Dnes vyšlo číslo 2/2014 časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE, ze kterého jsme převzali tento velmi zajímavý rozhovor:

Petr Střeleček: Vzduchovky jsou bezva koníček

Není vyučený puškař, nýbrž modelář. Zbraně jej však zajímaly a bavily vždycky a nakonec mu bylo dáno, aby je opravoval i zlepšoval. Z legrace vždy říkává, že to ani jinak být nemohlo už kvůli jeho příjmení. Jeho koníčkem, kterého rád sedlá, jsou vzduchovky, v nichž se stal autoritou. Našli bychom u nás jen málo prodejen zbraní, kde jeho jméno v této souvislosti neznají. Když si někdo s něčím na vzduchovce neví rady, Petr Střeleček si poradí vždy.

Sešli jsme se u něj doma, protože je již přes půl roku na nemocenské, když jednoho dne zaprotestovalo a selhalo jako nějaká příliš namáhaná flinta jeho srdce. Jeho museli opravit pro změnu lékaři, a navíc se k tomu přidaly i nějaké neurologické potíže, ale už je to prý lepší. Na rozjezd nám pustil na videu exhibici hvězdného Toma Knappa, nejlepšího střelce, jakého kdy americká sportovní střelba poznala, dnes vystupujícího ve střeleckých super show. Když Tom dostřílel, „chopili“ jsme se zase my vzduchovek.

Když se řekne vzduchovka, většina lidí si vybaví buď neškodnou „lámačku“, nebo českou střelkyni Kateřinu Emmons…

Tak nějak. Zbraně poháněné vzduchem ovšem mají nebo měly větší škálu využití. Ovlivnily svět podobně jako klasické palné zbraně. Sloužily v armádách, lovily zvěř, odstraňovaly tajné agenty, vyhrávaly sportovní soutěže a také bavily lidi po celém světě. Dělíme je na foukačky, vzduchovky, měchovky, větrovky a plynovky, což je základ, jelikož máme i špuntovky, hybridní vzduchovky, airsoftky a paintballky. Popsat je všechny, na to bychom potřebovali několik výtisků vašeho časopisu. Skutečně nejstarší vzduchovou zbraní je foukačka.

Říkáte, že vás zbraně vždy zajímaly a přitahovaly, a přesto jste se místo puškařem vyučil modelářem. Není v tom rozpor?

To jistě, když neznáte víc. Byla kdysi taková doba, jak jistě víte, že když jste měl rád zbraně, hrozily vám nepříjemnosti. A protože jsem doma také nějaké zbraně, které jsem si z různých vraků dal dohromady, měl, potíže se dostavily. Esenbáci se to dozvěděli, zabavili je, a když jsem se pak hned po škole hlásil na učební obor puškař, nebyl jsem právě kvůli tomu, tedy paradoxně kvůli zbraním, na tento obor doporučen. Prostě mi to zatrhli. Nabídli mi náhradní obor nožíř v KDS Sedlčany, což jsem odmítl zase já. Takže tak. Jinak bych dnes asi vyučený puškař byl.

Nakonec jste si vybral modelařinu, což sice puškařské řemeslo není, ale nemá k němu v lecčems zase až tak daleko…

Byl to svým způsobem kompromis. Modelařina je krásný obor, který zahrnuje nejen práci se dřevem, ale i z kovem a je možná všestrannější než puškařina, orientovaná jen a jen na zbraně. V modelářství můžete dělat cokoliv. Letadla, lodě, pažby na zbraně, zkrátka dobrý modelář dokáže udělat všechno.

Vyučil jsem se v bývalém Motorletu Jinonice a hodně jsem se naučil u firmy HBP Model vyrábějící RC modely, kde jsem pět let pracoval u Marcela Hladíka. Tam to bylo velice všestranné a tam jsem se také doučil vše, co jsem potom při práci na zbraních mohl bohatě využít.

Nemýlím-li se, vaší významnou zbraňovou etapou bylo i přes deset let strávených ve firmě JGS Trade u Dalibora Jelínka

v pražských Vršovicích, kde jste měl na starosti servis a opravy veškerých palných zbraní.

To byla velice důležitá etapa. V tamní dílně jsem získal, co se zbraní týče, velice mnoho cenných zkušeností. Setkal jsem se při tom i s mnoha profesionály puškaři, výrobci hlavní a dalšími odborníky v tomto oboru po celé republice. A když člověk naslouchá a chce se naučit, pak se prostě naučí.

Měl jsem na starosti hlavně dílnu, ale protože šlo o velkoobchod, patřily k tomu i veškeré rozvážky a svážení zbraní a nábojů – tato těžká manuální práce tam vždy byla a bude. Hlavně jsem měl ale na starosti záruční i placené opravy zbraní. Pistolí, pušek, brokovnic, revolverů, prostě všeho, co vás napadne. A samozřejmě také mnoha typů vzduchovek. Člověk ke zbraním mohl nejen, jak se říká, přičichnout, ale všechny také do mrtě rozebrat a poznat veškeré jejich mechanismy, díly a jak to všechno dohromady funguje.

Vaším koníčkem se ale staly vzduchové zbraně a vypracoval jste se v nich na renomovaného odborníka. Lidé si je pořizují stále. Nejsou na zbrojní průkaz a je z čeho vybírat. Většinou však nevědí nic o rozdílu mezi běžnou a sportovní zbraní a netuší, co vlastně kupují.

Rozdíl je především v preciznosti jejich výroby. U těch druhých je kladen důraz na velmi vysokou kvalitu všech dílů, což se projeví nejen na přesnosti, ale zároveň pochopitelně i v několikanásobně vyšší ceně zbraně, a to trkne každého, že asi nejde o flintičku na dvorek. O tom by vám nejlépe mohl povyprávět třeba Ing. Kachlíř z TAU Brno, kolik výrobních operací, proměřování, doúprav, čokování, prostě kolik výrobní alchymie je zapotřebí, než se zhotoví třeba jedna hlaveň pro montáž do sportovní terčovnice. Každá desetina na terči k dobru se také platí v tisícikorunách.

Když už jsme začali sportovními vzduchovkami – musím tedy počítat s tím, že když chci vzduchovku na sportovní střílení, sáhnu hodně hluboko do kapsy?

Záleží na tom, na jaké úrovni budete chtít sportovně střílet. Jestli na vyšší úrovni, pak ano. Vždyť třeba jen stavitelné sportovní pažby moderních vzduchových zbraní stojí i desetitisíce korun, a jak říká staré pravdivé přísloví – puška střílí, pažba strefuje.

Tak to tedy má hodně lidí v této zemi smůlu, protože z toho jaksi plyne, že soutěžní střílení ze vzduchovky bude sport jen pro milionáře.

Ale to zase ne! A nechci také nikoho odradit a tvrdit mu, že pokud není zámožný, sportovně si nezastřílí. Tak to naštěstí není. Vzduchové zbraně, alespoň jejich většina, jsou velmi přesné a dá se s nimi dosahovat dobrých výsledků, i když nejde o závodní speciály. Dobrým příkladem může být moje žena, která má diplom za první místo ve vzduchové pušce, jež vystřílela ještě v tehdejší NDR tuzemskou pístovou vzduchovou pistolí Slavia 631! Navíc časy se změnily a záleží na tom, co a na jakou vzdálenost chceme střílet.

Vzduchovky nabízejí desítky výrobců. Jak je to u těch současných - a zůstaňme třeba ještě u těch sportovních - s výkonem?

Dřívější sportovní vzduchovky měly výkon něco kolem sedmi joulů i méně, což dnes platí pouze u terčovnic, tedy u zbraní určených pro střelbu na papírové terče na vzdálenost deset metrů. Současné sportovní disciplíny nabízejí více možností.

Například polní terč, kdy střílíte na kovové padací terče i na vzdálenost 50 metrů. K tomu ale musíte používat zbraně s povoleným vyšším výkonem do 16 joulů a již tolik nezáleží na ergonomické pažbě, jako na dobré optice, popřípadě dvojnožce. V minulých časech jsme poznali na první pohled sportovní vzduchovku podle masivnější, většinou i stavitelné pažby, závaží na hlavni kvůli vyváženosti, rozšířeného ústí hlavně pro lepší odtok plynů za střelou a podle lehké stavitelné spouště. Dnes to tak být nemusí.

Existují i nějaké běžné sériově vyráběné vzduchovky použitelné pro slušné sportovní střílení?

Například sériově vyráběná vzduchová puška CZ 200 Hunter se dá považovat za sportovní zbraň, jelikož má výbornou přesnost, dobré zpracování a velký výkon do 16 joulů. Protože s ní nestřílíte ve stoje do terče na 10 metrů, nýbrž vleže a v kleče na větší vzdálenosti, nevadí, že nemá rysy terčovnice.

A jak je to u krátkých sportovních vzduchových zbraní?

Podobně. Precizní zpracování, dokonale padnoucí ergonomické pažbičky, kompenzátory na hlavních, závaží pro vyváženost, štelovací lehké spouště a velká, dobře čitelná mířidla – to jsou hlavní rysy, jak závodní pistoli rozeznat od té pro zábavnou či kondiční střelbu.

S jakými provedeními krátkých i dlouhých sportovních vzduchových zbraní se můžeme setkat?

Nejprve to byly pístové vzduchovky, pak plynovky na CO2 a větrovky na jednu ránu bez kontejneru s vlastní pumpou. Nyní jsou to větrovky s odnímatelným nebo vestavěným kontejnerem pro stlačený vzduch. Se všemi třemi typy je však možné se stále běžně setkat.

Ne každý ale chce být sportovní střelec a dosahovat střeleckých výkonů. Většina lidí se chce přece jen vzduchovkami bavit.

A díky novým technologiím v této oblasti zbraní je čím se bavit. Však víte sám, když jsem byl ještě v JGS, že není nad tančící plechovkou před hlavní… Když jsme tenkrát spolu zkoušeli samonabíjecí CO2 pušku Nightstalker, myslím, že nás to oba nejen pobavilo, ale zároveň i odreagovalo. A o tom to je.

Nejlepší využití vzduchových zbraní spočívá v tom pořádně si zablbnout a odpočinout si u toho. Nechci zde dělat reklamu nějakým firmám a jejich výrobkům, za to již nejsem placen, ale je potřeba zmínit, že díky obchodníkům, jako je pan Jelínek, je na trhu opravdu velký výběr vzduchových zbraní pro zábavné střílení. Především těch víceranných opakovacích či samonabíjecích, s nimiž se užije nejvíce zábavy a o nichž jsme si kdysi mohli nechat jen zdát. Dnes si může každý vybrat, co se mu líbí a co mu vyhovuje.

Samostatnou kapitolou jsou ráže u vzduchovek. V současnosti začínají být módní ty větší, než jsou ustálené standardní.

Vyrábějí se vzduchovky pro střely v ráži 4,5, 5,08 a 5,5 milimetru, dělají se i v ráži 6,35 a 9 milimetrů. A tady už je problém. Aby byl splněn požadovaný výkon zbraně do 16 joulů, pak střela větší ráže poletí hrozně pomalu. Tudíž nový trend, který se začíná objevovat, a tím je právě ráže 9 mm, je kategorie pro vzduchovky o výkonu od 16 joulů výše, aby to vůbec létalo. Tedy již na zbrojní průkaz

Vzduchovky jsou ale v oblibě právě pro to, že na ně zbrojní průkaz vlastnit nemusíme…

No právě. A přiznejme si, kolik lidí si asi koupí vzduchovku na zbrojní průkaz nebo si ho kvůli ní začne dělat? Asi hodně málo, když ji mohou vlastnit volně a v ráži 4,5 mm s ní střílet klidně i na 100 metrů, což je daleko větší zábava.

Vzduchovka devítka už je vyloženě lovecká zbraň a náš zákon navíc vzduchovkami lovit zakazuje. Takže tady mi trochu uniká význam, proč si ji pořizovat. Ale je to trend, jenž se sem dostal, a také bublina, která rychle splaskne.

Stalo by se něco, kdyby se výkonová hranice pro nákup bez zbrojáku zvedla? Byl by to takový problém z hlediska bezpečnosti?

Z mého hlediska bych povolil mnohem více. Vzduchovky fakt nejsou tak nebezpečné zbraně, a kdyby byl povolen jejich větší výkon, dalo by se s nimi „vyvztekat“ pochopitelně na delší vzdálenosti. A i sportovní vzduchovkové disciplíny by byly pak mnohem zajímavější. Například malá odstřelovačka, která se střílí malorážovou puškou, by se tak dala střílet i vzduchovkou a bylo by to atraktivnější.

Nevím, kdo hranici 16 joulů vymyslel a co tím myslel, ale zaplaťpánbůh za ni. Mohli bychom jít klidně i na 50 joulů, tady bych problém neviděl. Vzduchovka skutečně není společensky nebezpečná zbraň. Vždyť kdo by si vzal vzduchovku a šel s ní páchat trestnou činnost? To je přece hloupost.

Jak vidíte budoucnost vzduchových zbraní?

Myslím, že se u nich nadějeme ještě značných překvapení a s dalším vývojem technologií se budeme setkávat s elektronikou. Již dnes existují větrovky s mikroprocesorem na levé straně pažby, který informuje, kolik je například tlaku v kontejneru, kolik ran můžeme ještě vystřelit, jakou rychlostí střela poletí a podobně.

Bezodporové spouště jsou také již skutečností a u pístových vzduchovek pružinu pístu nahradil dusíkový píst pro menší otřesy při větším výkonu. Tímto směrem se vzduchovky budou asi nadále ubírat. Ať tak či onak, jsou vzduchovky v první řadě bezva koníček.

Text: Jiří Knotek, foto: Martin Jansa

Petr Střeleček je sice na delší nemocenské, ale rady musí dávat své bývalé klientele a vzduchovkářům vůbec téměř každý den buď po telefonu, e-mailem, nebo za ním prostě přijedou.