Z čísla 12/2013 časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE jsme převzali tento zajímavý článek:

Vlastimil Pavlík - Jeden ze sedmi statečných

Kovbojská akční střelba je všestranný amatérský střelecký sport, ve kterém soutěžící používají střelné zbraně typické pro dobu dobývání Divokého západu. Soutěže se pořádají v ojedinělém charakteristickém stylu a jsou divácky atraktivní podívanou. Jak u nás toto střílení vzniklo a jak se mu daří, jsme se zeptali prezidenta české Asociace westernových střelců (AWS) Ing. Vlastimila Pavlíka.

Nadšení pro něco, pro co jsme horovali v dětství, může leckdy vydržet až do pozdního věku a stát se koníčkem vskutku zásadním. Jedním z těch šťastlivců, kterým se jejich sny z mládí splnily, je také Ing. Vlastimil Pavlík, jehož znají především westernoví střelci věnující se kovbojské akční střelbě a všichni westerňáci vůbec. Má na kontě řadu domácích i zahraničních úspěchů v tomto typu střelby a hodlá ještě další získat. Je také doslova živoucí encyklopedií zbraní z období osidlování severoamerického kontinentu a umí o nich poutavě i odborně vyprávět.

Prezidentem AWS, která sdružuje vyznavače kovbojské akční střelby či westernového střílení vůbec, jste od roku 2002. Jak se vůbec zrodil nápad něco takového u nás založit?

To se musíme vrátit o mnoho let zpět… Vlastně až do doby našeho mládí, kdy jsme hltali rodokapsy, kovbojky, později filmy o Old Shaterhandovi, Vinnetouovi a americké westerny, které se tady čas od času v kinech objevily, a za barákem si hráli na kovboje. Tím si prošli v mládí asi všichni z té staré a starší předválečné i poválečné generace. Znali jsme všechny slavné postavy Divokého západu.

S přibývajícím věkem to sice odeznívalo, ale někde v hloubi duše pořád žilo. A když se pak po roce 1990 najednou všechno tady změnilo, otevřel se obzor a kromě jiného se k nám začaly vozit i repliky slavných perkusních Army a Navy revolverů, remingtony a další, najednou jsme si vzpomněli na ty dávné sny a honem si běželi něco koupit. Tak vznikaly základy zrodu dnešní AWS, avšak nápad k jejímu založení přišel až později.

Než k založení asociace došlo, předcházela tomu určitě spousta tápání a chaosu, neboť zkušenosti s tímto střílením tady nebyly veškeré žádné…

Ano. Šlo sice o krásnou věc, ale po první euforii nastalo rozčarování. Na střelnicích se počátkem devadesátých let stále ještě vznášel duch Svazarmu, střílela se většinou malorážka a na nás a naše černopraché perkusáky se tam dívali nevraživě. Zároveň ale už tady vznikaly střelecké skupiny, které se snažily střílet perkus podle nějakých mezinárodních pravidel, a tedy jsme s tím začali i my.

Jenže stát a střílet na papírový terč třeba položky 15-15 člověka za chvíli omrzí. Hledali jsme nějaké akční vyblbnutí, čímž v první řadě byly plechovky házené do střeliště, jež jsme se snažili zasáhnout stylem střelců v kovbojských filmech. Samozřejmě jsme nic netrefili, a když nás při tom chytili správce střelnice či klasičtí střelci, čekal nás pěkný sprdunk.

Byly to pionýrské začátky. Neměli jsme to s naším střílením nikde lehké a nevěděli jsme ani, jak dál. Až se objevila 8. kavalerie.

Osmá kavalerie?

Tak se nazývala parta nadšenců kovbojského střílení, kterou tenkrát šéfoval George Glaser, občanským jménem Jiří Sklenář. Je blázen do zbraní i nyní, avšak k naší škodě přesedlal na druhou světovou. Uspořádal tenkrát památné akční závody ve Staré Boleslavi, kam se sjeli střelci z celé republiky a jejda, to bylo něco! Střílelo se na gongy, vlastně železné placky, a střílelo se na čas. Tam tak nějak nevědomky byly položeny jakési první základy kovbojského střílení v České republice.

Ponejvíce je však vznik AWS spojován s příchodem člověka, k němuž se hodí ono caesarovské Veni, vidi, vici v trochu obráceném pořadí…

Tou postavou byl dávno zesnulý Roman Horešovský, jenž kovbojské akční střílení viděl někde v Americe. S partou lidí, kterou soustředil kolem sebe, se stal jakýmsi hnacím motorem založení naší AWS v letech 1996 či 1997. Snažil se tomuto typu střílení u nás dát nějakou reálnou podobu, jenže bohužel záhy zemřel.

Po jeho smrti se toho chytilo mnoho lidí dalších, kteří ovšem Ameriku neviděli, a každý z nich měl svou lepší či horší vizi jak střílet. Jeden to chtěl ne jako sport, ale jen jako zábavu se soutěžením na domácím plácku, jiný měl zase představu nějaké formy s ustálenými pravidly a podobně. AWS se začala štěpit, docházelo k rozporům. Ani já tehdy netušil kudy kam, ale že nějaký vývoj by to mělo mít, jsem věděl a podvědomě jsem cítil potřebu angažovat se kromě domácího pískoviště i v zahraničí. A lákalo mě dostat se do Ameriky na mistrovství světa v kovbojské akční střelbě, vystřelit si a vidět, jak to tam mají zorganizované.

Vím, že se to vám a několika dalším odvážlivcům nakonec povedlo. Říkám odvážlivcům, protože to bylo něco jako udělat salto hned napoprvé…

Naše výprava takříkajíc sedmi statečných vyrazila do USA v roce 2000. Nejprve jsme se museli stát členy SASS – Single Action Shooting Society – a pak vzít ztečí vízovou bariéru. O nějakém povolení k dovozu zbraní do jiné země jsme samozřejmě neměli ani šajn. Prostě jsme vzali kvéry, na naší policii nahlásili jejich vývoz a odletěli do Los Angeles.

Tam na letišti po nás naštěstí nikdo nic nechtěl. Celník podle oblečení a zbraní ihned věděl, oč jde, a jen se optal, odkud jsme přiletěli. A vysvětlil nám, kde se mistrovství střílí i jak se tam dostaneme. A pak už jsme se ocitli na rušné losangeleské ulici před letištěm, každý čtyři bouchačky a hromadu patron u sebe. A divili jsme se, že se tomu nikdo nediví a jak je možné, že po nás nikdo nechtěl nějaké povolení pro zbraně, prostě nic.

Jak dopadla vaše premiéra v zemi kovbojských tradic a hned na mistrovství světa? A jaký udělali na Američany čeští kovbojové dojem?

Američané nás přijali nadšeně, protože takové exoty ještě asi neviděli… My jsme si mysleli, že jim ukážeme, jací jsme machři, jak Ameriku rozstřílíme a dobudeme první místa. Byli jsme tam o deset dní dříve, abychom si to všechno omrkli. A pak nás jedna taková asi padesátiletá paní „od plotny“, dalo by se říci, vzala jeden den na trénink a aby nám vysvětlila věci stran bezpečnosti. Vytasila své střelecké nádobíčko, spustila a nám vypadly oči z důlků. Střelecký koncert, kulky v gongách dělaly rychlé cink, cink, cink a já řekl: Hoši to nemá smysl, balíme, jedeme domů. Ta paní od plotny střílela jak drak.

No – nakonec jsme závod absolvovali a umístili jsme se někde ve druhé polovině asi osmisetčlenného startovního pole. Pepa Jochman, jeden z nás, skončil na třetím místě od konce a bylo mu řečeno: „No vidíš, nebylo to tak špatné. Přeletěl jsi půlku zeměkoule, oceán a porazil dva Američany…“

Jakou roli sehrála tato zkušenost v dalším vývoji kovbojské akční střelby u nás i ve struktuře AWS?

Noty, podle kterých se v Americe na mistrovství střílelo včetně mezinárodních pravidel SASS, začalo nás sedm prosazovat i tady. AWS do té doby měla nějaká svá doma vyrobená pravidla. Mysleli jsme, bůhví jak nejsou báječná, ale svět, jak jsme viděli, byl někde jinde.

V asociaci nastaly kvůli tomu třenice a vše vyústilo v klíčovou valnou hromadu v Čerčanech v roce 2002, kdy naše křídlo ovládlo prakticky celou střeleckou základnu a prosadilo, že AWS pojede podle světového mustru. Já byl zároveň zvolen prezidentem asociace. Takže od té doby máme pro střílení mezinárodně platná pravidla, tím pádem se coby střelci České republiky zúčastňujeme zahraničních závodů po celé Evropě a občas se zadaří vyrazit i do té Ameriky.

Jak si vedeme v tomto druhu střelby v porovnání s jinými „kovbojskými“ týmy a střelci na evropském střelišti?

Nikdy jsme se nikde na starém kontinentu neztratili, vždy jsme přivezli z evropských mistrovství spoustu medailí i dobrých umístění a naše westernové střílení má dobrý zvuk. Koneckonců to potvrdil i letošní jubilejní desátý ročník mistrovství Evropy, který jsme pořádali v Opařanech a o němž jste psali. Mimochodem – evropský šampionát je naše dítko, to jsme vymysleli my, když jsme hledali nějakou obdobu či paralelu amerického mistrovství světa.

Měli jsme zde 269 startujících z celého světa včetně Austrálie a USA, což je největší počet, jaký kdy vůbec na mistrovství Evropy byl. Nikdy předtím se takový počet střelců na žádné evropské soutěži nesešel. To o něčem vypovídá. Loni v Maďarsku bylo minimálně o sto lidí méně. Organizačně jsme to měli zmáknuté tak, že jsme to byli schopni ukočírovat do počtu čtyř set lidí.

Pravidla SASS říkají, že každý střelec kovbojské akční střelby musí mít nějakou přezdívku. Jakou máte vy?

Záleží na vás, co si vyberete. Můžete si vybrat jméno podle nějakého filmového herce nebo nějakého filmového hrdiny, známé historické postavy, můžete ale startovat třeba i pod vlastním jménem. Já si svou přezdívku Thunderman sám nevybral, přidělili mně ji Američané. S přihláškou si totiž navrhujete tři varianty přezdívek, a když nějaká v registru již existuje, připadá v úvahu další. Ty moje byly zaregistrované všechny tři, a tak mi vybrali Thundermana – hromového muže. Několikrát mě napadlo to změnit, ale ve světě mě tak už znají, takže měnit to by byla hloupost.

Vaše manželka Šárka střílí také a je známá pod přezdívkou Thunder Maid – Hromová dívka. I ona má na kontě řadu prvních míst jak na domácí, tak i zahraniční scéně…

My jsme se vlastně seznámili na závodech. Pravda ale je, že takových pět šest let už nestřílí. Nemá na to kvůli podnikání čas, a jakmile netrénujete, výkonnost vám jde rychle dolů. Sice pořád slibuje, že střílet zase začne – no uvidíme… Já se snažím dostat na střelnici alespoň jednou týdně, nějaké domácí sušení, cvakání naprázdno, mě absolutně nebaví.

Přešel jste na kategorii černý prach. Proč?

Prostě se mi začal líbit, takže střílím černopraché kategorie. Je to takové dobové, kouří to, sice nic nevidíte, ale je to krásné na pohled. Nyní střílím kategorii Gunfighter, tedy se dvěma revolvery pravou i levou rukou.

Ve své kategorii jste pravidelně sbíral evropské i domácí tituly. Pořád se tak daří?

Jak člověk stárne, jsou jeho reakce pomalejší. Nedostatky na technice odstraňuji zvýšenou bojovností, jak všude k pobavení okolí zdůrazňuji. Na nedávném 10. mistrovství Evropy, jak víte, jsem skončil na šestém místě, protože mi vypadl revolver z ruky. Jinak bych možná zase vyhrál, ale to holt je život. Dvakrát jsem byl čtvrtý na MS v Americe a můj cíl je dostat se alespoň na druhé či třetí místo.

Na jednom z vašich Coltových revolverů speciální edice vyrobené pro členy SASS jsem viděl, že máte v SASS členské číslo 29 821. Kolik členů celkově mezinárodní organizace má?

Dnes jsme na čísle nějakých 100 000. Česká AWS má kolem stovky členů. Lidé nám bohužel moc nepřibývají. Nadšení z devadesátých let už opadlo, lidé mají málo času, priority se mění. Těch sto tisíc je ale číslo relativní, protože spousta lidí třeba sice členy SASS zůstala, ale už z různých důvodů nestřílí, takže reálný počet je tak poloviční.

Všiml jsem si, že gró AWS tvoří starší střelci. Mladé tato disciplína netáhne?

Mladých je bohužel hodně málo, koukají se na nás stylem: Pánové, co blbnete. Oni v tom nebyli vychovaní jako my, jejich hrdinové se profilují z jiné kategorie, což přináší moderní doba, vývoj počítačové techniky, internet, globální akční filmová vizionářská komerce typu Star Trek, Rambo, Resident Evil a spousta dalších filmů, v nichž převládají fiktivní postavy, predátoři, galaktická monstra nebo naopak mýtičtí fantasy hrdinové a tak podobně.

To ale pro kovbojské střílení, western a romantiku Divokého západu nevěstí nic dobrého.

To máte pravdu. Těch několik generací lidí, kteří jsou tím odkojeni vyrůstali ve zlaté éře kovbojek a westernů a kteří tomu propadli, stárne a stárne a posouvá se do střeleckých kategorií určených pro starší a staré střelce. Až pravděpodobně jednoho dne vymřou.

Myslíte, že k tomu jednou opravdu dojde?

Myslím že ano, pokud se situace nějak nezmění. Když nebudou přibývat noví mladí střelci, nemůže to trvat věčně. Tento trend je znát v celé Evropě, a co víc – i v samotné Americe. Kdybychom se podívali na vývoj členské základny SASS, tak v prvních letech to šlo pomalu, ale zanedlouho nastal raketový vzestup zájmu. Ročně se přihlašovaly také i desítky tisíc lidí. Jenže pak to začalo trochu uvadat, lidí ubývá a asi ubývat dál bude. Pokud samozřejmě nenastane zase nějaký westernový boom, nepřijde nějaká ta westernová vlna, což je v tomto dnešním světě na druhou stranu docela možné.

Jiří Knotek

Kovbojská akční střelba vyžaduje patřičné dobové oblečení a mnozí střelci se jen s jedním nesmíří

Thunderman rád se smíchem říká, že jisté nedostatky v technice s rostoucím věkem nahrazuje při kovbojském střílení zvýšenou bojovností...

Článek publikujeme s laskavým svolením šéfredaktora časopisu ZBRANĚ & NÁBOJE.

Celé číslo časopisu si můžete též prolistovat v náhledu na Publero: ZBRANĚ & NÁBOJE č. 12/2013.