Stane se to znovu.

To je první, co si lidé musí uvědomit ohledně příšerného masakru na univerzitě Virginia Tech, který si vyžádal životy 33 lidí včetně duševně narušeného střelce. Takové události jsou nevyhnutelné v zemi s takovou svobodou a takovou palebnou silou, a nezaujatá diskuse se nemůže vyhnout kompromisům mezi svobodou a bezpečností.

Tato tragédie vznesla mnoho otázek:

* Zbraně. Spojené státy jsou mezi rozvinutými demokraciemi prakticky jediné, které uznávají neomezené držení střelných zbraní. Nejenže je Druhý dodatek vykládán jako právo na vlastnictví zbraně, je také vykládán jako právo na držení zbraně s jen minimálním vládním dozorem. Cho Seung-Hui, navzdory své doložené duševní poruše, byl schopen koupit dvě pistole (jednu schopnou zabít mnoho lidí v krátké době), protože Virginie se rozhodla své občany při nákupu zbraně neotravovat podrobnou (a zdlouhavou) kontrolou minulosti. Takový je kompromis - chceme-li možnost koupit si střelnou zbraň tehdy, když to považujeme za vhodné, musíme se smířit s tím, že sítem rychlé kontroly občas propadne i nějaký psychopat.

* Bezpečnostní uzavření. Noviny jsou plné názorů lidí přesvědčených, že univerzita se měla uzavřít a dát pod dozor, jakmile Cho zabil první dvě oběti. To vyvolává otázku: jak uzavřít a držet dozor nad univerzitou, rozloženou na obrovské ploše a protkanou komunikaceni? Ať je to dobře či špatně, velké veřejné univerzity byly navrženy jako otevřená území, kde se lidé mohou volně pohybovat. Takový je kompromis - nechceme-li, aby naše školy vypadaly jako koncentrační tábory, musíme se smířit s tím, že nemůžeme mít kontrolu nad tím, kde se kdo pohybuje.

* Nařízená ústavní léčba. Měl být Cho dán pod zámek, jakmile se jeho násilné fantazie poprvé projevily? Pokud by toto měl být nový standard v rozhodování o ústavní léčbě, pak by se daňoví poplatníci měli raději pevně usadit. Ústavní léčba je nákladná, a zadržení každého, kdo by mohl spáchat násilí, by byl zcela nový směr v politice řešení duševních poruch. Takový je kompromis - má-li být léčení duševních chorob efektivní, musíme se smířit s tím, že nemůžeme "pro jistotu" zavřít každého, kdo projevuje násilné tendence, když nespáchal žádný zločin.

(Pozn.překl: nemluvě o tom, kam by takové "zavírání pro jistotu" mohlo vést...)

Když se taková tragédie stane, je nepřesné tvrdit, že zabiják byl produktem naší kultury, ať ji definujeme jakkoli. Cho Seung-Hui nebyl typický jedinec; byl to deviantní samotář, který využil otevřenosti a svobody v naší zemi, aby spáchal masovou vraždu v děsivém měřítku. Stane se to znovu. Ne proto, že by naše kultura byla prohnilá, ale proto, že si ceníme své svobody a nechceme žít pod permanentním dozorem. Je to cena za svobodu.

http://www.tomahjournal.com/articles/2007/04/25/opinion/01edshootings.txt