aneb jak si cvičně projít peklem

Přestože už je to více než měsíc, co v pražském Kongresovém sále proběhlo mezinárodní cvičení protiteroristických jednotek, kterého se zúčastnil Útvar rychlého nasazení (URNA) ve spolupráci společně s Integrovaným záchranným systémem (IZS), stále dostávám nové a nové dotazy na to, jak celá akce probíhala. Rozhodla jsem se tedy o svůj jedinečný zážitek veřejně podělit s těmi, co neměli takové štěstí a museli v den konání této akce do práce nebo do služby.

 foto: Policie ČR

Jak jsem se stala rukojmí

Pořadatelé si velice příhodně vybrali místo i čas, protože hororovou atmosféru vytvořila již samotná potemnělá budova Kongresového centra ohraničená policejními páskami a strážníky, kteří mě před sedmou ranní informovaně nasměřovali ke hlavnímu vstupu. Kolem budovy už postávalo několik nedočkavců a pomalu se sjížděly početnější skupiny škol.

Vše započalo mým písemným souhlasem na pozvánce, kde jsem pod obsáhlým manuálem a soupisem pravidel celé akce, několika tahy perem (krev nebyla nutná) stvrdila, že se hodlám zodpovědně vydat napospas teroristům a záchranným složkám a respektuji uchovávání údajů včetně GDPR (to asi kdyby mě teroristé chtěli legitimovat).

Když jsem odevzdala ono pekelné lejstro a následně na recepci vyfasovala sadu špuntů do uší, začalo mě při pohledu na zakuklence strategicky rozmístěné po vstupních chodbách lehce mrazit v zátylku. Člověk je totiž společenský tvor a empaticky se vciťuje do nálad svého okolí pomocí sledování mimik v obličeji a gest, které u členů policie zůstávaly neměnné a nečitelné.

Veřejný nepřítel číslo 1

Na akci jsem si vzala civilní oblečení, ale při výběru bot už jsem se tolik netrefila. Moje vysoké pouštní kanady upoutávaly příliš mnoho pozornosti, takže jsem při výstupu schodiště na své cestě do hlavního sálu byla asi čtyřikrát šacována pro případ, že bych se rozhodla mít nejen vojenské boty, ale i vojenskou náladu a napadlo by mě hrát si v rámci cvičení na hrdinu nebo pašovat do sálu nože a jiné nepovolené předměty.  Pří čtvrté prohlídce batohu jsem se sice tvářila nerudně, ale považuji za pozitivní, že pořadatelé se rozhodli v rámci bezpečnosti nic nezanedbat. Jako žena, co má ráda armádní styl jsem na podezřívavost okolí relativně zvyklá, ono se to dneska moc často nevidí, moje volba obuvi ale vycházela z dedukce, že se budeme přemisťovat v davech po chodbách a schodech, a na to je prostě dobré mít pevnou obuv.

Taktická příprava

Společně se mnou po schodišti začaly do kongresového sálu proudit davy studentů, kterým (soudě podle jejich komentářů) bylo dovoleno proflákat v zájmu veřejnosti školní den a na akci se poměrně hodně těšili. Většina z nich nebrala cvičení nějak moc vážně, takže mezi s sebou vzrušeně diskutovali o novinkách na Facebooku, zatímco jsem se vnitřně připravovala na to, že se bude křičet, ječet, vyhrožovat a střílet. Atmosféru mi rozhodně odlehčila debata mladíků, kteří si horoucně přáli, aby střelba probíhala ostrými nábojemi. Chvíli se mnou cloumala touha osvětlit jim, co jsou to efixa, a že i slepák umí člověka solidně pokroutit, když je mířený na správná místa, ale chtěla jsem být politicky korektní a nechat jim jejich moment překvapení.

Zatímco v halách nad námi už se dupalo a kdesi v dálce byly slyšet tlumené vrtulníky, v kongresovém sále to tlumeně bzučelo ještě necelou hodinu, to už jsem ve své ranní pozornosti polevila a začala podřimovat.

Poslouchejte URNU a nic se vám nestane

Z polospánku na semišovém křesle mě vytrhl organizátor mířící rázným krokem na jeviště. Kvůli selhání techniky jsem musela hodně napínat uši, abych zachytila detaily. Dneska jsme se sešli ke cvičení barikádového útoku teroristů. Nemáme utíkat, schovávat se a máme teroristy poslouchat. Budeme tu drženi, dokud nás neosvobodí, nesmíme se vzdalovat ze sálu ani chodit za značky na chodbách.

Organizátor se nám pokusil poskytnout i smysluplné upozornění na nepěkné zkušenosti z předchozích akcí, ale v natěšených kontroverzně naladěných myslích civilistů zcela nepochodil s větou: „Pokud se vám něco stane nebo se zraníte, zvedněte ruku a nahlaste to nejbližšímu teroristovi. On vám pomůže.“ Neméně vtipně bylo přijato i upozornění: „Pokud se někde sofistikovaně schováte a do 11.30 vás nikdo nenajde, běžte domů, akce skončila.“ Osobně mi nejvíc imponovala výzva: „Pokud je tu nějaký Alfa samec, co chce dostat přes hubu od někoho z URNY, žádám ho ať odejde hned nebo počká až po skončení akce.“ (Selfie s URNou se tedy nekonají)

Pro důraznost následoval příklad tragické zkušenosti z minulého cvičení, kdy někdo z figurantů zavolal domů rodičům, zakřičel do telefonu: „Ahoj mami, já jsem rukojmí!“, následovaly dva výstřely, které se v hovoru ozvaly na pozadí se hovor přerušil. Hýkali jsme smíchy jako banda oslů. Figurant tím ale nevědomky způsobil, že jeho rodiče povolali polovinu ozbrojených složek v republice, než se nedorozumění vyjasnilo. Z těchto důvodů máme zakázáno používat mobily i jinou techniku pod hrozbou vykázání z budovy.

Dostali nás, parchanti!

Smích nás však po odchodu organizátora přešel relativně brzy. Za ním se totiž dveře sálu nadobro zabouchly a otevřel je až řev teroristů se samopaly, kteří začali střílet do vzduchu a ječet, abychom dali hlavu na kolena. Po třech minutách se kdesi za mnou objevilo první nehrané fňukání a výkřik: „Já chci domů!“

Přestože jsem měla podle zvyku ze střelnice špunty opravdu hluboko v uších, výhrůžky smrtí ani střelba se nedaly přeslechnout. Servítky si rozhodně nikdo nebral. Proč taky, mělo to být reálné. S hlavou mezi koleny jsem vyděšeně zjistila, že se klepu jako promoklý ratlík na dešti, přestože pravidelně navštěvuji střelnice a vnitřně jsem i poměrně dobře srozuměná s tím, že jde jenom o cvičení. Toto zjištění se mnou poměrně zamávalo, ale protože se teroristé museli postarat o studenty pokoušející se pořídit fotografie a videa (varování „Pokud vás URNA chytí s mobilem v ruce, tak vám ho rozšlape“ se zřejmě minulo účinkem), měla jsem v rámci nepřirozeného přikrčení na sedačce prostor přemýšlet. A v následujících dvou hodinách jsem ho měla víc než dost.

Nemyslíš, zaplatíš!

Po vojenském stylu jsem se rozhodla, že situaci nenápadně zanalyzuji a zkusím vymyslet možné varianty, jak bych postupovala v reálné situaci. Přicházející výkřiky odtahovaných rukojmích, co neposlechli, bavili se mezi s sebou nebo se nedívali podle rozkazu do podlahy, mě ale poměrně rychle přesvědčily o tom, že v barikádové situaci nemůže rukojmí dělat nic. Co by mi tedy zbývalo, když se nesmím ani pohnout a zavázat si tkaničku, aniž bych nebyla pod hrozbou smrti?  Nic. Sedět a čekat na záchranu. Cvičení necvičení. Možná modlit se, pokud na to někdo věří.

Teroristé se všem stížnostem na bolesti zad, kloubů a kdovíčeho hlasitě vysmívali, sem tam někoho ztrestali a nařídili mu dělat kliky, dřepy, sedět v koutě s kuklou přes hlavu nebo cokoliv jiného, co je zrovna napadlo. Definice terorismu totiž spočívá v šíření teroru čili strachu. A přiznávám, že jsem se nejen lekla, místy jsem se i bála. Nikdo si totiž neumí představit bezbrannost a bezvýchodnost situace, kdy všude kolem umírají a vřeští lidé. Sice je neznáte a nic pro vás neznamenají, ale pořád jste jedním z nich.

Navzdory zdravému rozumu, se kdosi pod tlakem jednomu z teroristů přiznal, že jeho tetování skutečně odpovídá jeho účasti na policejním útvaru. Za své upřímné sdělení byl „policejní hrdina“ odtažen kamsi pryč do sálu (a nepochybně odměněn fiktivní smrtí). Víc, než kdy jindy se tak potvrdilo, že šaty dělají člověka. Vyhrávají ti nenápadní. Schoulila jsem se ještě více ke kolenům a nenápadně jsem srazila kanady pod sedačku.

Houstnoucí atmosféra v sále se s přibývajícím časem stupňovala a když mi bylo konečně umožněno zvednout hlavu, zjistila jsem, že zatímco jsem byla plně ponořena do vlastních myšlenek a chaosu, polovina rukojmích je rozmístěna po sále v různých polohách, cvičí, plazí se po schodech a poměrně dost z necelých dvou tisíc zúčastněných zmizelo někam do neznáma.

Dáme si rozcvičku!

V rámci prokrvení ztuhlých končetin nám bylo nařízeno skákat s rukama před sebou. Z chodby se ozvala hysterická prosba o slitování. Následný výstřel potvrdil, že nebyla vyslyšena. Nejen vlády, ani teroristé totiž nevyjednávají. Vtipné poskakování snožmo už najednou nebylo tak legrační.

Stejně jako zbytek rukojmích jsem poslušně předváděla jednoduchý tělocvik a s údivem vzhlížela do zmatených bledých obličejů ostatních.

Teroristi byli nakonec docela hodní, povolili figurantům odskočit si za doprovodu na záchod. Podle mladíků za mnou jim přísně stáli za zády a stopovali čas, aby rukojmí nevypadl z role. Nemohlo mě nenapadnout, co by asi všichni ti civilisti dělali, kdyby nevěděli o šanci zvednout ruku, akci přerušit a odejít domů, natož uprostřed zajetí pochodovat na záchod a pít. Jistí lidé by si s sebou pravděpodobně měli příště do nákupáku vzít i hnědé bezpečnostní prádlo.

Po několikaminutové rozcvičce jsme byli usazeni zpátky na sedačky. Následovala velká teroristická krize. Skoro desetina rukojmích si i přes opakovaný apel všech organizátorů nevzala špunty do uší.

Co k tomu dodat… Teroristé se o ochranu jejich sluchu postarali náhradními špunty, které si narychlo předávali po chodbách, některé nešťastníky raději vyvedli ze sálu ven. Češi opět prokázali, že jejich připravenost je nulová. Nepřátelské jednotky na to měly podle vlny nevole podobný názor a začaly znovu vyhrožovat. Podle střelby na chodbě tušili, že délka jejich existence se krátí a v jejich hlasech bylo znát značné emoční napětí.

Konečně svoboda!

Vysvobození bylo poměrně rychlé a efektivní.  Několika vteřinový zásah zachránců jsem kvůli poloze hlavy mezi koleny moc neviděla, nicméně pocit to byl báječný. Měla jsem značný problém se vůbec zvednout, natož uvěřit tomu, že můžu odejít. Nebyla jsem v tom sama, osvoboditelé mnoho z nás z křesel vyloženě zvedali.

Na chodbě jsem zaznamenala rozpačitý rozhovor jednotek, které nervózně postávaly a chtěly nás dostat ven, ale oproti jejich původnímu plánu neměli kudy. Stáli jsme tedy v závěsu za sebou ve čtyřech řadách u stěny a přešlapovali několik minut, než jsme byli propuštění na schodiště. Neforemně jsme se pokoušeli dodržovat útvar, neublížit sobě ani dalším a dodržovat tempo nesourodého konvoje rukojmích. Trvalo nám to nesmyslně dlouho, nakonec jsme v roztrhaném davu unaveně vyběhli z budovy ven. Na chodbách se válelo k mému překvapení jen několik mrtvých civilistů, teroristů bylo o dost víc.

Venku bylo neskutečné vedro, všude kolem stáli novináři, zásahové jednotky i překvapení diváci.

Zážitek jsem za policejní páskou zpracovávala ještě asi půl hodiny, než odlétly vrtulníky, URNA naskákala do vozů a byl vyhlášen definitivní konec akce. Byla jsem svědkem vyvrtnutého kotníku a nějakého kolapsu. Dozvěděla jsem se, že jsem patřila k poslední osvobozené skupině, z čehož logicky vyplývalo, že bych se při reálně hrozícím útoku díky svému vzornému chování po vůli teroristů pravděpodobně dostala ven i ve svých vojenských kanadách. Poplácala jsem se hrdě po rameni a svlékla jsem ze sebe propocené svršky. Moje tělo toužilo po cukru, vodě a spánku. Vyčerpání bylo šílené, v žilách mi však stále proudil adrenalin.

„To bylo jak na nějaké blbé vojně,“ ulevila si mladá studentka kdesi kousek ode mě: „Ta střelba byla strašně nahlas i s těma špuntama, hrozný!“

Musela jsem se srdečně zasmát. Měla jsem totiž opačný problém. Přes řev teroristů, co mi máchali nad hlavou samopalem, jsem o žádné střelbě ani nevěděla, zato tlukot mého srdce jsem slyšela pořád a pěkně hlasitě. Možná jsem prostě zvyklá z tréninků na střelnici, těžko říct. Vojna asi taky rozcvičce v sále příliš neodpovídala, což mě vede k názoru, že by dnešní mládež mohla být o vojenském výcviku o něco lépe informovaná a nečíst o něm jen v učebnicích.

Závěrem stručně

Zážitek to byl vskutku démonický, jak bylo slibováno na webu, za což organizátorům děkuji. Osobně to beru jako poctu, že jsem mohla pomoci připravenosti speciálních sil, které se rozhodly bojovat za slabší a neváhaly nasadit svůj život za můj. Démon mi přijde jako skvělá příležitost vyzkoušet si své limity a uvědomit si, kolika lidem denně vděčíme za to, že můžeme doma v klidu spát. Jistě, Česká republika je jednou ze zemí nejméně ohroženou terorismem, to ale neznamená, že by se hrozící nebezpečí mělo zanedbat nebo že je zbytečné se na něj připravovat.

Tentokrát bylo všechno jen na zkoušku. Nenastaly žádné velké zmatky, žádné hysterické záchvaty a nepadli žádní zbyteční ranění. Stejně se ale objevili takoví, co cvičení nezvládli a šli domů, protože je jejich vlastní strach zničil. Celá akce přitom trvala jen několik hodin. Myslíte, že byste dopadli lépe? Přihlaste se jako figurant na další ročník Démona a vyzkoušejte si to na vlastní kůži. Je to v zájmu nás všech.

Chcete se podělit o další zkušenosti nebo máte připomínku?
Napište mi: Lenka Čapková, kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.