Dnes vychází číslo 2/2013 časopisu Střelecká revue s tímto úvodníkem:

Svoboda není bezpečná

A je to tu zase. Nějaký magor ukradne zbraň, postřílí děti ve škole – a zase jsme všichni špatní. Tedy pardon, ne všichni – zatím jen Američané, kteří mají samonabíjecí pušky politicky nekorektního vzhledu, spočívajícího v tom, že vypadají jako vojenské. Laikovi těžko vysvětlíte, že tyhle zbraně žádná armáda ve výzbroji nemá, protože dělají jen „bum, bum, bum“, zatímco skutečné vojenské zbraně mají kadenci „tatatatata!“ a někdy i víc. Selský rozum přece říká, že když to vypadá nebezpečně, mělo by se to zakázat – a mnoho lidí snad nemá ani ten selský. V zákazech spatřují bezpečí, a i když jsou málokdy ochotni vyměnit svou svobodu za pocit bezpečí, obvykle jsou více než ochotni za ten pocit vyměnit svobodu někoho jiného. Nedochází jim, že jednou přijde řada i na ně.

A ona přijde, protože i sami navrhovatelé omezení zbraní připouštějí, že jejich návrhy opakování podobné tragédie nezabrání – takže i pokud teď američtí občané přistoupí na „rozumná omezení“ a hodí držitele samonabíjecích pušek přes palubu, protože „takovou zbraň stejně nikdo nepotřebuje“, bude to jen odklad, než přijde další podobná událost a přinese další „rozumné požadavky“ na omezení držení zbraní. Stejný scénář se koneckonců už jednou odehrál v Anglii. Po masakru v Hungerfordu vláda uchlácholila vyděšenou veřejnost zákazem poloautomatických pušek, a držitelé krátkých zbraní zákaz podpořili, aby si uchovali své zbraně. Uchovali si je celých devět let – pak se objevil další cvok, a byli na řadě. Dnes musí i britští olympijští pistoláři létat na trénink do zahraničí.

No dobrá, nemalujme čerta na zeď. Možná se lidé už poučili. V časopise Týden vyšel počátkem roku článek „Kvéry s lidskou tváří“, který se zabýval držením zbraní v České republice. Rád bych poděkoval autorovi za snahu o objektivitu a spolehlivost informací. Musím se však dotknout tvrzení, že statistiku, kolik střelná zbraň v mírové zemi zachránila životů, nikdo nevede. Počet takových případů je ale sotva vyšší než množství vražd, sebevražd či neúmyslných zabití při „hře“, čištění zbraně nebo při lovu. Pokud takové statistiky nejsou, nelze je přece zodpovědně s ničím srovnávat. Bez důkazů taková tvrzení nelze použít jako argument a seriózní média by to měla respektovat. Také zmiňované sebevraždy lze těžko přičítat vlivu zbraní, či házet do jednoho pytle s vraždami, když jde primárně o rozhodnutí člověka o sobě samém.

Pojďme raději k obsahu tohoto čísla Střelecké revue. Samonabíjecí malorážku ZiP mi kolega vyfoukl před nosem. Futuristické krabicoidní tvary jsou když už ne hezké, tak určitě zajímavé, a podvěsit malorážku pod útočnou pušku taky může napadnout jenom... opravdu originálního konstruktéra.

O systému Metal Storm jste možná už četli – zbraň s kadencí milion ran za sekundu se jen tak nepřehlédne. Docela mne ale překvapilo, že její princip se objevil už v 16. století a využívali ho puškaři na obou stranách Atlantiku. Dnes se k němu konstruktéři vracejí, protože znovuobjevili i jiné jeho přednosti než rychlopalbu.

I monografie se zabývá vynálezem člověka, který se snažil zrychlit nabíjení zbraně. Ačkoli se jeho nápad nakonec ukázal být slepou uličkou, je Maynardův zámek zajímavé technické řešení, které ve své době dosáhlo pozoruhodného úspěchu.

Zhlédneme-li v televizi reportáž o somálských pirátech, obvykle v jejich rukou vidíme kalašnikovy a nějakou tu RPG-7. Jeden z ruských námořníků se na ty jejich kvéry podíval blíže, a člověku by se chtělo říci – kalašnikov vydrží opravdu všechno.

David Karásek - člen představenstva LEX o.s.

V tomto čísle si dále na straně 9 můžete přečíst článek Zbraň v domě: riziko, či ochrana?

Celé číslo časopisu si můžete též prolistovat v náhledu na Publero: Střelecká revue č. 2/2013.

Článek publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora časopisu Střelecká revue.