Zájem některých Čechů a Moravanů o svou slavnou vojenskou minulost v posledních letech neklesá, ba právě naopak. Počet klubů vojenské historie navzdory ekonomické recesi stále roste.

Mnoho z nich sice po čase skončí, ale některé si už vydobyly renomé mezi odbornou i laickou veřejností, například svými veřejnými vystoupeními a publikační činností. Motivace a výzbroj těchto – často vlastenecky zaměřených – sdružení mohou být nejen předmětem obdivu, ale třeba i posměchu laické veřejnosti. Proč to ti lidé vlastně dělají, napadne asi každého.

Jako průřez pestrou mozaikou těchto zajímavých uskupení byly celkem náhodně vybrány tři KVH: Rota Nazdar z Bakova nad Jizerou, KVH Ústí nad Labem a KVH 28. října Praha. Všechny tři jsou zaměřeny na novější české dějiny – tentokrát se nezabýváme KVH, které mají v náplni starší válečná období, od keltských válečníků přes knechty třicetileté války až po nadšence do napoleonských válek a prusko-rakouské války 1866.

Vlastenci skrz naskrz

Proč to tedy všichni tito nadšenci dělají? Jedná se přece bezesporu o finančně a do jisté míry i časově náročný koníček a činnost, se kterou pohříchu nemusejí údajně něžnější polovičky amatérských vojenských historiků souhlasit nebo ji vítat. Je zajímavé, že bez ohledu na společenský status i rozsah činnosti odpověděli zástupci všech tří sdružení velmi podobně. Z jejich slov bylo cítit dnes už bohužel stále vzácnější vlastenectví.

„Jsme parta kamarádů se společnými zájmy, baví nás to a připomínáme si vojáky bojující za naši svobodu, ale také způsob tehdejšího života a chování,“ říká pokladník ústeckého klubu Karel Novotný. „Díky tomuto koníčku se můžeme podívat na různá místa nejen v České republice, ale i v zahraničí a v současné době se ještě setkat i s veterány, kteří nám mají stále co dát ze svých znalostí a zkušeností. Osobní bádání pak sice vede k mnoha diskuzím i hádkám, ovšem ty končí vždy v dobrém…“

„Ano, někteří nás považují za dospělé děti, které si hrají na vojáky, ale znáte to: kdo si hraje, nezlobí,“ doplnil ho další člen KVH Jan Dejl. Vše pro něj začalo nenápadně před osmi roky, během společného oběda. „Kromě rodinných a pracovních záležitostí jsme tady probírali – jak jinak – historii, především tu vojenskou, a tak nás napadlo založit klub vojenské historie. Jelikož jsme vlastenci a druhá světová válka snad zajímala každého kluka, rozhodli jsme se začít s československou obrněnou brigádou ve Velké Británii,“ říká Dejl. Odtud pak byl už jen krůček k navázání kontaktů s dalšími v dobrém slova smyslu podobně postiženými partičkami, se kterými se Ústečané potkávali na různých military akcích.

„Ministerstvo vnitra nás zaregistrovalo jako občanské sdružení a neziskovku k 19. červnu 2009,“ dodal jednatel klubu Ivo Rmoutil. Jak ho doplnil předseda tohoto sdružení Jan Drabálek, v současnosti má klub deset stálých členů, z toho dvě ženy, a tři čekatele.

„Nelze říct přesně, jaká období nás zajímají, protože i v různých obdobích máme různé jednotky. Primárně se ale zaměřujeme na Brity a Čechoslováky ve druhé světové válce a pak také na ČSLA na Ústecku a Děčínsku. Nyní začínáme formovat skotský pluk z první světové války a uvažujeme i o Rakousko-Uhersku ze stejného období. Někteří naši členové dělají i jiná období, jako jsou napoleonika, první republika, moderna a tak dál,“ dodal Drabálek.

Podobně o důvodech vzniku sdružení hovoří Vilém Fencl, prezident klubu Rota Nazdar, pojmenovaném po legendární jednotce prvního československého zahraničního odboje ve Francii. „Publikační činností, veřejnou prezentací v dobových stejnokrojích při oslavách státních svátků a pietních vzpomínkách u nás i v zahraničí chceme alespoň z části splatit svůj dluh vůči těm, kteří za svobodu našeho státu bojovali a mnohdy položili život,“ říká Fencl.

„Klub vojenské historie Rota Nazdar o. s. byl založen v zimě 1993 stejně smýšlejícími zájemci o vojenskou historii našeho státu. Letos tedy slavíme dvacet let. Veškerá činnost klubu je věnována historii československé armády mezi roky 1914 a 1945. Formou výstav, vzpomínkových akcí a veřejných prezentací připomínáme historicky doložené události a jejich věrnou rekonstrukcí se snažíme propagovat vojenskou historii tohoto státu. Kromě četných archivních dokumentů, velkého množství historických předmětů, výstroje a výzbroje se vztahem k československé armádě do roku 1945 disponujeme i historickými vozidly, která sami renovujeme a používáme při akcích spolku.“

V současné době podle Fencla občanské sdružení KVH Rota Nazdar sdružuje kolem dvaceti členů z celé republiky, převážně však z regionů Prahy a Mladé Boleslavi. „Kromě toho jsme iniciátory nadklubového zájmového uskupení Muži prezidenta Edvarda Beneše, které sdružuje členy několika klubů vojenské historie z České republiky s cílem důstojně reprezentovat a připomínat úlohu československého západního odboje za druhé světové války. Toto nepolitické a nevýdělečné sdružení je složeno z dobrovolníků, kterým to období něco říká a kteří cítí potřebu alespoň zčásti splatit dluh, který u našich veteránů máme. Muži prezidenta Edvarda Beneše není klub vojenské historie, ani nemá za cíl přetahovat muže z jiných klubů. Slouží k tomu, aby bylo možno sestavit reprezentativní jednotku, která svým vzhledem a vojenským vystupováním bude důstojně připomínat západní odboj a provádět činnost spojenou s pietními vzpomínkami, vojenskými pohřby, čestnou stráží u pomníků, veřejnými prezentacemi a podobně. Pevným pravidlem je perfektní stejnokroj, výstroj, výzbroj, upravený vzhled a znalost historie v rozsahu nutném pro činnost sdružení,“ zdůraznil Fencl skutečnost, že členem této skupiny lidí se nemůže stát jen tak někdo.

Zástupce KVH 28. října Praha Kamil Podlaha byl při vysvětlování motivů o poznání stručnější: „Náš klub vznikl na státní svátek 28. října 2002. V současné době je nás v klubu pět a zaměřujeme se na československou armádu z roku 1938, konkrétně její cyklistické předzvědné družstvo. V současné době se věnujeme významným výročím, jako je například založení nebo osvobození republiky, Zborovský závod, mobilizace 1938 a podobně. Tyto akce pořádáme pro veřejnost z důvodů absence vlasteneckých akcí,“ povzdechl si Kamil Podlaha. Jeho klub nejen veřejně vystupuje, ale také sbírá historické dokumenty a fotografie. Spolupracují se skautským oddílem v Praze – Satalicích, protože prý jedině v dětech tkví budoucnost této země a tohoto národa.

Do zbraně! Ale do které?

Každý klub vojenské historie se časem dostane do stadia, kdy se musí buďto rozpadnout, nebo přejít od slov k činům. Což znamená začít si shánět vojenskou výstroj a také zbraně – žádnou válku nevyhrál žádný politik tlacháním, ale jen muži svou krví. A tady nastává velké nebezpečí: má se spokojit s levnějšími napodobeninami uniforem i zbraní nebo jejich replikami (když tomu stejně nikdo pořádně nerozumí) – anebo jít cestou mnohem dražších originálů? Jak na to šly námi vytipované kluby KVH?

„Spolek se prezentuje ve stejnokrojích československé armády a k nim samozřejmě patří i příslušná výzbroj, která musí odpovídat tehdejšímu předpisu. Princip je jednoduchý. Ke správnému stejnokroji správná zbraň a příslušenství, nepraktikujeme žádné náhražky za podobné či nepodobné typy, přísně dbáme na to, aby i speciální funkce či zaměření jednotlivých členů měly odpovídající výzbroj. Ke konkrétnímu stejnokroji patří odpovídající zbraň a žádná jiná, stejně jako přílba nebo čepice, je to součást celkového vzhledu vojáka. Celkový obrázek má za cíl ukázat, jak naše armáda té které doby vypadala,“ říká prezident Roty Nazdar Fencl.

„Když to vezmeme podle jednotlivých období, tak ke stejnokroji skutečné roty Nazdar, která byla první československou jednotkou v rámci francouzských legií za první světové války, používáme pěchotní pušku Lebel 1886. Jelikož je docela problém sehnat originální pušky v množství pro naši potřebu, šli jsme cestou výroby přesných replik. Pro období první republiky používáme pušky Mannlicher M95 a pro hraničářskou pěchotu standardní československé pušky vz. 23 a vz. 24. Kromě pušek používáme také naše lehké kulomety vz. 26 a těžké kulomety vz. 24,“ tvrdí Fencl.

Trochu složitější je to podle něj s výzbrojí československé armády ve Velké Británii. „Tam používáme několik typů. Máme britské pušky Lee-Enfield No. 1, P14 a Lee–Enfield No. 4, samopaly Sten Gun Mk. II a III, Thompson neboli Tommy Gun M1921 a M1928. Máme i těžké kulomety Vickers a BESA a lehký kulomet Bren Mk. I a Mk. II. Dále máme ve sbírce britský třípalcový minomet ML Mortar. Všechny zbraně jsme získali postupně přes různé prodejce zbraní nebo soukromé sběratele. Shánění těchto starých a vzácných zbraní je mnohdy obtížné, ale kdo si počká, koupí časem na trhu vše. Pokud člověk něco chce, tak toho i dosáhne, a to platí i o shánění zbraní: pokud je nějaký typ zbraně zapotřebí pro činnost našeho spolku, tak ji nakonec seženeme. Pořídí si ji někdo z členů, buďto pro to, že k ní má nějaký vztah, třeba že se mu líbí, nebo zkrátka protože je to potřeba pro spolek. I zde platí, že v kolektivu je síla,“ popisuje Fencl výzbroj svých mužů, se kterými se mohou na vlastní oči seznámit například návštěvníci vojenských dnů muzea v Lešanech u Prahy.

Otázku, kolik už do svého koníčka jeho muži vrazili peněz, ale nechává bez konkrétní odpovědi: „Do své činnosti vkládáme poměrně hodně úsilí a s tím spojených financí, ale je to náš koníček. Touha propagovat naši historii je myslím neléčitelná, i když nikdo z nás není vyloženě sběratel zbraní.“

Zlaté české ručičky

Částečně podobným způsobem se vyzbrojili i pražští členové KVH 28. října. „Máme znehodnocené originální historické zbraně, to znamená klasickou výzbroj a také výstroj vojáka československé předválečné armády,“ říká opět stručně Kamil Podlaha s tím, že kvůli bezpečnosti mají zbraně – konkrétně kulomet vz. 26 a pušky vz. 24 – znehodnocené. Občas si prý na akce půjčují znehodnocené těžké kulomety vz. 24.

Problémy se sháněním cizích zbraní zažili na vlastní kůži severočeští fandové z KVH Ústí nad Labem. „Vzhledem k tomu, že děláme Brity, máme britské pěchotní zbraně. Většina z nás nemá zbrojní průkaz, proto si kupujeme především repliky. Ovšem na druhou stranu je v našich řadách i mistr České republiky v letním biatlonu a člen české juniorské reprezentace, což nám zvyšuje bodový průměr při střeleckých soutěžích,“ říká Ivo Rmoutil. Klub dokonce podle něj vlastní přesnou, byť nefunkční kopii britské protitankové pušky Boys Rifle Mk. I. „Richard Král, což je jeden z našich členů, ji vyráběl na koleni po dva roky doma v předsíni v paneláku o rozměrech asi jako žehlicí prkno,“ pochvaluje si zručnost svých kamarádů Drabálek.

Mezi zbraně, které si členové legálně koupili a které se pohybují v klubu, lze podle něj zařadit pušky Enfield No 1 Mk. III, Enfield No 4 Mk. I, revolver Webley & Scott Mk. IV, pistoli Browning HP Mk. I, lehký kulomet Bren Mk. I nebo britské, resp. americké samopaly sten Gun Mk. II a Thompson M1928. „Shodou okolností se na trhu objevilo několik replik těchto zbraní, což nám hrálo do karet. Takže řekněme, že jsme měli v tomto ohledu štěstí. A když něco nebylo k mání – například ta protitanková puška Boys Rifle – a přesto jsme to chtěli, muselo se zalézt do dílny a podle výkresů vyrobit téměř na koleni,“ pokračuje Drabálek. Přesnou částku, kterou jeho lidé investovali – ačkoliv o tom má přehled – ale také nechce říci. „Můžeme říct jen tohle: investujeme vždy po částech, od výplaty k výplatě. Vždycky se nějaká ta částka v rodinném rozpočtu na nějakou drobnost do sbírky najde,“ dodává diplomaticky Jan Drabálek.

„Jelikož se veřejně prezentujeme na různých akcích, je naším zájmem mít v pořádku všechnu legislativu spojenou s nákupem a držením zbraní. Část z nich si můžeme vzít i na akce do zahraničí, protože jsou buď úředně znehodnoceny, nebo se jedná o přesné repliky,“ tvrdí prezident KVH Rota Nazdar Vilém Fencl.

Petr BLAHUŠ

foto: autor a archivy KVH Praha a Ústí nad Labem

Článek v původní grafické úpravě ke stažení pro osobní potřebu v příloze pdf.

Článek publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora časopisu Střelecká revue.

Celé číslo časopisu si můžete též prolistovat v náhledu na Publero: Střelecká revue č. 9/2013

Přílohy:

Soubor	Popis	#	Velikost
Blázni nebo vlastenci			627 kB