Z čísla 1/2014 časopisu Střelecká revue jsme převzali tento zajímavý článek:

Pravo na oružje – kolegové z Ruské federace

Maria Butina je usměvavá a komunikativní rusovláska, která ve sdružení Pravo na oružje (Právo na zbraň) zastává funkci předsedy. Do Prahy přijela, aby se setkala s členy sdružení Lex a zúčastnila se valné hromady, představila ruské sdružení držitelů zbraní a navázala spolupráci mezi oběma sdruženími.

Kdy bylo vaše sdružení založeno, a jaké okolnosti jeho založení doprovázely?

Naše sdružení existuje tři roky a jeho založení nedoprovázely žádné zvláštní okolnosti, žádná spouštěcí událost, jestli myslíte tohle. Naše vláda postupně zpřísňovala pravidla pro držení zbraní a některým lidem bylo zřejmé, že to bude pokračovat, pokud se proti tomu někdo nepostaví. Začali jsme jako malé sdružení, ale veřejné a otevřené, takže se postupně přidávali další a další členové – začalo nás deset v rámci jednoho střeleckého klubu, po roce už nás bylo sto, a teď má naše sdružení více než tisíc členů v 65 pobočkách.

Růst členské základny nám také umožnil se věnovat širšímu spektru problémů - ze začátku jsme měli jen jeden cíl, kterým bylo domoci se pro občany práva na držení krátkých zbraní. Postupně se přidávaly další cíle, jako právo na sebeobranu se zbraní, popularizace střeleckého sportu, právo na nošení jiných zbraní než střelných, právo na ochranu obydlí (tzv. „doktrína hradu“) a další. Jedna ze zásadních změn, které bychom chtěli dosáhnout, je zavedení přesného zákona o zbraních, jako je tomu u vás.

Ruský zákon o zbraních vymezuje jen vágní principy a je doplněn řadou vyhlášek a jiných dokumentů, které často vykládá – nebo dokonce vydává – až samotná policie. Chtěli bychom, aby zákon byl konkrétní a závazný pro obě strany, aby byla práva a povinnosti občanů a policie vymezeny jasně a srozumitelně, a aby zákon platil stejně pro všechny. Na tomto a dalších cílech spolupracujeme s úřady i politiky, propagujeme je v médiích a na sociálních sítích.

Naše organizace je apolitická, v naší členské základně najdete libertariány i komunisty. Je to zajímavé, protože to jsou lidé, kteří se jinak v ničem neshodnou, ale na právu na držení a nošení zbraní se shodnou.

Jak vlastně vypadají ruská pravidla pro držení zbraní, a jací lidé se typicky věnují střelbě?

Ve srovnání s Ruskou federací vypadá Česká republika jako střelecký ráj. V Rusku smí občan mít doma pouze dlouhou zbraň, tj. kulovnici nebo brokovnici, a povolení na kulovnici dostane nejdříve za pět let poté, co je mu vydáno povolení na brokovnici.

Ostré krátké zbraně nesmíme mít vůbec – všechny pistole a revolvery jsou majetkem střeleckého klubu, musí být uloženy tam a členové či návštěvníci si je smějí pouze půjčovat. Dělá to značné problémy mimo jiné při meziklubových soutěžích, kdy hosté musí buď střílet vypůjčenými zbraněmi, nebo zaplatit specializované firmě, aby jim se svolením policie jejich zbraně přivezla. Na sebeobranu je možné vlastnit plynovky nebo zbraň vystřelující gumové střely. Ty smí občan i nosit, ale potřebuje k tomu zvláštní povolení od policie. K nabývání chladných zbraní žádné povolení nepotřebujete, ale je zakázáno nosit zbraně považované za smrtící, například nůž.

Střelbě se v Rusku věnuje hlavně střední třída, protože je to poměrně nákladný koníček. Rozhodně však nejde o sport horních deseti tisíc, jak se někdy tvrdí. Kromě klasické terčové střelby je u nás populární IPSC v jeho sportovní podobě, prakticky však scházejí obranné disciplíny. Je to celkem pochopitelné – lidé nemají zájem cvičit použití zbraně k obraně, když ji stejně nesmějí nosit. Vedle sportovních střelců, kteří jsou soustředěni hlavně ve městech, je ale v Rusku také mnoho lovců, pro které je zbraň součástí života a zdrojem obživy, ať už loví profesionálně nebo příležitostně. Celkově je v naší zemi asi 5 miliónů držitelů zbraní, kteří mají dohromady zhruba 6 250 000 zbraní.

Jak to u vás vypadá s právem na sebeobranu?

U sebeobrany je problém, že vyžaduje přiměřenost, takže pokud vás někdo napadne nožem, smíte se bránit nožem nebo něčím slabším. Což je takové zvláštní, protože teoreticky se proti napadení nožem smíte bránit nožem, ale ve skutečnosti je nošení nože pro sebeobranu zakázáno, stejně jako jiných zbraní považovaných za smrtící.

Naše sdružení se snaží pomáhat lidem, kteří se kvůli sebeobraně dostali do potíží se zákonem. Máme mezi sebou právníky, kteří jsou ochotni takovým lidem pomoci, a každý člen platí ročně částku asi šedesát dolarů, která jde na tyto účely. Není to samozřejmě omezené jen na členy našeho sdružení – snažíme se pomoci každému, kdo se do takové situace dostane.

Myslím si, že reforma práva na sebeobranu v naší zemi je velmi důležitá. Koneckonců u nás ročně dojde k dvaceti až čtyřiceti tisícům vražd ročně, naše statistiky vražd jsou oproti USA zhruba trojnásobné, takže potřeba slušných lidí se bránit a mít prostředky k sebeobraně je skutečně velká a naléhavá. Pokud má člověk právo na život, jak se píše v ústavě, pak přece musí mít i právo svůj život bránit.

Jak jste se vy sama dostala ke zbraním?

Můj otec je lovec, takže mne zbraně doprovázejí už odmala. Doma na Altaji mne a sestru otec brával na střelnici a učil nás střílet. Posléze jsem se sama stala držitelkou zbraní a začala jsem se věnovat praktické střelbě. Otec měl kamaráda u policie, takže jsem se tomuto sportu mohla věnovat v policejním střeleckém klubu. Když jsem se kvůli práci přestěhovala do Moskvy, bylo to ještě snazší, protože v Moskvě je hodně střeleckých klubů. Tam jsem se také setkala s lidmi, s nimiž jsem později založila sdružení Pravo na oružje.

Jaké zbraně máte vy sama?

Vlastním brokovou kozlici TOZ-34. Líbí se mi pistole CZ 75 Shadow, a ráda bych si ji koupila, ale současný zákon mi to neumožňuje. Technicky je možné dát klubu peníze, aby koupil pistoli podle vašeho přání, ale zbraň pak stejně patří klubu a hrozí vám, že pokud se s klubem nepohodnete, tak o zbraň přijdete.

Co byste chtěla českým držitelům zbraní vzkázat?

Přijetí, kterého se mi v České republice dostalo, mne jen upevnilo v přesvědčení, že slovanské národy spolu mohou a chtějí žít v míru. Co se týče práva na držení a nošení zbraní, myslím si, že Česká republika je mezi světovou špičkou. V okruhu zemí bývalé Varšavské smlouvy jste našli a prošlapali cestu pro ostatní. My se teď u nás snažíme realizovat právní principy, které jste vy založili a prosadili. Nepolevujte v tomto úsilí, protože svobodu lze snadno a rychle ztratit, a k jejímu udržení a rozvíjení je třeba odhodlání a vytrvalosti.

autor: David Karásek - člen představenstva LEX o.s.

Maria Butina se narodila v roce 1988 v městě Barnaul v Altaji. Vystudovala politologii na Altajské státní univerzitě v Alma-atě. Před třemi lety se přestěhovala do Moskvy, kde pracuje jako P.R. manažer. Ve volném čase se věnuje svým dvěma koníčkům – sportovní střelbě a činnosti ve sdružení „Pravo na oružje“.

Součástí návštěvy byl samozřejmě i výlet na střelnici, kde si ruská kolegyně vyzkoušela zbraně dostupné v České republice, mimo jiné samozřejmě i SA-58

Článek publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora časopisu Střelecká revue.

Celé číslo časopisu si můžete též prolistovat v náhledu na Publero: Střelecká revue č. 1/2014.