V diskusi o omezení práv na legální držení zbraní, která se opakovaně a nyní tedy znovu na základě posledních teroristických útoků ve Francii vede, zaznívá řada argumentů pro i proti návrhu EU významně omezit možnosti legálně vlastnit palné zbraně.

Oficiálním důvodem, a vlastně prvním argumentem, pro omezování legálního držení zbraní je boj proti terorismu. K tomuto na první pohled zcela nelogickému argumentu došli evropští komisaři tak, že je snadné znehodnocenou legálně drženou zbraň, která není nikde evidována, předělat na zbraň funkční, navíc na její nejstrašnější formu, kterou je samočinná palná zbraň, jež je k páchání teroristických činů úplně ideální. Logicky tedy vyplývá, že je třeba sjednotit pravidla pro znehodnocování zbraní a nastavit je tak, aby znovuzprovoznění zbraní bylo pokud možno co nejobtížnější. Spolu s dalšími doprovodnými opatřením typu centrální registrace legálních zbraní jde zatím o pochopitelný a akceptovatelný krok, ovšem, jak rozvedu ještě později, v rámci všestranně přijatelného kompromisu! Tedy nikoliv jako výchozí bod k jednání, ale jako již kompromisní řešení, kdy všechny zájmové skupiny sleví ze svých požadavků. Zcela nepřípustná je však pokračující úvaha, že výše uvedená opatření stejně nemohou být 100% účinná a tak bude zakázáno držení a nejlépe i výroba v podstatě všech zbraní schválených pro civilní účely, aby zjednodušeně řečeno ani raději nebylo co znehodnocovat. Toto řešení je zcela nepřijatelné, protože již měrou větší než nutnou zasahuje do svobod a práv zákona dbalých občanů. A ano, nabízí se hořký příměr, zda navrhovaná opatření jsou bojem "proti terorismu" nebo "s terorismem", který tak krásně využívá dvojsmyslu užitého sedmého pádu. K zamezení výše uvedeného nebezpečí totiž mají státy ozbrojené složky, které jsou vybaveny technickými i legislativními prostředky, aby "ilegalizaci" zbraní zamezily a potíraly i ilegální obchod s nimi. Což mě přivádí ke druhému často užívanému argumentu.

Tímto argumentem, který zaznívá v souvislosti s terorismem a kriminalitou v širším slova smyslu a možnostmi společnosti těmto fenoménům čelit, je, že k ochraně tu jsou ozbrojené složky, které tuto funkci přebírají a občan jako jednotlivec má požívat této ochrany a nebrat na sebe kompetence, které jsou svěřeny zejména tedy policii a částečně i dalším ozbrojeným složkám, jako je armáda, tajné služby atd. Každý, kdo takto argumentuje, však sám sebe usvědčuje ze lži. Pomíjím fakt, že se tu vychází, byť často mezi řádky, z předpokladu založeného na až přespříliš medializovaných případech různých "šílených" střelců, kdy legální držitelé zbraní tu představují jakousi hrozbu, což je mimochodem pro většinu z nich až urážející. Ale zpět k oné zmiňované lži. Pokud je totiž policie schopná ochránit občany před pachateli trestných činů včetně držitelů nelegálních zbraní, pak je schopná stejnou ochranu nabídnout i před legálními držiteli zbraní, pokud se tito v nějakém hnutí mysli rozhodnou použít tyto zbraně k nelegální činnosti. A v takovém případě se není čeho obávat a není třeba legální zbraně zakazovat. A pokud je argumentem, že legální zbraně mohou být jejich držitelům odcizeny a následně zneužity ke kriminálním činům, opět je tu policie, která takové krádeže vyřeší a další trestné činnosti tak zabrání. Okradení vlastníci jistě ve vlastním zájmu poskytnou policii potřebnou součinnost. Opět tedy není třeba se obávat a není třeba zbraně zakazovat. Jestliže ovšem platí, že obavy jsou v obou případech na místě, protože policie není, a bylo by asi nespravedlivé požadovat, aby byla, dostatečně efektivní a trestné činnosti nezabrání, je argument o zajištění ochrany policií lživý a je jaksi morálně neomluvitelné požadovat po občanech, aby se vzdávali prostředků vlastní efektivní obrany. 

Další věcí, kterou lze asi nejjednodušeji popsat jako řešení stavu ozbrojené složky - ozbrojení zločinci - ozbrojení občané. Ideální by asi bylo, kdyby z těchto tří nebyl ozbrojen nikdo. Že je takový stav utopií, je zřejmé. Na této utopii je ale vystaven argument, že čím nižší bude počet zbraní, tím méně bude zbraněmi usmrcených nebo zraněných. Tato logika by mohla platit, pokud by ovšem došlo ke snížení rovnoměrnému. A to je neproveditelné. Nicméně nastupuje tvrzení, že někde se začít musí. To je naprosto v pořádku. Ve svobodné společnosti by však měl zákonů dbalý občan přijít na řadu v případě restrikcí jako poslední. Dokud policie (stát) neeliminuje možnosti ilegálního nabývání zbraní a nevymýtí násilnou trestnou činnost, není ospravedlnitelný důvod postihovat restrikcemi řádné občany. A je otázkou, zda by po splnění podmínky z předchozí věty takový důvod existoval.

K ochraně před kriminální činností se patří uvést ještě jednu poznámku. Statistiky uvádějící počty trestných činů zahrnují ty trestné činy, kterým policie nezabránila. Tyto činy mají své oběti a v některých případech i zraněné a mrtvé. Výjimky tvoří pouze ty činy, které byly odhaleny již ve stádiu trestné přípravy. A použijeme-li nyní argumentační logiku některých odpůrců zbraní, můžeme tvrdit, že kdyby legální zbraň zabránila byť jen jedinému z těchto činů nebo kdyby u byť jen jediného trestného činu pomohla zmírnit jeho následky, má legální držení zbraní smysl, existuje k němu oprávněný důvod.

Argumentů pro omezování výkonu práva na vlastnictví zbraní je samozřejmě více, ale ty výše uvedené znějí asi nejčastěji. Těm dalším si tak dovolím přisoudit již jen podpůrnou roli a nebudu se jim blíže věnovat, i když některé možná ještě zmíním v následujících řádcích. 

Nyní si tedy dovolím přejít k druhé části své úvahy, která se bude zabývat tím, jak by měla vypadat reakce nejen střelecké ale veškeré veřejnosti, jejímž zájmem je zachování a péče o občanské svobody, na současné snahy EU k omezování legálního držení zbraní. Současná obrana proti prosazení tohoto návrhu EK se v podstatě zaměřuje pouze na mírnění snah prosadit navrhovaná omezení. Taková výchozí pozice však znamená vysoké riziko, že v rámci hledání kompromisu budou některá omezení přijata hned a po nějakém období k nim budou nenápadně přidávána další. Proto je třeba využít šance a naopak navrhnout jistá uvolnění, přičemž takové návrhy musí samozřejmě být podloženy relevantní argumentací. 

Než přejdu ke konkrétnějším návrhům, zmíním některé principy, na kterých pak budou vystavěny další úvahy. V obecné rovině bychom měli vycházet z faktu, že ve svobodné společnosti by měl mít každý právo vlastnit v podstatě cokoliv, pokud neužívá předměty svého vlastnictví k nelegálním činnostem. Tam, kde je na základě společenského konsenzu, který ke svobodné společnosti také patří, třeba vlastnictví určitých věcí nějakým způsobem kontrolovat či regulovat, by vždy mělo mít podmíněné vlastnictví přednost před zákazy, přičemž omezování možností věci vlastnit by mělo být až krajním řešením. Podmíněný výkon vlastnického práva by při potřebě kontroly a regulace měl mít vždy přednost před omezováním vlastnictví. Není jistě bez zajímavosti, že vyvlastňování a zákazy nabývat a držet určité věci ve vlastnictví byly a jsou obvykle uplatňovány totalitními režimy a svobodná společnost by se před takovými opatřeními měla mít vždy na pozoru. 

Když se ve světle těchto obecných principů zaměříme konkrétně na problematiku palných zbraní, měli bychom asi v prvé řadě říci, že vlastnictví zbraně jako takové není v principu morálně zavrženíhodným činem. A ano, platí to i v případě nelegálního vlastnictví. Babička, které zůstala v chalupě za trámem nějaká zbraň ještě z války, jistě není odsouzeníhodná, i když samozřejmě zákon zde hovoří jasně a předešlá úvaha je činěna s tímto vědomím. Morálně ani jinak zavrženíhodná není ani jakákoliv činnost se zbraněmi, pokud samozřejmě jsou tyto užívány v souladu s obecnými morálními a i legislativními principy. Pokud tedy někdo chce automatickou zbraň, aby s ní na střelnici pro zábavu rozstřílel předem navršenou zídku z cihel, je to zcela legitimní důvod. Považovat člověka, který se tímto způsobem chce bavit, za nebezpečného pomatence je asi na stejné úrovni jako považovat homosexuála za opovrženíhodného devianta. Takové uvažování nemá své místo ve společnosti, která ctí jedince s jeho individuálními odlišnostmi.

Je zřejmé, že zbraně jako takové jisté potenciální nebezpečí představují a nějaké regulace jsou v tomto případě na místě. Tam, kde by podmínky pro vlastnictví určitého druhu zbraní nutné k minimalizaci zmíněného nebezpečí byly v podstatě reálně nesplnitelné, je možné přistoupit k zákazům. Například lze uvést, že vlastnictví plně vyzbrojené nadzvukové stíhačky soukromou osobou samo o sobě není nic špatného. Ovšem zabezpečení takovéto zbraně proti zneužití je zřejmě mimo možnosti většiny soukromých vlastníků, přičemž ono případné zneužití by mohlo přinést významné škody. Zde je jistě na místě přísná regulace, omezení a důsledná kontrola a dohled. Obecně lze říci, že tento princip platí u všech zbraní primárně určených pro ozbrojené síly (armády), ovšem, a to je třeba zvláště zdůraznit, s výjimkou zbraní, které jsou užívány i ozbrojenými sbory (policií). Jsme opět u obrany před zločinem. Je jasné, a tuto skutečnost nechci nikterak argumentačně zneužívat, že policie prostě nemůže být všude, aby byla schopna zakročit proti pachateli trestného činu již při jeho páchání a zabránit jeho dokonání. Naproti tomu oběť nebo případný svědek jsou občané, kteří jsou takříkajíc v první linii boje proti zločinu a jsou-li vybaveni efektivními obrannými prostředky, mohou to být právě oni, kdo dokonání trestného činu zabrání. Stávají se tak nedílnou součástí boje proti kriminalitě a opět je třeba zdůraznit, že i v její prevenci. Jestliže je policie vybavena k boji s kriminalitou ručními palnými zbraněmi včetně zbraní automatických, měli by občané mít možnost vybavit se obdobně. Z toho jednoznačně vyplývá, že je třeba prosazovat, aby byly rozšířeny možnosti nabývání samočinných zbraní civilisty samozřejmě za dodržení předem definovaných, splnitelných podmínek. Tady již nejde jen o připravovanou legislativu na úrovni EU, ale takováto změna by zasáhla i současnou národní legislativu. Možnosti jsou dvě. Samočinné zbraně bude dále možné pořídit pouze na výjimku, jen bude rozšířen počet skupin zbrojního průkazu, které o výjimku mohou zažádat. Pak by bylo jistě na místě podmínit takovou žádost o výjimku psychologickým vyšetřením s časově omezenou platností. Druhá možnost je přesunout samočinné zbraně do kategorie zbraní podléhajících povolení a na straně podmínek pro udělení zbrojního průkazu zavést povinné psychologické vyšetření. Obě možnosti jsou přesně v duchu co nejmenšího omezování výkonu vlastnického práva, který je ovšem podmíněn tak, aby byla zaručena veřejná kontrola. První z možností se jeví jako schůdnější a její prosazování považuji za zcela legitimní.

Když už je tu návrh na zásah do národní legislativy, je tu ještě jedna, velmi odvážná, myšlenka. Konkrétně se jedná o §70 odst. (1) zákona č. 119/2002 Sb. Je přípustné, aby vláda v případě mimořádných událostí včetně válečného stavu mohla omezit nošení zbraní. Na druhé straně ale by zákon již neměl umožňovat vládě nařídit povinnou úschovu zbraní. Zdůvodnění je jednoduché. Na určitém území je vláda buď schopna prosadit a vynutit dodržování práva a pak povinná úschova není nutná. Pokud však například při válečném konfliktu ztratí vláda nad určitým územím kontrolu, kterou převezme cizí moc, je vhodné mít mezi obyvateli zbraně, které mohou sloužit případnému odboji. V tomto směru je historická zkušenost ČR jednoznačná. Je to jistě otázka k diskuzi. Je to zároveň ale otázka, která by měla zaznívat neustále, aby bylo eliminováno riziko tzv. salámové metody spočívající v postupné aplikaci různých omezení, až se svoboda, jak ji dnes ještě známe, zcela vytratí. 

V souvislosti s národní legislativou je však třeba znovu připomenout, že česká právní úprava je i bez navrhovaných úprav vyvážená, obsahuje jak omezení ve zdůvodnitelném rozsahu, tak i podmínky výkonu vlastnického práva ke zbraním a tím zajišťuje přiměřenou míru ochrany před různými excesy, které samozřejmě nelze zcela vyloučit. Zároveň česká zákonná úprava umožňuje budovat vzájemnou důvěru občanů a státu, která je opět důležitým preventivním opatřením proti zneužívání legálních zbraní a v boji proti kriminalitě, zejména pak té násilné.

Když tedy provedu shrnutí, měli by všichni svobod si vážící občané trvat na tom, že už současný stav je dostatečným kompromisem mezi právy jednotlivce a zájmy společnosti a proto by mělo být nadále možné nabývat do vlastnictví a užívat zbraně dle doposud platných pravidel. Právo na nabývání zbraní do vlastnictví by navíc mělo být vhodně rozšířeno o některé nyní zakázané zbraně nebo jejich doplňky. Často bývají zmiňovány např. laserové zaměřovače. Dále je možné i zvážit omezení možností, jak může vláda zasáhnout do výkonu vlastnických práv k legálně vlastněným zbraním. Veškeré podmínky, které budou aplikovány při výkonu vlastnických práv ke zbraním, by měly být splnitelné a měly by být definovány pouze tak, aby svou nepřiměřeností reálně neznamenaly spíše zákaz a omezení. 

Ve svém zamyšlení jsem se záměrně vyhnul konkrétním statistikám a jejich analýze, protože debata by měla být především o principech. Volíme buď svobodnou společnost složenou ze zodpovědných občanů, nebo společnost sešněrovanou zákazy a nařízeními, která možná nebude mít vůbec daleko ke společnosti totalitní.

Ing. Jan Černý
člen sdružení  LEX - sdružení na ochranu práv majitelů zbraní