V úterý 9.9. 2014 se v Senátu Parlamentu České republiky konala konference na téma nutné obrany pod záštitou senátora Miroslava Antla. Na konferenci vystoupili odborníci z akademických právních kruhů a z justice, a neplánovaně také jeden člen představenstva našeho sdružení, který akademiky a justiční profesionály seznámil s tím, jak problematiku nutné obrany vnímají občané a jaké potíže v ní spatřují.

Dobrý den, dámy a pánové.

Jmenuji se David Karásek, jsem redaktorem časopisu Střelecká revue a členem představenstva sdružení LEX pro ochranu práv držitelů zbraní a rád bych se také vyjádřil k tomu co zde bylo řečeno.

Slyšeli jsme tady přednášky několika profesionálů z oboru justice. Ti se shodli na tom, že současné znění nutné obrany je dostatečné a není na něm třeba nic měnit. Nepochybuji o tom, že z jejich pohledu to tak vypadá. A já bych vám tady rád přiblížil, v čem spatřujeme problémy my občani, kteří se tím zákonem musíme řídit.

Je to zejména absolutní nedostatek právní jistoty, který paragraf o nutné obraně přináší. Mluvím tady zejména o odstavci 2, který praví, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Každý státní zástupce a soudce má svoji nějakou představu o tom, co je a není zjevně nepřiměřené. Ta představa někdy je, někdy není ovlivněna judikaturou a podle této představy také rozhoduje.

Občan o tom má také nějakou svoji představu, ale občan samozřejmě nerozhoduje o ničem a pak on je potom posuzován, kvůli této vágní definici, ve chvíli kdy on je v té situaci toho napadení a volí způsob a prostředky obrany, může jenom doufat, že se trefí do představ toho státního zástupce, popřípadě soudce, který ho potom bude soudit.

Takže ty navrhované změny o kterých tady mluvil pan profesor Musil, zejména ta ochrana obydlí, to není ani tak z nějaké obavy z kriminality, není to ani z nějaké krvežíznivosti, že by občané chtěli automaticky zastřelit každého, kdo jim vleze do obydlí. Je to proto, aby občan aspoň v tom svém obydlí měl nějaké konkrétní vodítka, konkrétní pravidla, co smí a co nesmí udělat, aby ho nezavřeli. Co se týče těch omezení, která navrhoval pan profesor Musil, tak to v podstatě ani není potřeba do zákona přidávat, protože odstavec 2 v podstatě umožňuje soudci, aby si je tam přidal sám.

Například pokud se soudci nelíbí, že obránce použil střelnou zbraň, tak může říct, že mu to připadá zcela zjevně nepřiměřené a odůvodnit ten rozsudek například tím, že obžalovaný jednal zákeřně, protože nosil zbraň skrytě, ačkoliv to mu zákon o zbraních a střelivu výslovně ukládá jako povinnost. Nebo to může odůvodnit tím, že nošení zbraní podle jeho názoru nepatří do kultury střední Evropy. Opětně, tyhle hlášky jsou skutečné, tenhle rozsudek - odsuzující - skutečně už padl tady u vrchního soudu.

Takže já bych to uzavřel s tím, že ten problém s paragrafem nutné obrany z pohledu občanů není v tom, že by byl příliš přísný. To ne, to si nemyslím ani já.

Problém je v tom, že je příliš vágní. Je zcela závislý na výkladu státního zástupce, výkladu soudce, který může být i velice rozumný a velice benevolentní. Ale ten občan to nikdy neví dopředu, nemá žádná pevná vodítka, která by mu umožňovala se v té sebeobranné situaci správně rozhodnout.

Děkuji.

David Karásek - člen představenstva LEX o.s.

Audiozáznam celé konference na YT (omluvte horší kvalitu záznamu)
(David Karásek - 2:51:20):   

Foto: www.senat.cz