Tento článek souvisí s předchozím článkem *Když jde o vteřiny: zneškodnění pachatele masakru při činu* . Když jsem se probíral tím původním článkem, řekl jsem si, že by stálo za to jej přeložit celý. Článek je sice psán pro policisty, ale myslím, že i pro ozbrojené civilisty by mohl být zajímavý a důležitý. Ať je totiž policejní odezva na podobnou událost jakkoli rychlá, civilisté budou na místě činu vždycky dříve. Civilisté tam totiž budou už od začátku. A pokud bude někdo z nich mít zbraň, může to znamenat rodíl mezi (nejedním) životem a smrtí.

Když policista dostane zprávu o aktivním zabijákovi a je na místě jako první, měl by okamžitě jít dovnitř a hledat pachatele, nebo čekat na další kolegy a rychle sestavit improvizovaný tým?

Od masakru na škole v Columbine jen málo instruktorů, pokud vůbec někdo, doporučuje zavolat zásahovou jednotku a čekat, až dorazí, což může v některých oblastech trvat i půl hodiny.

Obecně se ale doporučuje sebrat dohromady aspoň tříčlenný tým, který pak prohledává místo a řeší situaci podle patřičných taktických postupů.

Instruktor Ron Borsch, který má třicetileté zkušenosti u policie a vede malou výcvikovou akademii v Bedfordu v Ohiu, tvrdí, že je to smrtící ztráta času v situaci, kdy vteřiny mohou znamenat životy.

Na základě dlouhodobého výzkumu okolností kolem aktivních střelců je přesvědčen, že řešení situace jedním policistou může snížit počet obětí, a přitom neznamená žádné velké zvýšení nebezpečí pro zasahujícího policistu. Ačkoli v literatuře zabývající se prací bezpečnostních sil se začal koncept jednoho zasahujícího policisty objevovat teprve nedávno, Borsch prosazoval tuto ideu u svých studentů již déle než dva roky a v minulém roce vedl na své akademii kurzy řešení podobné situace jedním nebo dvěma policisty.

"Nabízíme tuto studii ne nutně jako taktickou radu, ale jako příklad snahy jednoho instruktora o založení výuky taktiky na výsledcích výzkumu," vysvětluje Dr. Bill Lewinski, výkonný ředitel výzkumného centra fyzikálních věd při státní univerzitě v Minnesotě.

"Nabízíme vám ji k uvážení a rádi vyslechneme připomínky našich čtenářů k závěrům Rona Borsche."

"Nejhorším protivníkem při řešení aktivních zabijáků je čas", řekl Borsch výzkumnému centru. "Je to závod s něčím, čemu říkám 'stopky smrti' - počet obětí se může zvýšit každých pár vteřin."

Podle Borsche v těch případech, kdy byl čas důvěryhodně zdokumentován, trvaly v době po Columbine případy "rychlé masové vraždy" průměrně osm minut. "Událost začne ve chvíli, kterou si vrah zvolí. V té chvíli už selhala všechna opatření, která ho měla odradit nebo zadržet, a ve chvíli, kdy se o tom policie dozví, má problém jeho náskok dohnat."

Aby měla vůbec nějakou šanci na úspěšný zásah proti masakru, který obvykle probíhá v krátkém čase, musí police dostat na místo méně lidí, ale dříve. Borch tvrdí, že trénink policistů k tomu, aby čekali třeba i pár okamžiků, než vytvoří improvizovaný tým, ukazuje na neschopnost vyvinout strategie, které by byly založeny na skutečném vzorci a metodách aktivních zabijáků. "Pořádkové síly už mnohokrát ukázaly, že obvykle dorazí 'příliš pozdě s příliš mnoha' a ztratí příliš mnoho času se získáváním předběžných informací. Je načase tuto zjevně neúspěšnou strategii napravit."

Borsch, který byl sedmnáct let občasným členem zásahového týmu, než skončil s prací na ulici, analyzoval více než 90 incidentů zahrnujících aktivní střelce, přičemž data čerpal převážně ze zpráv na internetu. Většinou šlo o incidenty na školách a univerzitách, ale i v kostelech, na pracovištích, v obchodních domech a na jiných veřejných místech. Některé poznatky, které mu pomohly si vytvořit taktický názor:

• 98% aktivních zabijáků jedná samo
• 80% má dlouhou zbraň, 75% má několik zbraní (cca.3), a někdy si přinesou stovky nábojů.
• Navzdory takové těžké výzbroji a posedlostí vražděním zblízka mají průměrnou četnost zásahů méně než 50%.
• Napadají ochromené, bezbranné oběti a využívají momentu překvapení. Pro kohokoli přiměřeně schopného obrany by v rovném střetu typický aktivní zabiják nebyl soupeřem.
• Mají absolutní kontrolu nad životem a smrtí až do doby, kdy je to přestane bavit nebo dokud je někdo nezastaví. Neberou rukojmí, nevyjednávají.
• Obvykle se snaží vyhnout policii. Neskrývají se, nečíhají na policisty v záloze a při střetu s ozbrojeným odporem to obvykle rychle zabalí.
• 90% spáchá na místě sebevraždu. Vzdání se nebo pokusy o únik jsou neobvyklé.

Borsch zjistil, že vzhledem k tomu, že aktivní střelci vypadají tak zaměření na zabíjení, je často těžké přesvědčit policisty, že tenhle padouch je jeden z nejsnadnějších ozbrojených protivníků, jaké mohou potkat. Z hlediska osobní bezpečnosti se většina policistů už setkala s horšími protivníky, než tito cvoci.

Podle něj by profil, který nalezl, měl přesvědčit policisty, že jsou schopni úspěšně narušit předvídatelné vzorce chování těchto masových vrahů - pokud dorazí včas, aby jejich činy stihli překazit.

Policisté z ulice mají sami mnoho zkušeností s řešením situací, do kterých jde jeden policista s pomocí na cestě, protože takových problémů při své práci řeší nepřeberné množství. Jeden policista, který přichází na scénu s aktivním zabijákem, má prakticky jistotu, že za ním je na cestě vlna dalších, takže v tom nebude dlouho sám.

Další sebedůvěru může policistovi na místě činu dodat poznání povahy těchto pachatelů. "Narozdíl od zločinců typu "predátor", kteří se často nerozpakují zaútočit na policistu, aktivní zabijáci bývají obvykle zbabělci", tvrdí Borsch.

"Neozbrojené, bezbranné oběti si vybírají proto, že vůbec netouží potkat někoho, kdo by jim mohl ublížit. Snaží se vyhnout riziku a bolesti. Ze zkoumání historie těchto vrahů je vidět, že při setkání s policií nebývají agresivní. Pod tlakem se spíš zabijí sami." Při svých výzkumech Borsch nenalezl ani jediný případ, kdy by při masové vraždě nebo pokusu o ni vrah zranil nebo zabil zasahujícího policistu.

Podle Borsche policisté musí pochopit vojenské principy, které platí pro tyto situace - rychlost, moment překvapení a agresivita. Musí se naučit boj agresivně zahájit i ukončit a neustále mít iniciativu. "Základním principem je vyvést protivníka z rovnováhy tím, že ho přinutíte reagovat na vaši akci, místo abyste po prvním kontaktu reagovali vy na něj." Borsch například ve většině situací doporučuje rychlé použití smrtící síly místo vyhledání krytu. Nechtěný následek krytí může být ztráta vizuálního kontaktu s pachatelem, což mu může umožnit získat iniciativu a zabít více bezbranných lidí.

Protiopatření proti aktivním zabijákům, které se na Borschově škole vyučují v kurzu nazvaném "Taktika první odezvy", odsouvá stranou tradiční výcvik vytváření týmu a týmového pohybu. Tyto techniky mohou být při reakci na masovou vraždu užitečné, ale až *později*, během fáze prohledávání a záchrany. To, co realisticky potřebují první jeden nebo dva policisté, kteří se dostanou na místo činu, je výcvik v technikách, které jim umožní vstoupit, pohybovat se a konfrontovat nebezpečí sami.

Proto se po seznámení s předvídatelnými vzorci chování, které tento výzkum odhalil, soustřeďuje výcvik na rychlý pohyb cikcak chodbami, na ovládnutí zrychleného ukrajování úhlů kolem rohů, na manévrování na schodech se služební puškou (která je obvykle nejvhodnější zbraní, bereme-li v úvahu pravděpodobnou výzbroj pachatele), a na použití zraku, sluchu, čichu a intuice k co nejrychlejšímu nalezení nebezpečí. "Trénujeme tak dlouho, dokud to rychleji nejde."

Když policista přivolaný jako první vstoupí do školy, nemusí vidět ani slyšet nic neobvyklého. Budova může být ve stavu "lock-down" (pozn. překl: "lock-down" je bezpečnostní procedura v podobných případech, kdy se lidé zamknou v místnostech a nevycházejí až do příchodu policie) a budova může mít stovky místností, některé dost vzdálené a mimo doslech, ve kterých může zabiják šířit zkázu.

Může se stát, že policista bude muset vyrazit s minimem informací a prohledat velký prostor, než něco najde. V těchto podmínkách často nedostane žádné informace o situaci, dokud se v ní neocitne. Ale co jiného má dělat - zastavit se a *čekat*? Zatímco nic neslyšíte, masakr může někde jinde pokračovat.

Borsch tvrdí, že zásah jednoho policisty patřil mezi kontroverzní koncepty, ale situace se začíná obracet. V nedávném čísle časopisu *Law and Order*, který těžko patří mezi zastánce radikální změny, napsal výkonný ředitel Národní asociace policistů na školách v článku adresovaném policejním velitelům:"Výcvik NEMŮŽE být zaměřen pouze na situace, kdy tři, čtyři nebo více policistů tvoří tým." Borsch zjistil, že náčelníci, jejichž podřízení prošli kurzem "Taktika první odezvy" často chtějí, aby jejich lidé tréninkem prošli znovu a upevnili si ho. Některá policejní oddělení si jej také najala jako experta pro vyhodnocení a kontrolu jejich plánů a postupů při řešení aktivních zabijáků.

"Pomalý a důkladný přístup, kterému říkám "taktické okounění", je stále přiměřený pro většinu policejních střetů", říká Borsch. "Dynamičtí aktivní zabijáci jsou unikátní problém. Tam, kde je čas neúprosným nepřítelem, stojí policista před dilematem: riskne si jít do toho sám, nebo zůstane v bezpečí a ponechá potenciální oběti napospas zabijákovi?"

Borsch uznává, že i při okamžitém zásahu nemusí policista najít zabijáka dříve než je krveprolití u konce. Namítá ale, že rychlé přivolání a rychlý zásah i tak nabízí nejlepší možnost snížení počtu obětí.

"Připravujeme policisty nejprve psychicky, pak trénujeme jejich pohybové schopnosti v chodbách, na schodech a v místnostech", říká Borsch. Aby v policistech motivoval odvahu, věší do výukových místností obrázky obětí a jejich vrahů. "Obrázky obětí jsou velké", vysvětluje. "Obrázky vrahů jsou malé. Jsou to bezcenní zbabělci. Nevinní lidé, kteří mohou být jejich oběťmi, pokud je nezastavíme - to jsou ti, na kterých záleží."