Po změně režimu v roce 1989 se konečně dočkali všichni milovníci zbraní. Mohli získat zbrojní průkaz, legálně nosit zbraň a hlavně mohli chodit střílet. Vznikaly nové střelnice, ty staré svazarmovské přecházely do soukromých rukou a vylepšovaly se. Vznikaly střelecké kluby a počty střílejících se utěšeně rozrůstaly.

Jenže právě kvůli 40leté nemožnosti si vystřelit, pokud nebudeme mluvit o ozbrojené pěsti dělnické třídy, nevěděl skoro nikdo, jak na to. A tak zpočátku většina střílela držíc zbraň v jedné ruce, oko zavřené a v podivném postoji. Naštěstí se změnou režimu přišla i možnost volně cestovat a tak se i střelba (ať už sportovní nebo bojová) začala rychle měnit, vstřebávala zkušenosti ze zahraničí a staré zvyky se měnily.

Jakým vývojem prošli střelci a střelecký výcvik a co je nejvíce ovlivnilo, jsme se zeptali jednoho z předních českých střeleckých instruktorů a mj. i (dnes už bývalého) závodníka IPSC, Aleše Vondráčka, který navíc patří dlouhá léta k našim autorům a testovacím střelcům.

Aleši, jak ses dostal ke střílení ty?

Vztah ke zbraním, ze začátku tedy víc k letadlům atp. a vojenské historii jsem měl už dávno. Pak jsem absolvoval vojnu a v roce 1993 začal pracovat na jedné pražské videoprojekční střelnici. Tam jsem víc „přičichnul“ nejen ke krátkým zbraním a bral první střelecké rozumy od zkušenějších kolegů, ale i k střeleckému sportu, ze začátku k Praktické střelbě IPSC. Později i k české podobě Obranné střelby IDPA, u jejích začátků jsem v rámci dnes už nefungujíc, Asociace obranné střelby stál. Následně, po nějaké době v bezpečnostním sektoru, jsem začal v roce 1999 spolu s kolegou Martinem Hradeckým provozovat střeleckou Akademii Aegis. Od Martina jsem se toho naučil hodně a nejen jako střelec. On ve mně objevil chuť být instruktorem, podporoval mě v tom a bez nadsázky se dá říct, že kde jsem profesně dnes, je z velké části jeho zásluha. Koneckonců, fungujeme spolu už patnáct let.

Vím, že jsi pracoval jako střelecký instruktor u Městské policie v Praze.

Ano, to byl docela zásadní zlom. K Městské policii Praha jsem nastoupil v roce 2001 a to rovnou na tuhle funkci. Výcvikem v MP procházely stovky a stovky lidí a tak to byla dobrá „laboratoř“, ve které se dalo spoustu věcí v praxi zkoušet a ověřovat. Navíc na „materiálu“, který rozhodně nebyl ideální a přesto bylo potřeba i nemotivované, fyzicky často nepříliš disponované jedince naučit něčemu, co jim bude fungovat v krizové situaci. Tohle téma by bylo na samostaný článek... Roky u MP byly taky moje nejaktivnější coby sportovního střelce IPSC a úspěchy se dostavovaly, např. jsem byl první, kdo si z Mistrovství Izraele v roce 2007 přivezl medaili. V roce 2007 jsem i odešel z MP Praha a věnuji se hlavně výcvikové činnosti v Akademii Aegis. Ale tu práci jsem měl rád a vím, že jsem tam zanechal výraznou stopu.

Dají se historicky vypozorovat okamžiky změn, vývoje střelby?

Určitě ano a záleží jak jen hluboko do historie budeme chtít jít. Každá oblast světa se ve způsobu střelby nějak a často odlišně vyvíjela (např. USA vs. Evropa) což například ovlivňovaly zbraně, užívané v daných oblastech. Jestli to byly revolvery nebo pistole resp. kdy a kde samonabíjecí pistole nahrazovaly revolvery. Hraje roli i to, jaká je „zbraňová kultura“ na tom kterém území, tradice zbrojní výroby atp. Ale největší změny ve vývoji přináší vždycky války.

Ani na našem území to nebylo jinak a nebyli jsme v tom nijak výjimeční. Jinak se střílelo na začátku století, trochu jinak těsně před 2. světovou válkou. Právě tahle válka spoustu věcí razantně změnila. Od pušek se přecházelo k automatickým zbraním, bojovalo se na různých místech světa, na pouštích, horách i džunglích. Ale hlavně se domů se vraceli zkušení vojáci z východní i západní fronty, kteří určitě pozitivně ovlivnili způsob používání zbraní. Než s většinou z nich za pár let režim zatočil, tak předávali zkušenosti dál jako profesionální vojáci poválečné československé armády.

Kde to bylo v armádě nejvíc znát?

Určitě u poválečných speciálních útvarů, u výsadkářů. Ohromné zkušenosti našich vojáků, kteří prodělali např. výcvik Commandos ve Velké Británii se tu podařilo zúročit a naši výsadkáři patřili vždy k těm nejlepším. Z té doby je dobré zmínit jména Fairbairn, Sykes a Applegate, kteří svými často novátorskými přístupy v oblasti výcviku střelby a boje muže proti muži položili základy dalších pozdějších „nových“ vln moderních výcvikových metod.

A v zahraničí?

Zahraničí je široký pojem. V USA si šel vývoj svojí cestou, ale např. v Evropě byla určitým zlomem 60. a 70. léta. Nástup palestinského terorismu, masivní a systematické útoky různých skupin v Německu, Itálii atd. Došlo k masakru izraelských sportovců na olympiádě v Mnichově, k řadě únosů letadel, unášení a vraždám politických a jiných představitelů států atp. Takže logicky nastaly změny ve způsobu přístupu k tomuto fenoménu a s tím i střelby a taktiky především u policejních a armádních speciálních jednotek resp. řada z nich dokonce v důsledku toho teprve vznikla (např. německá GSG9). A každá změna také časem přejde i do civilního sektoru.

Kdy po změně režimu začaly změny ve střelbě u nás?

Logicky hned na začátku devadesátých let. Lidé z ozbrojených složek se rozjeli do světa, poznávali, jak se kde střílí, jak probíhají výcviky, začaly spolupráce některých útvarů a čerpání zkušeností. To, že se to ne vždy dobře využilo, je jiná věc. Vývoj výcviku v ozbrojených složkách v ČR je opět kapitola sama pro sebe. Naštěstí se to v průběhu let zlepšovalo, často jen díky zápalu jednotlivců, jdoucích proti proudu. Změny se samozřejmě objevily i u „civilního“ střílení. Uvolnily se zákony, lidé si mohli koupit zbraně. I sem začali jezdit lidé, žijící dlouho na západě. Takhle se k nám dostala i Praktická střelba IPSC.

V současnosti to naopak funguje často tak, že zkušenosti z civilu se přenášejí do ozbrojených složek. A není to nic špatného, ani žádná ostuda a jinde, např. v USA je to poměrně běžné. Instruktoři z civilního sektoru mají kolikrát větší možnosti se specializovat se na určitá témata atp. a pak to předávat ozbrojeným složkám. Což je i náš případ v Aegisu. Neučíme, jak se má útočit na letadlo, násilně zastavovat vozidla a jiné věci, které prostě neumíme nebo v nich nemáme dostatečnou zkušenost. Ale naše výcvikové know-how, metodika a techniky mají co nabídnout a reference to potvrzují. Např. už od roku 2009 pořádáme Instruktorský kurz „Moderní trendy a metodika střelecko-taktického výcviku“, který absolvovaly desítky instruktorů napříč všemi ozbrojenými složkami. Ale největší část našich výcviků pořád směřuje na civilní držitele zbraní.

Bylo těžké novinky ze zahraničí zavádět u nás?

Už jsem naznačil, že někdy ano, hlavně u státních ozbrojených složek. Ve vývoji policejního výcviku odvedl u nás v 90. letech velkou práci Pavel Černý. Byl tahounem změn, často musel jít opravdu proti zdi, aby se mu u policie něco podařilo prosadit. Jako první začal využívat videotrenažér, pracoval na metodice výcviku jednotlivých zbraní atd. A vychoval hodně skvělých střelců, za všechny můžeme jmenovat vašeho autora Ondřeje Duška. Přestože dnes s Pavlem nemáme nijak vřelé osobní vztahy, tak fakta jsou jasná a nebylo by dobře něco překrucovat.

Jak ses k informacím o střelbě a nových trendech dostával ty?

Ze začátku mé „střelecké kariéry“ bylo všechno nové a tak byl problém rozpoznat, co je slepá ulička a co ne. Ale tvrdím, že i když je dneska všechno dostupné a stačí mít dost chuti, energie a peněz a můžete se rozjet učit kamkoli, tak to, že si naše generace musela svoji cestu prošlapat mnohem obtížněji, nám dává něco, co se koupit nedá. Od začátku fungování s Martinem Hradeckým v Aegisu jsem si osvojil cestu neustávajícího sebevzdělávání, aktivního hledání nových informací a zkušeností. Osobní zkušenost je nejlepší, proto si sem do ČR už víc než deset let zveme zahraniční instruktory, čerpáme od nich a hrdě se k tomu hlásíme. Pořád taky kupujeme nové knihy a dvd, já osobně sleduji spousty instruktorů a výcvikových středisek ve světě, s některými z nich jsem v přímém kontaktu. Vzpomínám třeba, jak jsem si v roce 1999 psal s Gabem Suarezem (známým americkým instruktorem) a o deset let později stál v řadě u něho na kurzu.

Informací se dá dnes získat obrovské množství, ale je potřeba se v nich umět orientovat, třídit a porovnávat je kritickým pohledem a zdravým rozumem. Ale stále se dostáváme k novým zajímavým věcem – technikám, střeleckým cvičením, metodickým prvkům a výcvikovým pomůckám – zkoušíme je a některé zařazujeme do našeho výcviku.

Dá se ve způsobu střelby vypozorovat, kdo se kde učil? Velké jméno má izraelský způsob střelby.

Izraelská střelba je dodnes obrovský fenomén, podporovaný i marketingově. Je specifická, identifikovatelná a prvním znakem je nenošení náboje v komoře. Podle mě resp. podle toho, co razíme, je to překonaný trend. U izraelské střelby to vychází z historie, kdy stát Izrael ze začátku nakupoval množství různých a rozdílných zbraní, hlavně z druhé světové války. Tenkrát měli náboj mimo komoru hlavně z důvodu bezpečnosti.

Spoustu lidí teď začne prskat, ale systém izraelské střelby je celkově překonaná věc. Má svoje nesporná pozitiva, ale její původní koncept je dnes zastaralý, marná sláva. Ale určitě stojí za to ji poznat a vzít si z ní to nejlepší. Klade se v ní velký důraz na bezpečnost, umí z člověka vymáčknout všechno, co v něm je a pomáhá naučit fungovat pod tlakem.

Asi nejhorší přístup je nekritické přijímání toho, co nám někdo řekne nebo ukáže, např. jen proto, že je z Izraele. Nebo z Ameriky, dosaďtě si, co je libo. Vždycky je dobré poznat kontext a pokud někdo fanaticky tvrdí, že jen „tohle“ je nejlepší na světě, což je bohužel častá vlastnost zastánců izraelského způsobu střelby, není to podle mě správně.

Je pravda, že Izraelci vyučují „doražení” na zemi ležícího protivníka výstřelem do hlavy?

I my jsme se s tím při výcviku s izraelskými instruktory setkali. Ale u nich to má určitou logiku. Mají velmi špatné zkušenosti se sebevražednými atentátníky a i takový člověk, ležící zraněný na zemi, se ještě může dokázat odpálit. Proto ten výstřel do hlavy. Otázkou pak ale zůstává, zda má tahle část výcviku význam v našich podmínkách. Ale k izraelské střelbě to patří.

V Akademii Aegis jste absolvovali i kurzy s americkými instruktory. Co ti vyhovuje víc?

Určitě to, co máme od konkrétních instruktorů a jejich výukových systémů z USA. Měli jsme možnost osobně poznat Johna Bennera z Tactical Defense Institute, Gabriela Suareze ze Suarez International, Jima Wagnera z Reality-Based Personal Protection, Jima Smithe ze Spartan Tactical a Roba Pincuse z ICE Training. U Roba jsme také úspěšně prošli instruktorským kurzem jeho systému Combat Focus Shooting. Náš kompletní background si každý může přečíst na www.aegisteam.cz.

Prošli jsme řadu kurzů vedených nejen lidmi z USA a od každého jsme si něco vzali, někde víc ze systému výuky, jinde z osobnosti instruktora. Ve spojení s naší výcvikovou praxí a dalšími prvky to dává něco, co nazýváme „systém Aegis“.

Jaký trend při výcviku je v USA v současnosti nový?

Není to úplná novinka, ale trend posledních let je patrný. Zjednodušování, zlepšování efektivity výukového procesu, využívání přirozených reakcí lidského těla. Prostě dojít k cíli, tj. umět výcvikem vytvořit účinného střelce, který obstojí v podmínkách krizové obranné situace. S co nejmenším vynaložením času, energie a prostředků.

Americký systém, pokud se dá něco takového vůbec pojmenovat, protože i v USA je mnoho různých směrů, má tendenci se stále vyvíjet. Můžeme si o Američanech myslet, co chceme, ale jedno se jim nedá upřít – umění se poučit z chyb, vyvíjet a selektovat nové věci. Ve střeleckém výcviku to platí 100 %.

Když se vrátíme k nám do devadesátých let, jaký vliv na způsob střelby měl nástup Praktické střelby IPSC?

IPSC oslovilo velké množství lidí. Bylo to něco nového a hlad po střílení tohoto druhu určitě byl. Lidé z ozbrojených složek si velmi rychle uvědomili (teda někteří to věděli už déle), že jim ve službě nebude stačit trefit při mířence v klidu na 25 metrů terč, ale že právě IPSC přináší možnost vyzkoušet a natrénovat taktické myšlení, rychlost, přesnost, střelbu na různé vzdálenosti atp. To byl ze začátku velký přínos tohoto druhu střelby.

Dají se zkušenosti z IPSC přenést i do výcviku ozbrojených složek? Je to sport.

I když IPSC vlastně vychází z policejního výcviku, časem a vývojem došlo k odklonu od původní myšlenky. Stal se z toho opravdu čistě sport. Přesná dynamická střelba, pohyb se zbraní, bezpečné zacházení se zbraní, to je určitě přínos a výborná průprava, ale pořád je to sport svázaný nějakými pravidly. A když jsme u toho, bezpečnostní procedury v IPSC jsou pro použití zbraně v reálné situaci nevhodné. IPSC nebo jinou sportovní střelbu nejde brát jako náhradu výcviku.

Osobní zkušenosti?

Přesně tak. Střílel jsem IPSC řadu let a celkem úspěšně. Ale mně osobně trvalo po skončení se závoděním celé dva roky, než jsem se kompletně zbavil návyků z IPSC, které jsem vnímal negativně a překážely při výcviku a obranné střelbě. Znám jen velice málo lidí, kteří jsou jak dobří sportovní střelci, tak praktici a umí udělat tlustou čáru mezi sportem a výcvikem. V tréninku, ve vybavení, přístupu atp.

Vždycky jsem lidem doporučoval zkusit si nějaký závod, ale až potom, co se naučí zbraň ovládat jako obranný prostředek. Marná sláva, zbraně jsou konstruované pro zabíjení lidí a zvířat, ne pro dělání děr do papíru. Ale IPSC je krásný sport, tak kdo ví, třeba to ještě někdy zkusím.

Jsou u některých střelců tendence „vytunit“ zbraň ještě předtím, než se naučí pořádně střílet?

U některých ano. Dá se to srovnat s člověkem, který dělá autoškolu v dokonalém autě a pak sedne do staré stodvacítky. Je to pro něj minimálně nekomfortní. Naopak ten, kdo začínal na stodvacítce, řídí to perfektně vybavené auto s radostí, dokáže si toho vážit a využít. To samé u zbraní. Spousta lidí má pocit, že první co mají udělat, je na zbrani povyměňovat mířidla, střenky, vyladit spoušť atp. a bude to skoro střílet za ně. Nebo si na svou novou pušku dát hned všechno, co viděl na fotkách atd. Pak se takovému člověku dostane do ruky holá zbraň a on má pocit, že je hendikepovaný. Snažíme se i při výcviku lidem říkat: Naučte se nejprve pracovat se základem, ovládat zbraň a potom si zbraň eventuálně smysluplně dolaďujte. Nedávejte si doplněk jen pro akční „taktické“ fotky na facebook. Nedávno jsem četl krásnou hlášku, že „jsou věci, které pomůžou 1% výborných střelců být ještě lepšími, bohužel minimálně 50 % si myslí, že mezi to jedno procento patří.“ Takže asi tak.

Jak lidé vnímají, když jim řekneš, že vlastně mají špatné návyky? Že drží špatně zbraň, mají špatný postoj? Na co kladete při výcviku největší důraz?

Je to hrozně široká otázka. Na naše kurzy přichází lidé, kteří sami chtějí a pozitivní motivace se projeví už jen tím, že přijedou. Ale často mají o sobě nerealisticky vysoké mínění a poměrně brzo se projeví efekt, jak my říkáme: „šup z hrušky dolů!“. Pokud není takový člověk hloupý, tak brzo zjistí, že z něj nikdo nemá potřebu dělat hlupáka jen proto, že něco neumí nebo nezná. Ne, my jsme tam jako instruktoři proto, abychom každého posunuli. Někoho o pár procent, někdo o obrovský kus. I ten nejlepší se může zlepšit, když bude chtít. Máme tu zkušenost, že ti, co toho nejvíc umí, mají hlavu otevřenou a rádi se učí a poznávají nové věci a možná proto se dostali tam, kde jsou. Musíme si je samozřejmě získat, dát jim důvod tomu věřit, ale o to cennější je pak od nich zpětná vazba a uvědomění si, co a jak jim bylo přínosem. U nás je standardem, že cokoli, co učíme, i předvádíme. Jak jinak by viděli, že to funguje? Ukázaná platí.

To by mělo snad být normální, ne? Jako kdyby v autošlole učil někdo, kdo nesedne za volant...

U mnoha instruktorů u nás to vůbec běžné není, jsou i tací, co za výcvik nevystřelí ani jednou. Ono i tohle ukáže, kdo co skutečně umí a ne, že o tom jen umí hezky mluvit. V tomhle smyslu jsou pro nás hodně směrodatné ohlasy z našich výcviků pro různé jednotky z ozbrojených složek, včetně těch speciálních (mimochodem v době rozhovoru má za sebou Akademie Aegis čerstvě výcvik pro elitní policejní útvary ze Slovenska, pozn. red.) a když to, co učíte, ocení člověk, který absolvoval řadu jiných výcviků, má za sebou spoustu praxe vč. třeba misí v zahraničí, střílel ve službě na pachatele, musel se do podobné jednotky vůbec dostat atp. tak si toho opravdu vážíte.

Snažíme se, aby naše práce mluvila za nás, máme za sebou patnáct let fungování Akademie Aegis, vývoje systému výuky a do komplexu se odrážejí i osobnosti mě a kolegy Martina. Kdo chce, najde si nás a přijede si udělat vlastní názor.

Text: Zdeněk Kašťák, foto: AV