Je nepsanou povinností prezidentů ve dnech významných výročí vyplodit projev, text či myšlenku, při které nebude čtenáři připadat jako blbec. Ideálně takový, který spojí lid napříč vzděláním, sociálními třídami, politickou orientací, městem i venkovem.

Jako osobní účastník tehdejších událostí proto přispěji i já, ačkoliv můj dnešní pohled je jiný než tehdejšíma desetiletýma očima. Nechci zabřednout do politologických hodnocení a úvah, neboť těch je nyní v médiích tolik, že před nimi nelze prakticky uniknout.

Nabízím pohled ryze osobní, postižený tím, že jsem se odmala zajímal o zbraně a vojenskou historii. A tento pohled se proměnil za ty roky možná více než tehdejší soudruh náměstek na soudruha manažera po revoluci.

Když chtěl za komunistů člověk střílet, tak měl několik možností

První, nejméně bolestnou možností, bylo střílet ze vzduchovky či z praku. To, kromě nákupu či výroby dotyčného „rozvracedla socialismu“ nevyžadovalo celkem nic. Dokonce bylo možno setkat se se vzduchovkou během dnů brannosti, což byly dny, kdy člověk běhal v plynové masce oblepen igelitovými pytlíky jako idiot. Bonusem takových zážitků byla střelba (mnohdy i soudruh milicionář slepou patronu utrousil), malusem pak hrdinné příběhy z vyprávění „vopravdickejch“ partyzánů a zasloužilých soudružek, které podle vzhledu pamatovaly ještě Marxe v kšandách.

Ono ale i s těmi autentickými partyzány to bylo všelijak. Osobně si vážím skutečných hrdinů, kteří riskovali a položili životy za naši svobodu, ať byli odkudkoliv. Jenže zrovna k nám na školu chodil jeden, který vyprávěl, jak za pražského povstání udatně bil Němce, jenže doma jsem se dozvěděl, že ten člověk ve skutečnosti sice seděl v koncentráku, ale za šmelinu (a v pravý čas zjistil, kde ho Strana potřebuje). Nu vot, taková tehdy byla doba…

Další možností bylo střílet si z lidí, hardcore variantou bylo si střílet z těch nahoře. To ovšem vyžadovalo jistou dávku odvahy s možností „vylepšení“ kádrového posudku pro sebe i své blízké. Ne nadarmo se děti učily vyjmenovaná slova po „z“ - drzý, jazyk, brzy, Ruzyně.

Kdo chtěl ovšem střílet z opravdových zbraní, měl pouze dvě možnosti: buď sportovně do Svazarmu (kde si na zbraně mohl sáhnout, ale ne si je odnést domů) nebo musel udělat „kompromis“, tak jak o něm často zpívat tehdy zakázaný Karel Kryl ve svých písničkách.

Tím kompromisem byl vstup do KSČ nebo Lidových milicí, případně oboje, se všemi tehdy pozitivy, dnes negativy, z toho vyplývajícími.

Dneska, když vyprávím svým dětem, které jsou ve věku jako já tehdy, těžko se mi vysvětlují zákruty tehdejšího života, jako že nebyl toaletní papír, banány či že zbrojní pas byl vyhrazen pouze občanům ČSSR (přičemž o tom, kdo byl „občan“, rozhodovala KSČ).

Ale to se dalo přežít. Na leštění pozadí jsme používali s gustem Rudé právo, banány člověk také nutně nepotřebuje a i ten zbrojní pas se tu a tam dal sehnat, když člověk nastřílel druhou výkonnostní třídu (což bylo jako vyhrát letenky na Mars).

Co se ovšem přežít nedalo, byla ta tehdejší každodenní tupá buzerace všech a všude. A té bych se ve svém zamyšlení chtěl věnovat možná více než zbraním.

Nesouhlasím s ideologicky předpojatým pohledem tehdejších komunistů a (často) dnešních „pravdaláskařů“, že vše tehdy bylo špatné či naopak dobré.

 Slíbil jsem vám osobní pohled. A dle mého názoru je dnešní režim 100x lepší než ten husákovský normalizační. Nelze ale také tvrdit, že vše se podařilo a že nesouhlasné názory lidí k dnešnímu uspořádání jsou zapšklé výkřiky tehdejších komunistů.

Začnu u sebe - jako dítě reakčních živlů bych dnes nebyl inženýr a o zbrojním průkazu získaném dle nárokového zákona bych snil jako o nedostižném ideálu. Tady se revoluce podařila na 100 %.

Nelze ovšem přehlédnout to, čemu bolševici neblahé paměti, říkali vývojové trendy

Zázračnou přeměnu tehdejších nomenklaturních kádrů na dnešní příslušníky vládnoucí elity jsem již zmínil. Sice se po roce 89 začínalo od startovní čáry, jenže holt jen vyvolení věděli, kde ta čára je…

To by se ovšem také dalo přežít, žádná revoluce nemá tolik schopných a zkušených lidí, aby na 100 % dokázala nahradit předchozí garnituru. Proto je výskyt jejích elementů v nové době logický.

Po transformaci starých komunistů na nové demokraty v roce 1989 se povídal vtip - vykopli jsme komunisty z východu a oni se k nám vrací ze západu. Tehdy jsme se u toho moc nasmáli.

Jenže jak člověk stárne a vidí mnoho věcí v odstupu či dokonce v konfrontaci se svými dětmi, úsměv mu pomalu mrzne na rtech.

Trvalo nám 40 let, než jsme se zbavili bolševika a začali se postupně vracet na ten vysněný západ plný demokracie a svobody. Za tu dobu jsme se hodně změnili. Jenže se změnil i západ, bohužel...

Dračí setba marxismu nevyrostla jen na východě, kde díky dalšímu výlupkovi Leninovi - ekonomicky chcípla na úbytě (a vzala s sebou miliony obětí). Bohužel se uchytila i na západě, byť v mírnější, ale rafinovanější podobě.

Když jsem coby malý kluk stál na Václaváku se svými rodiči, nenapadlo mě, že po letech zažiji znova něco, co jsem již jednou zažil, a že to bude dosti nepříjemné deja vu.

Opět se nám vrací cenzura, byť se jí politicky korektně říká boj proti fake news, zase se vrací vylučování „nesprávných“ názorů a nálepkování názorových oponentů.

A bohužel, abych se vrátil k tématu, se nám vrací i omezování zbraní v různých podobách

Můj otec říká, že bolševik byl blbec a hajzl, ale vždy mluvil na rovinu. Nikdy se netajil tím, že nechce zbraně mezi lidmi, aby je mohl snáze ovládat. Nikdy se netajil tím, že své zbraně používá k perzekuci jiných. Byl brutálnější, ale přímější.

Dnešní panstvo také nechce zbraně u řádných a svobodných občanů, ale jde na to rafinovaněji. Již neříká, abychom drželi hubu a krok, ale nabízí nám výměnu našich práv za výdobytky domnělého dobra.

Dnes neztrácíme práva proto, aby bratr Rus měl ekonomickou kolonii a armádu otroků pro své potřeby. Dnes pokládáme svá práva na oltář životního prostředí (zákaz olova), bezpečnosti a boje proti terorismu (novela zbraňové směrnice EU) a boje proti fašistům (ať jimi doopravdy jsou či nikoliv).

Cítíte ten rozdíl? Cítíte tu vznešenost? Cožpak nejste schopni a ochotni přinést nějakou oběť pro vyšší ideál? Třeba pro myšlenku nového, od národa, tradic a občanských svobod osvobozeného euroobčana?

Nasrat! Řekl onehdá Karel Kryl a já bych těžko našel lepší slovo k vyjádření nesouhlasu s novými pokusy jak nás zbavit svobody.

V tomto směru mi byl milejší ten bolševik, který mluvil zpříma, takže člověk věděl, na čem je.

Časy a metody se mění, cíle ovšem zůstávají stejné. Často se svými dětmi diskutuji o jejich výuce, hlavně o hodinách občanské výchovy financované z fondů EU a kdo ví odkud.

Často se mě děti ptají, proč si myslím něco jiného, než je učí ve škole. Nu, milé děti, já zažil, jak to chodilo tenkrát a vím, kam to povede i tentokrát. A proto, že už to nechci zažít znova, tak jsem před těmi progresivními ideologiemi dneška „load and ready“.

17. listopad 1989 byl zázrak. A přestože nejsem a nehodlám být „pravdoláskařem“, bylo mi ctí jej prožít a žít v nové, lepší a svobodnější době. A aby nám ta svoboda zase nezmizela, tentokrát z ještě ušlechtilejších pohnutek než posledně, čeká nás i naše děti ještě sakra dost práce.

Proto vám do dalších 30 let výročí 17. listopadu přeji, abyste si zachovali nejen své zbraně, ale i chladnou hlavu, hrdost, odvahu a hlavně svobodu. Ta totiž buď je nebo není. Nic mezi tím.

S úctou váš

Tomáš Trávníček - prezident LEX z.s.