Všichni držitelé zbraní a podnikatelé v oboru určitě mají (nebo by měli mít) alespoň obecné povědomí o české zbraňové legislativě. O míře liberálnosti zákona o zbraních a střelivu se vedou permanentní polemiky. Ale jak vypadají zbraňové zákony v dalších zemích? O tom bude náš nový seriál, který začínáme situací ve Švýcarsku.

Text: Petr Jan Vinš, foto: archiv

Švýcarsko je historicky známo liberálním přístupem k držení palných zbraní. K obecnému povědomí i v našich končinách patří, že téměř každý Švýcar má doma armádní zbraň. Mnohý turista již jistě ve Švýcarsku narazil na houfy mladíků, kteří s útočnými puškami na ramenou jedou vlakem na cvičení. Již méně se ale ví o konkrétních podmínkách a zákonném rámci legálního držení a nošení palných zbraní v této malé alpské zemi.

Dlouho do 20. století bylo držení palných zbraní záležitostí kantonální legislativy a panovaly v něm velmi výrazné rozdíly. Zatímco některé kantony byly s povolováním civilního držení zbraní zdrženlivější, v jiných bylo vlastnictví zbraně téměř povinností a ještě v 19. století se v některých krajích nepovolovala např. svatba, pokud ženich na úřadě fyzicky nedoložil, že je ozbrojen a připraven bránit svůj domov.

Teprve v roce 1969 byl uzavřen mezikantonální konkordát, který začal regulovat obchod se zbraněmi a v roce 1972 byl přijat první celošvýcarský zbraňový zákon (Bundesgesetz für Ein-, Durch- und Ausfuhr und Herstellung von Waffen). V letech 1999 a 2008 došlo v souvislosti s částečným přistoupením k Schengenskému prostoru a pod tlakem různých občanských sdružení a některých politiků k výraznému zpřísnění dosavadní zbraňové legislativy (stále ovšem na úroveň, která je v Evropě nadstandardně liberální).

Toto zpřísnění vyvolalo u nemalé části populace negativní reakce, což se odrazilo i v roce 2011, kdy se protizbraňová lobby pokusila protlačit pomocí referenda mimo jiné zrušení privátního držení vojenských zbraní a zavedení centrální zbraňové evidence. Referendum však za nezvykle vysoké účasti voličů s 56,3 % hlasů proti zcela propadlo.

Restrikce pro cizince

Aktuálně platný švýcarský zbraňový zákon ve svém novelizovaném znění z 28. června 2010 a s ním spojené Nařízení o zbraních, doplňcích zbraní a střelivu reguluje krom zbraní palných i sebeobranné spreje (kromě pepřových, ty nejsou považovány za zbraň), tasery a řadu chladných zbraní. Zajímavostí je, že za zbraň výslovně nejsou považovány vedle nožů s pevnou čepelí a kapesních nožů třeba i samurajské meče.

Naopak paradoxní se nám může zdát i z jiných německojazyčných států známý zákaz nožů tzv. „motýlků“, případně oboustranně broušených dýk se symetrickou čepelí. Mezi další zakázané předměty patří mimo jiné i vrhací hvězdice, boxery nebo třeba praky s opěrkou na ruku. Zvláštností je také paušální zákaz držení jakýchkoliv zbraní pro občany určitých států (zejména bývalé Jugoslávie, ale např. i Turecka, Alžírska nebo Srí Lanky).

Stačí nákupní povolení

Přes všechna zpřísnění v uplynulých patnácti letech stále zůstává nabytí palné zbraně ve Švýcarsku poměrně jednoduchým a byrokraticky nenáročným úkonem. Obdoba našeho zbrojního průkazu neexistuje. Z právního hlediska se má za to, že k nabytí zbraně je automaticky disponován každý Švýcar, ale i cizinec, kterému bylo povoleno trvalé usazení se ve Švýcarsku.

V případě zájmu o nabytí zbraně se tedy žádá rovnou o nákupní povolení (Waffenerwerbschein). To žadateli vydají kantonální úřady podle místa bydliště. Toto povolení opravňuje k nabytí obvykle jedné (za určitých podmínek ovšem až tří) zbraně nebo hlavních částí zbraně. Prodej zbraní se děje vždy prostřednictvím písemné smlouvy, jejíž kopie se posílá státním úřadům. Jiná forma registrace, povinné předkládání zbraně ke kontrole nebo průkaz zbraně neexistují.

Z povinnosti žádat o povolení k nabytí jsou vyňaty jednohlavňové a vícehlavňové lovecké zbraně, opakovací dlouhé zbraně, které se používají ke sportovní střelbě, vzduchovky a plynovky s energií nad 7,5 J (vzduchovky pod 7,5 J nejsou vůbec pokládány za zbraň) a airsoftové zbraně, které mají vzhled zbraní ostrých. U těchto zbraní je pouze zachována povinnost ohlásit jejich nákup (odesláním kopie smlouvy o prodeji) státním úřadům, jinak je jejich nabývání zcela volné.

Veřejné nošení je omezeno

Teprve v případě, že by držitel chtěl zbraň nosit na veřejnosti, např. pro osobní obranu, je předepsáno složení teoretické zkoušky ze zákona a praktické zkoušky z bezpečné manipulace. Praktická zkouška se skládá pouze v případě nošení krátké palné zbraně, u dlouhé není vyžadována (zřejmě se předpokládá, že s dlouhou zbraní umí každý zacházet z armády).

Nošení zbraně na veřejnosti vyžaduje zvláštní povolení (Waffentragbewilligung), které opět uděluje příslušný kantonální úřad podle místa bydliště. Na rozdíl od české právní úpravy musí žadatel v případě nošení pro osobní obranu věrohodně dokládat, že je ohrožen nějakým skutečně hrozícím nebezpečím. Mimo výkon zaměstnání není v obecně velmi bezpečném Švýcarsku nošení zbraně pro osobní ochranu příliš obvyklé.

Z vojny s puškou domů

A jak je to vlastně s na začátku zmíněnými vojenskými zbraněmi v soukromém držení? Většina švýcarských vojáků si po absolvování základního výcviku odváží svou služební zbraň (obvykle útočnou pušku Stg 90, SIG 550 nebo pistoli P 220) s sebou domů a uchovává ji tam až do konce své branné povinnosti, což bývá po završení 49. roku věku.

Zbraň zůstává až do konce branné povinnosti ve vlastnictví armády a voják má povinnost se s ní účastnit pravidelných cvičení. Během těchto cvičení musí každoročně dokázat, že je schopen se zbraní náležitě zacházet a nastřílet uspokojivé výsledky.

Za uspokojivý výsledek se podle švýcarských vojenských předpisů pokládá při střelbě na 300 metrů vleže s dvojnožkou výsledek 42 a více bodů z 85 možných, přičemž voják nesmí více než třikrát zcela minout terč (viz tabulka). Voják, který by povinné minimum střelby nesplnil, je povinen na vlastní náklady zkušební střelby opakovat, případně si zaplatit doškolovací střelecký kurz.

Řada Švýcarů, kteří jsou na privilegium držení zbraně náležitě hrdí, se nad rámec povinných cvičení věnuje s vojenskou zbraní i sportovní střelbě. Ta má ve Švýcarsku dlouhou tradici a propracovaný systém jednotlivých disciplín, diplomů, ocenění a medailí za dosažené sportovní výkony. Nejvyšším oceněním je bronzová, stříbrná a zlatá medaile mistrovského střelce z armádní zbraně.

Střelivo už nefasují

V letech 1952 až 2007 bylo obvyklé, že krom služební zbraně dostával voják do držení i určité množství nábojů, které měly sloužit v případě akutního ohrožení státu, aby se mohl dostat na shromaždiště své jednotky. Změna legislativy na nátlak různých pacifistických organizací a na ně navázaných politiků v roce 2007 tento paušální výdej střeliva zrušila a nechala jej jen některým pohotovostním jednotkám s vyšší mírou připravenosti k mobilizaci. Od roku 2010 byla těm vojákům, kteří nechtějí mít zbraň přímo doma, dána možnost jejího bezplatného uložení na místním úřadě v místě bydliště.

Po dosažení 50 let věku má každý voják v rámci odchodu z aktivní služby právo požádat o nákupní povolení a za drobný administrativní poplatek (odpovídající asi tak útratě za oběd v dobré restauraci) si armádní zbraň ponechat jako svůj majetek. Právě tyto bývalé vojenské zbraně se podílejí na vysokých statistikách celkového počtu držených zbraní ve Švýcarsku: 2,3 až 4,5 milionu zbraní na 7,8 milionu obyvatel (velký rozptyl statistiky je dán tím, že neexistuje evidence jednotlivých zbraní ani nic podobného našemu průkazu zbraně).

Autor je členem občanského sdružení LEX o.s.

TABULKA

Povinné každoroční střelby

Vysvětlivky:

Terč A5 – 150 cm, 10 kruhů, 5–10 černá. Hodnocení: 10 = 5 bodů, 8–9 = 4 body, 6–7 = 3 body, 5–4 = 2 body, 1–3 = 1 bod

Terč B4 – 150 cm, 10 kruhů, černá silueta postavy zabírající kruhy 7–10 a část kruhů 5–6. Hodnocení: 10 = 4 body, silueta mimo 10 = 3 body, 4-6 mimo siluetu = 2 body, 1–3 = 1 bod.

Popisky:

1 - Odpůrci zbraní neváhali před referendem v roce 2011 sáhnout k nejtěžší demagogii

2 – SIG 550, služební zbraň švýcarských vojáků

3, 4 - Medaile mistrovského střelce za střelbu z armádní zbraně

Článek publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE.