Dnes vychází číslo 3/2013 časopisu Střelecká revue, ze kterého jsme převzali tento zajímavý článek:

Když se ve škole střílí…

Masakr na základní škole Sandy Hook v Connecticutu rozvířil stránky médií i lidské emoce. Mnoho lidí si klade otázku: „Co dělat, aby se taková tragédie neopakovala?“ Návrhy se různí od čistě praktických až po naprosto symbolické. Pokusme se je tedy rozebrat.

Zákaz „útočných zbraní“

Klasická první reakce: zakažme zbraň, kterou pachatel použil, zvlášť pokud máme pocit, že by civilisté takové zbraně neměli mít. Tady je ovšem háček: poloautomatická, tedy správně samonabíjecí puška AR-15, kterou byl zločin spáchán, už ve státě Connecticutt zakázána je, stejně jako všechny ostatní „útočné zbraně“ (tedy samonabíjecí pušky vojenského vzhledu). Matka pachatele ji měla legálně, protože zákon umožňoval ponechání zbraní těm majitelům, kteří je měli v legálním držení už před přijetím zákona. To ostatně umožňoval i federální zákaz útočných zbraní, který platil v letech 1994–2004, a dovoluje to i návrh nového, nyní v USA připravovaného zákazu.

V civilizovaných zemích totiž jaksi nelze vydat retroaktivní zákon, nemluvě o tom, že i odpůrcům zbraní je jasné, že když současným držitelům nařídí, byť i zákonem, aby zbraně odevzdali, ani je to nenapadne a raději je někam zašijí. Ukázalo se to i v A ustrálii, kde to vyzkoušeli v praxi – i když vláda nabízela jejich odkoupení, počet odevzdaných zbraní dosahoval sotva 20 procent z celkového množství.

Předpokládejme ale, že by se zákaz nějak podařilo realizovat a „útočné zbraně“ doopravdy vymýtit. K čemu by to bylo dobré? Pachatel měl kromě pušky ještě dvě samonabíjecí pistole – a na polytechnice Virginia Tech se před pěti lety ukázalo, že v tom případě není situace ohrožených o nic lepší.

Celkové „zpřísnění“ přístupu ke zbraním

Teď už je každému zřejmé, že střelec ze školy Sandy Hook se vůbec neměl dostat ke zbrani (přísloví o generálech po bitvě jistě znáte). Proto se uvažuje o zpřísnění pravidel o přístupu ke zbraním – bez ohledu na to, že v Connecticuttu jsou tato pravidla jedna z nejpřísnějších v USA: „útočné zbraně“ jsou zakázány, na krátké zbraně je třeba nákupní povolení, osoba se záznamem v trestním rejstříku nesmí mít dokonce ani neprůstřelnou vestu. A ne že by to nefungovalo – pachatel se pokoušel koupit zbraně v obchodě, ale neprošel kontrolou (i když pouze kvůli věku – zákon vyžaduje pro nákup pistole 21 let, pachateli bylo o rok méně). Ovšem že se ke zbraním dostane vraždou vlastní matky, to asi těžko někoho napadlo.

Zákaz vysokokapacitních zásobníků

„K čemu civilista potřebuje zásobník na třicet nábojů?“ zní obvykle otázka. Já ji položím naopak: „Čemu by jejich zákaz pomohl?“ Omezení kapacity zásobníků, obvykle na deset nábojů, má mít ten pozitivní efekt, že pachatel bude častěji přebíjet, tedy nezabije tolik lidí. Jenže zásobník se dá vyměnit za dvě sekundy. Pokud má pachatel tři zásobníky po deseti nábojích a čtyři sekundy času navíc, je výsledek stejný – a v rozmezí doby, po kterou takové masakry trvají (obvykle kolem deseti minut) má pachatel času dost.

Ukázalo se to i na tomto případě: pachatel sice měl zásobníky na třicet ran, ale nevystřílel je celé – některé nevystřílel ani do poloviny. V klidu si vyměnil zásobník, aby měl plný. A kdyby mu náhodou došly náboje, měl dvě záložní zbraně. Omezení kapacity zásobníku by tedy sotva něčemu pomohlo.

Lepší péče o duševně nemocné

Tady už se dostáváme k čemusi, co by obecně mohlo mít smysl – ale opět, není to tento případ. Jen asi 20 procent pachatelů takových a podobných činů trpí jakoukoli duševní poruchou v pravém smyslu, a ani ti obvykle netrpěli nedostatkem péče či léčby. V tomto případě byla matka pachatele dost majetná, aby nemusela chodit do práce a mohla se věnovat svému synovi. I ve škole o jeho poruše věděli, školní psycholog se mu věnoval a ostatní zaměstnanci na něj poočku dohlíželi.

Uvažuje se o zřízení federálního registru duševně nemocných, ale je tu na jedné straně otázka občanských práv, a na druhé straně otázka účinnosti. V USA je dnes jako duševní porucha klasifikováno kdeco, včetně třeba chronické nespavosti (a samozřejmě, podle některých psychologů by mezi duševní poruchy měla být počítána i záliba ve zbraních či střelbě). Na druhé straně kdyby se do registru zavedli jen „ti nebezpeční“, zase by to nic neřešilo – třeba zrovna autismus, kterým trpěl pachatel masakru ve škole Sandy Hook, obvykle žádné agresivní projevy nemívá.

Lepší ochrana škol

Občas se podaří pachatele odhalit předem. Když ne, nezbývá než počítat s nutností ochrany potenciálních obětí. Jak známo, v USA to mají pořešeno tzv. „bezzbraňovými zónami“ – na dveře školy se nalepí samolepka s přeškrtnutou pistolí, a kdo zákaz poruší, může dostat až pět let natvrdo. Efektivita takového opatření je vidět i z toho, že až na jeden případ se všechny masakry (nejen školní) v USA odehrály právě v „bezzbraňových zónách“. Školy jsou pro tyto pachatele obzvlášť lákavé cíle: velká koncentrace obětí, hluboký psychologický dopad na celou společnost a téměř žádná ochrana.

Ty první dvě věci sotva změníme. Tu třetí už dlouho – alespoň na některých školách – řeší důsledná kontrola zavazadel a předmětů vnášených do školy (včetně použití detektorů a detekčních rámů), prováděná soukromou policií. Když to má doopravdy fungovat, není to úplně levné, ale leckde na to mají. Policista nebo policisté pak hlídají školu 24 hodin a jsou po ruce v případě jakékoliv nepředvídané události. Jenže škola pak vypadá a funguje jako kriminál.

Nyní se snaží situaci zlepšit návrh NRA – americké Národní střelecké asociace. Podle tohoto návrhu by mohli všem školám poskytovat ochranu přeškolení bývalí policisté a vojáci, nebo proškolení dobrovolníci z řad školních zaměstnanců. Návrh samozřejmě sklidil obrovskou kritiku u médií i politiků. Zajímavé ovšem je, že sami učitelé se na problém zjevně dívají odlišně: když jeden instruktor z Ohia nabídl výcvikový kurz pro školní zaměstnance zdarma, během tří týdnů se přihlásilo přes tisíc zájemců – inu, z pohledu potenciálního terče to asi vypadá jinak.

Jejich dosavadní výcvik také zrovna neodpovídal mýtu „netrénovaného amatéra“. Kolem 70 % už mělo nějaký trénink s krátkou zbraní, často vojenský nebo policejní, a 40 % mělo licenci na nošení zbraně pro sebeobranu. Jediné, na čem momentálně celý projekt vázne, je nedostatek finančních prostředků pro uspokojení tak obrovského zájmu.

Nutno poctivě podotknout, že i z nestřeleckých kruhů přišly smysluplné podněty pro zvýšení ochrany škol, například instalace bezpečnostních dveří s možností dálkového ovládání. Zrovna v případě tohoto masakru viděl ředitel pachatele přicházet a zamknul mu dveře před nosem. Byl to chytrý nápad, a asi by i fungoval – kdyby ty dveře nebyly skleněné.

Zatím není zřejmé, které návrhy budou přijaty a které zavrženy. Jedno je jisté – stoprocentní ochranu nezaručí žádný z nich. V odborném časopise snad můžeme otevřeně napsat, že úvodní otázka Co dělat, aby se taková tragédie neopakovala? je asi stejně smysluplná, jako Co dělat, aby už nikdy nedošlo k žádnému zločinu? To se prostě nikdy nepodaří. Ale kdyby se při úvahách o prevenci začalo dbát víc na rozum a méně na takzvanou politickou korektnost, možná by se takové tragédie stávaly méně často a s menšími následky.

David Karásek - člen představenstva LEX o.s.

Článek publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora časopisu Střelecká revue.

Celé číslo časopisu si můžete též prolistovat v náhledu na Publero: Střelecká revue č. 3/2013.