jak fyzicky koordinovat nedisciplinované zlenivělé individualisty.

 Svazarm: měl by mít nejméně dvě funkce. Ta první je vědět a být informován o sdruženích jako jsou potápěči, motorkáři, kynologové, lesní militanti a paintballisti. Mnoho z těchto lidí má armádu rádo, uvítali by cvičení nebo seznámení s vojenskou technikou. Jsou to adepti hybridních válek.

Druhá funkce by měla směřovat na školy, aby se mladí chlapci naučili střílet třeba jen ze vzduchovky. Usnadní to později nábor kvalitních lidí do armády. Dalším krokem by mělo být zapojení dívek.

 Místní knihovny: je jich víc jak 5 tisíc a kromě toho, že půjčují knihy, tak stále víc slouží k informování veřejnosti. Po síti místních samospráv se jedná o druhý hlavní a prakticky všude přítomný informační kanál.

Vybavil bych je rádii na kliku (emergency radio) pro případ blackoutu, možná velkým, komunálním filtrem na vodu a čekal bych od nich, že budou znát místní vzdělance, ze kterých se v dobách krize stávají sociální aktéři. Součástí vzdělanosti je i bezpečnostní vzdělanost.

 Závěr

Vcelku mezi přenášejícími panovala shoda, že se doba v řadě aspektů láme právě v těchto letech a že v měřítku 5-10 let už můžeme žít v jiných podmínkách. Všude kolem nás se zvyšují bezpečnostní hrozby v ČR zatím zejména ve sféře mediální manipulace, kyberzločinu, uprchlictví a vnitřním rozkladu státu.

Války či válčení budoucnosti budou vedeny nekonvenčními prostředky, takže je zapotřebí vytvářet nové modely obrany, zdvojování infrastruktury či informování obyvatel (kteří vesměs nechtějí být informováni). Za zásadní je nutné do této „hry" zatáhnout další aktéry a víc se věnovat branné připravenosti. O té by mohla být i příští konference.