V polovině června se na střelnici Žalany u Teplic konala střelecká soutěž, která se poněkud vymykala standardu. Střelnice se zelenala maskáči nejrůznějších typů a dlouhé zbraně byly k vidění v množství výrazně větším než malém. Hlavní ale byla společná myšlenka, která sem všechny účastníky přivedla – připomenout si veterány všech ozbrojených složek, kteří při službě společnosti byli zraněni nebo dokonce přišli o život, a svým způsobem podpořit je i jejich rodiny.

Úvod

Soutěž pořádala rodina Jirky „Regiho“ Schamse, který byl v roce 2008 těžce zraněn v Afghánistánu a letos v lednu zemřel na rakovinu. Organizačního zajištění se ujalo sdružení Lex na ochranu práv majitelů zbraní s pomocí dalších partnerů. Výtěžek soutěže a doprovodných aktivit ve výši 35 000 Kč byl už tradičně určen na podporu veteránů a jejich pozůstalých, tentokrát rodině po podporučíku in memoriam Luďku Zemanovi, příslušníkovi Armády České republiky, který padl při plnění služebních povinností v zahraniční misi UNPROFOR na území bývalé Jugoslávie v srpnu 1995. Soutěžící si mohli vyzkoušet devět střeleckých situací, z toho tři tajné a jednu polotajnou, stavěných na téma různých služebních zásahů, například obrana strážního stanoviště, zásah proti teroristům nebo záchrana rukojmích. Počasí také celkem odpovídalo tomu afghánskému a z účastníků v plné polní tekly litry potu. Těžko na cvičišti…

Rozhovor s Janem Koreckým - ředitelem závodu

Kolik střelců se závodu zúčastnilo?

Zúčastnilo se 82 střelců, z toho 34 startovalo v divizi ozbrojené složky. Ovšem divize se nedělí podle povolání účastníka, ale podle startovního vybavení, takže klidně i civilista se může účastnit divize ozbrojené složky, pokud má odpovídající výzbroj a výstroj, zatímco někteří vojáci a policisté se účastnili jako civilisté.

Kde jste brali inspiraci pro situace?

Tenhle závod byl trochu jiný než obvyklé závody Lidové obranné střelby, které jsou tréninkem civilním, tedy obvykle s krátkou zbraní nošenou skrytě. Memoriál je ale soutěž věnovaná Regimu, který byl vojákem, proto většina situací simulovala služební zásah vojenského typu, kde je standardem otevřeně nošená dlouhá zbraň. Mezi zbraněmi, které tu byly k vidění, stále výrazně převažují Sa 58, ale stále častěji se objevují i zbraně typu AR-15.

Regi Memoriál není první soutěží na podporu veteránů, kterou sdružení Lex pořádá. Plánujete další?

Zcela určitě, a byli bychom rádi, aby se tahle spolupráce a podpora veteránů ze strany civilních držitelů zbraní stala trvalou. Lex sice hájí hlavně civilní držení zbraní, ale cíl – větší bezpečnost společnosti i občanů – máme s policisty a vojáky společný, a navíc i jako lidem nám samozřejmě osud veteránů není lhostejný.

Rozhovor s Petrou Schamsovou

Jakým způsobem se vlastně vaše rodina dostala k organizování takové soutěže?

Určitě víte, že potom, co byl Jirka zraněn a upoután na vozík, věnoval veškerý svůj čas a energii rozvoji struktur a aktivit, které měly pomoci veteránům. My v podstatě pokračujeme v tom, co Jirka začal, protože také chceme těmhle lidem pomoci. Vidíme u mnoha lidí dobrou vůli, ale občas je potřeba to trochu zorganizovat a dát tomu nějakou konkrétní podobu.

S jakými reakcemi se setkáváte u veřejnosti? Nemyslím tu střeleckou, ta je zřejmá, ale jak se k vám třeba chovají lidé, kteří armádu znají jen z doslechu?

Popravdě, my se pohybujeme hlavně uvnitř takové komunity, ke které patřil také Jirka, to znamená hlavně lidi z a kolem bezpečnostních složek, jejich rodiny a tak podobně. Tam jsou ty reakce samozřejmě velmi pozitivní, ale i u ostatních lidí, které občas potkávám a mluvím s nimi, se setkáváme s podporou.

Občas se objevují takové komentáře, že vojáci jsou v podstatě žoldnéři, kteří si to sami vybrali, tak si nemají co stěžovat...

No, do očí mi to nikdy nikdo neřekl, ale vím, že na internetu se občas takové komentáře objevují. Ale prostě jsem si zakázala to číst. Tihle lidé mají pravdu v tom, že si to vojáci vybrali, jenom nechápou, co si vybrali. Mezi námi i ve světě je přece mnoho lidí, kteří se nemohou sami bránit, ať už proto, že jsou na tom fyzicky špatně, nebo na to prostě nemají povahu, a tak podobně. A pak jsou lidi jako Jirka, kteří ten úkol je bránit vezmou za svůj. A to, že vojáci a policisté jsou za to placení, to prostě znamená, že si tenhle úkol vybrali jako svoje povolání. Já si nedokážu představit, že by tuhle práci někdo mohl dělat jen pro peníze.

 Text: David Karásek