Existuje několik základních právně-politických postulátů, na kterých staví každý moderní právní stát. Jedním z nich je jistě ochrana státních příslušníků, dalším ochrana demokracie atd. K plnění těchto úkolů, na kterých je existence státu založena, slouží aplikace norem uspořádaných v právním řádu státu k tomu pověřenými orgány. Trestní právo je součástí právního řádu každého takového právního státu a k ochraně využívá prostředky charakteru represívního a preventivního.

Trestání pachatelů trestných činů působí zásadně jako prostředek represívní, ačkoliv jednou z jeho funkcí je i výchova společnosti a pachatele jako cíle preventivní. Stát se však také musí pokoušet zamezit páchání trestných činů, působit proti kriminalitě. Ne ve všech situacích pak orgány činné v trestním řízení mohou včas a účinně zakročit a zde nastupuje tedy právo jedince zasáhnout, jsou-li ohroženy jeho právem chráněné zájmy a hrozí nebezpečí nevratného následku.

Aby takové právo na obranu nevedlo ke stavu anarchie a zvůle, musí stát stanovit přesná pravidla pro jednání v takové obraně. V trestních zákonech prakticky všech právních států jsou zakotveny podmínky pro jednání v nutné obraně. Jsou jimi zpravidla hrozící nebo trvající útok, nemožnost příslušného státního orgánu zakročit a nebezpečí poruchy právem chráněného zájmu. Čím precizněji jsou stanoveny tyto podmínky, tím větší právní jistotu poskytuje institut nutné obrany občanům a tím více roste jeho význam pro společnost. Stanovením podmínek pro jednání v nutné obraně stát garantuje právo na nutnou obranu, tedy vylučuje jakékoli sankcionování za takové jednání. Proto je nutná obrana “okolností vylučující protiprávnost”. Napadený se chová tak, jak mu zákon dovoluje, chybí tedy znak protiprávnosti a znak společenské nebezpečnosti, jako obligatorní znaky trestného činu.

Více na http://trestni.juristic.cz/481644/clanek/trest3