V časopise Respekt č. 31 byl publikován článek s názvem "Cena za klidný spánek: Američané ztratili schopnost vést debatu o svých zbraních". Jako kriminolog i jako člen sdružení Lex bych se k němu rád vyjádřil.

Nejdříve fakticky: "Zatímco v USA připadá na milion obyvatel 32 vražd palnou zbraní, v Kanadě je to 4,5, Austrálii tři a v Anglii 1,6. V divokém Mexiku, kde se odehrává brutální boj mezi drogovými gangy a státem, připadá na milion obyvatel 26 vražd palnou zbraní."

Nepodařilo se mi dohledat, kde autor k těmto statistikám přišel. Statistiky OSN - Úřadu pro drogy a kriminalitu uvádějí pro USA 30 vražd palnou zbraní na milión obyvatel, pro Kanadu 5, pro Austrálii 1, pro Anglii 1 a pro Mexiko 79.

 „Rozdíl mezi Spojenými státy na jedné straně a Kanadou, Austrálií nebo třeba podobně bezpečným Novým Zélandem je jasný: druhá skupina zemí prodej střelných zbraní mnohem přísněji reguluje.“

Zde musím autora doplnit: Kromě tohoto rozdílu je mezi Spojenými Státy a Kanadou etc. ještě mnoho jiných výrazných rozdílů, které mají výrazně větší vliv na kriminalitu, včetně vražd palnou zbraní. Snad nebudu označen za rasistu, když uvedu, že výrazným faktorem je také etnické složení obyvatelstva. V USA tvoří Afroameričané 12% celkové populace, na páchání vražd střelnou zbraní se však toto etnikum podílí více než padesáti procenty. V Kanadě tvoří černoši pouze 2,5% populace, zato asijské minority, které naopak mívají kriminalitu silně pod průměrem, představují více než 9% Kanaďanů.

Dalším výrazným vlivem je například hustota obyvatelstva a počet a velikost velkoměst: hustota obyvatelstva USA je 33,7 osob na čtvereční kilometr, zatímco kanadské osídlení dosahuje pouze 3,26 osob na čtvereční kilometr. Také počet a velikost amerických velkoměst přesahuje ta kanadská asi o 50%.

Zkrátka, k pochopení rozdílů v kriminalitě je zapotřebí více, než se jen podívat na počty zbraní a říct si "Je to jasné."

 "Jisté však je, že například v Kanadě by James Holmes na svou poloautomatickou zbraň (dobíjí se automaticky a pálí tak rychle, jak rychle dokáže střelec tisknout spoušť) potřeboval speciální licenci, kterou by, vzhledem ke svému psychickému stavu, pravděpodobně nezískal."

Pachatel oficiálně neměl ve zdravotních záznamech žádnou zmínku o duševní chorobě. O tom, že dochází k psychiatrovi, policie nevěděla. Takže ano, za těchto podmínek by zřejmě zbraň získal i v Kanadě.

 „Coloradský vrah by ale svůj arzenál obtížně sháněl dokonce i v některých státech USA (Massachusetts nebo Kalifornie) a ještě před osmi lety vlastně kdekoli – Clintonova administrativa prodej poloautomatických zbraní v roce 1994 zakázala po celé zemi, George W. Bush však platnost zákona v roce 2004 neobnovil.“

To je dost nepřesné - poloautomatické zbraně se prodávaly i během těchto deseti let, pouze nesměly mít určité prvky připomínající vojenské zbraně, např. sklopnou pažbu, kryt hlavně nebo úchyt pro bajonet.

"Přirozeně" neomezený přístup Američanů ke zbraním je vlastně mýtus, země se od svých sousedů začala výrazněji lišit teprve v sedmdesátých letech 20. století. Pověstný druhý dodatek ústavy sice pochází ze samých počátků existence USA, dlouho byl ale vykládán tak, že umožňuje existenci ozbrojených milicí, nikoli že zakládá právo na neomezené držení zbraní jednotlivci."

Máme-li být přesní, druhý dodatek dlouho nebyl vykládán vůbec, protože první federální zákon o zbraních byl vydán až v roce 1934. Zmíněný výklad "kolektivního" práva na existenci milicí pochází až z roku 1939. Zakládá se na případu Spojené Státy vs. Miller, kterému by se dalo z procesního hlediska leccos vytknout - například že jej vláda u Nejvyššího soudu vyhrála jaksi "kontumačně", neboť stěžovatel byl v té době již mrtev.

 "Když v roce 1996 v Austrálii masový vrah postřílel v Port Arthuru 36 náhodných obětí, konzervativní premiér John Howard reagoval zákonem, který zakázal poloautomatické zbraně i opakovací brokovnice (hlavní nástroje útočníka z Colorada). Sám premiér vyrazil na přesvědčovací kampaň a vláda vyčlenila půl miliardy australských dolarů na výkup zbraní od obyvatel. Akce se povedla, a i když jsou Australané samozřejmě stále ozbrojeni, úroveň bezpečnosti je s USA nesrovnatelná."

Zde je nutno podotknout dvě věci: tvrzení "akce se povedla" je poněkud optimistické - vykoupeno a odevzdáno bylo pouze asi 20% těchto zbraní, zbytek Australané prostě zapřeli a někam zašili; a za druhé, bezpečnost Austrálie ve srovnání s USA po akci opravdu byla nesrovnatelná, před akcí ovšem také.

 Tolik k faktické korekci. Podstatou článku ale bylo ono tvrzení v podnadpisu: "Američané ztratili schopnost vést debatu o svých zbraních". Není to pravda. Sleduji americkou mediální scénu a článků na téma "Měli bychom zakázat/zrušit/zpřísnit...." se v různých médiích vyrojilo celkem dost. Ale v diskusích pod těmito články drtivě převažovaly reakce typu "Ne, děkujeme, kvůli jednomu cvokovi si na svá práva sahat nenecháme." Američané neztratili schopnost vést debatu o zbraních - jen ochotu. To je důvod, proč žádný vedoucí politik vážně neuvažuje o přísnějších zbraňových zákonech: ví, že lidé je nechtějí.

 Popis amerického pojetí svobody a jeho historických kořenů v článku je celkem přesný. Nejlépe to asi shrnul Thomas Jefferson, nejvýznačnější ze zakladatelů USA, který řekl: "Raději strpím potíže plynoucí z příliš velké svobody, než z příliš malé." Podstatou svobody je možnost se rozhodnout. Vybrat si. V USA se vážnější debata o zbraních nevede proto, že už proběhla. Veškeré zákazy a omezení už byly vyzkoušeny, argumenty řečeny, hlasy sečteny a Američané se rozhodli, že si své zbraně chtějí ponechat i přes problémy, které z toho plynou. Můžete tomu říkat, jak chcete. Já tomu říkám demokracie.

David Karásek - člen představenstva LEX o.s.