Větu „v České republice je příliš mnoho zbraní“ slyšíme po tragédii v Uherském Brodě od různých lidí dnes a denně. Jako mluvčí sdružení na ochranu práv majitelů zbraní jsem byl v médiích také několikrát s tímto tvrzením konfrontován a vždy jsem odpovídal empirickými daty: v České republice je 7,6 zbraní na 100 obyvatel, což je zhruba evropský průměr.

V české společnosti je držení střelných zbraní zhruba stejně časté jako ve společnosti německé nebo belgické, zatímco sousední Rakousko je ozbrojené zhruba dvojnásobně, a ve skandinávských státech je zcela běžně 30 – 40 zbraní na 100 obyvatel. Je mi ale jasné, že takto to mí oponenti nemysleli. Skutečný význam té věty je „V České republice je více zbraní, než by podle mého názoru mělo být“ – bez podrobností, jako třeba kolik je podle jejich představ ten „správný“ počet zbraní, který by tu měl být. Vždycky je jich jen to neurčité „moc“.

Chtěl bych tedy popsat, kolik zbraní by tu mělo být podle mne – a také proč právě tolik.

Nejdříve si ale ujasněme jednu věc. Právo na držení zbraní není absolutní, na tom se shodnou i sami držitelé zbraní. Jsou určité skupiny lidí, u kterých je podle zákona i podle rozumu v pořádku, pokud je držíme od zbraní dále, ať se jim to líbí nebo ne. V první řadě jsou to samozřejmě zločinci. Tady není o čem diskutovat – těmto lidem bylo omezení práva na zbraň uloženo jako součást trestu za to, co provedli, takže si prostě nemají co stěžovat. Dále tu máme lidi nezletilé a nesvéprávné. I zde je v pořádku, že za ně rozhoduje někdo jiný.

Ke svobodě rozhodování totiž samozřejmě patří i to, že člověk za své rozhodnutí nese odpovědnost. Nezletilí a nesvéprávní lidé ale podle zákona nejsou odpovědni za své jednání, a z principu věci za něj ani odpovědni být nemohou. Takže i tady je v pořádku, když jim zbraně nedovolíme, nebo jim je maximálně půjčíme jen na střelnici a nehneme se od nich ani na krok. Dále můžeme pokračovat alkoholiky a narkomany. Psychotropní látky prokazatelně tlumí zábrany a schopnost myšlení, takže kdo tyto své sklony nezvládá a je na nich závislý, ten by také měl být držen od zbraní raději dále.

Takto bychom mohli pokračovat, až bychom vyjmenovali prakticky všechna omezení obsažená v našem zákoně o zbraních, včetně jejich odůvodnění. Je ale zřejmé, že i takovým několikanásobným sítem většina lidí projde – podle demografických statistik kolem 80 %. To je prostě fakt – čtyři z pěti lidí, které běžně potkáváte na ulici, jsou opravdu dospělí, bezúhonní, svéprávní, nejsou alkoholici, neberou drogy atd. (drtivá většina z těch zbývajících 20 % jsou samozřejmě děti a mladiství, ne zločinci a narkomani).

To znamená, že maximální počet držitelů zbraní, který u nás zákon připouští, je kolem osmi miliónů. Je to moc? Dobře. Kdo tedy rozhodne, kolik je „akorát“? A podle čeho bude rozhodovat, komu se zbraň dovolí a komu ne, když všichni splňují stejné podmínky?

Tuto situaci je možné řešit v zásadě dvěma způsoby. První možnost je, že pověříme nějaké sociální inženýry, aby to řešili. Ti pak rozhodnou, kolik zbraní má být ve společnosti, popřípadě vymyslí nějaká omezení, aby počet zbraní drželi kolem jejich optima. Z toho také nutně vyplývá, že jim budou občané předkládat žádosti o povolení zbraně; oni pak budou podle své úvahy rozhodovat, kdo zbraň potřebuje a kdo ne, a podle toho žádost schválí nebo zamítnou.

Druhá možnost je, že z držení zbraní vyloučíme pouze ty, u kterých k tomu existuje konkrétní a prokazatelný důvod. Všem ostatním – tj. všem těm dospělým, bezúhonným, svéprávným atd. – ponecháme možnost, aby se sami rozhodli, jestli zbraň chtějí mít nebo nechtějí. A samozřejmě, pokud se rozhodnou pro první možnost, pak za své rozhodnutí a vše s ním spojené – zabezpečení zbraně, nakládání s ní atd. – také ponesou odpovědnost. V takovém systému neexistuje žádný „správný“ počet zbraní: množství zbraní ve společnosti se odvíjí od toho, kolik jich občané chtějí.

Ty dva principy jsou v zásadě neslučitelné. V prvním případě musí občan odůvodňovat svoji žádost, aby mohl mít něco dovoleno. V druhém případě musí stát odůvodnit svůj zákon, aby občanu mohlo být něco zakázáno.

Náš zákon o zbraních a střelivu je vystavěn na tom druhém principu. Za posledních pětadvacet let byl mnohokrát novelizován. Na základě poznatků z praxe byly některé podmínky zmírňovány, zatímco jiné zpřísňovány. Nicméně ten základní princip – že stát odůvodňuje občanům své zákazy, místo aby občané státu odůvodňovali svá práva – ten princip tam vždy byl a pořád je.

V kruzích kolem zbraní se říká, že držení zbraní je symbolem a projevem svobody. Lidi mimo tyhle kruhy to občas těžko chápou. „Jakou svobodu to přesně myslíte? Vždyť na nás neútočí žádná armáda, s kterou bychom museli bojovat, nemáme tu ani totalitní vládu, kterou bychom museli svrhávat. Tak jakou svobodu to vlastně držení zbraní reprezentuje?“, ptají se mne.

Je to ta obyčejná, každodenní svoboda obyčejného člověka, který chce sám rozhodovat o svých záležitostech a je samozřejmě ochoten a připraven za svá rozhodnutí přijmout odpovědnost. Držení zbraní je ve skutečnosti jen jeden z mnoha aspektů společnosti, kde se rozhodujeme, jestli nám budou řídit život sociální inženýři, nebo jestli si o něm budeme rozhodovat sami. Je teď na nás, abychom těm dospělým, svéprávným, bezúhonným atd., vysvětlili, že právo na držení zbraní se jich týká, i když zbraň nemají. Možná ji ani mít nechtějí. To je v pořádku. Nenuťte je, nepřesvědčujte je. Jen je jemně upozorněte, že součástí práva na držení zbraní je i jejich právo si o tom rozhodnout sami.

Text: David Karásek