Reportéři ČT – dne 15.5.2015. Doporučuji shlédnout (Reporteri CT 15.5.2015). Přiznám se, že když se to stalo, tak jsem jen zaregistroval střílečku v Záběhlicích a následný konec pachatele, a moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Až výše uvedený pořad mě dodal podrobnosti k zamyšlení.

První věcí je předkládaná bezmoc člověka, který se cítí ohrožen a hledá pomoc. Každého slušného člověka nejdříve napadne obrátit se o pomoc tam, kde to mají v náplni práce, v tomto případě na Policii ČR. Pomáhat a chránit by neměla být prázdná hesla, a když to člověk vidí stokrát napsané a deklarované, tak má tendenci tomu věřit. A jsme přesně v té situaci, kdy i v ideálním případě vstřícnosti všech oslovených policistů to prostě nemůže platit. Pokud si policista poslechl nářky budoucího vraha tak, jak byly zaznamenané v protokolu, tak si pravděpodobně pomyslel něco o neškodných bláznech, a na základě toho je jasné, že oběť ochranku dostat nemohla. Je otázkou, jestli ho vůbec zajímalo, že má ZP a zbraně, aby to okamžitě řešil. Jak již bylo napsáno v jiných úvahách, tak Policie v těchto případech nefunguje jako preventista, vzhledem k povaze českého národa by to asi taky neustíhala. Zajímavý moment je to, že evidentně psychicky nemocný člověk byl schopen zajistit si lékařské potvrzení o způsobilosti pro prodloužení ZP, ale od neatestovaného lékaře. Docela by mě zajímalo, jak a zda Policie kontroluje atestaci praktického lékaře, který vydává tato potvrzení.
Nakonec nebyl vrahovi ZP prodloužen, měl zbraně odevzdat patrně kvůli neplatnému potvrzení, přesně to v reportáži uvedeno nebylo. A to evidentně spustilo akci střílejícího šílence.

Druhá věc je pro mě nepochopitelná. Oběť – Michal  - věděl, že mu hrozí nebezpečí, a to zcela reálné nebezpečí. Evidentně normální mladý kluk, měl přítelkyni, psa, to vše bylo v ohrožení, protože nikdy se neví, co schizofrenní paranoik při pocitu ohrožení udělá. A zde vidím jeho hlavní chybu, a to neřešení této situace vlastními silami. Podle mého názoru měl být připraven i na eventualitu, že bude přímo fyzicky napaden, a to i střelnou zbraní. Vždyť věděl, že jeho známý má zbraně, vyhrožuje mu, dokonce prý i říkal, cituji: „on mě jednou zastřelí“. Ta pasivita a rezignace na svoji obranu je nepochopitelná a byla pro něho nakonec fatální. Nelze zde kategoricky tvrdit, že pokud by si udělal ZP a koupil zbraň na sebeobranu, měl by vyhráno. Nejsem po bitvě generál, záleží na okolnostech, možná to byl beznadějný pacifista. Ale každého zmařeného života je mi líto, když existuje nějaká možnost, jak ho zachovat. A pokud proti sobě stojí ozbrojený a neozbrojený, tak obecně je šance neozbrojeného nulová. Pokud by byli oba ozbrojení, už by nulová být nemusela, alespoň něco by třeba šlo udělat.

Je vidět, že bohužel naše evropská společnost takto funguje. Nechci a nemohu paušalizovat, ale připadá mi, že mladí obecně rezignují na odpovědnost za svůj život a bezpečí. Nemusí jít rovnou o nákup arzenálu zbraní pro arzenál, ale celý komplex myšlení, jak se v případě ohrožení sebe nebo rodiny chovat. Mediální masáž a paternalistické státy vzbuzují falešný pocit bezpečí, že je svět úžasný a bezpečný a já mám nárok, aby se o všechno postaral někdo jiný. S velkou pravděpodobností je tento pocit někdy životu nebezpečný.

Karel Matějka