Dávno tému, co na čórtově hrádě…, by mohla začít naše srdceryvná povídačka okořeněná samochválou a výčtem dosavadních úspěchů. Jenže nezačne. Jednak proto, že historie je sice učitelkou života, ale má vesměs prachmizerné žáky. A za druhé proto, že na samochválu jsou tu jiní, lepší.

Před dvaceti lety vyšel ve Střelecké revui článek Kdo se za nás postaví? jako reakce na tehdejší, silně restriktivní návrh zákona o zbraních a střelivu. Několik nadšenců se v té době rozhodlo, že to budou oni, a tak vzniklo občanské sdružení na ochranu práv majitelů zbraní, které pojmenovali latinským slovem pro zákon. Výsledkem jeho činnosti pak byl zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu – ten, který s jistými úpravami máme dodnes.

Dvacetiletý člověk se v naší společnosti stále ještě jen většinou připravuje na svojí budoucnost, pokud existuje dvacet let organizace, jako je sdružení LEX, je to důvod k bilancování a oslavě.

Je tomu již drahných dvacet let, kdy vznikl LEX coby dříve sdružení, nyní spolek, hájící práva řádných a slušných majitelů zbraní. V onom mýtickém roce 1998 se toho ale událo mnohem více. Příběh, který vám budu vyprávět, mi neřekl T. Taxis Taylor, ale sám život.

Dnes bych vám proto rád pověděl příběh toho, kdo byl celou dobu s námi a zažil celou dosavadní historii, takříkajíc „z první ruky“. Někoho, kdo byl i na současné valné hromadě, ačkoliv ho tam nikdo neviděl, někoho, kdo tam bude i příště, budeme-li právo na vlastnictví zbraní hájit minimálně se stejným nadšením a vytrvalostí.