Popis končí úvahou: „Možná není nejlepší nápad, aby člověka ochraňoval nadšený amatér, stejně jako asi netouží po tom, aby mu bolavý zub vrtal amatérský zubař.“ Tady musím částečně souhlasit: i já bych si nechal vrtat zub raději od odborníka než od amatéra, kdybych si mohl vybrat.

Jenže v tom je právě ten háček – „kdybych si mohl vybrat“. Jistě, kdybych se připletl do přestřelky mezi takovým pachatelem a policejní zásahovkou, švihl bych sebou na zem a ani by mne nenapadlo se do toho míchat. Jenže situace se šílenými střelci jsou typické právě tím, že když ten šrumec začne, tak tam žádný vycvičený profesionál, který by vás chránil, prostě NENÍ. Švihnete sebou na zem a… co dál? Budete tiše ležet a doufat, že profesionálové dorazí dříve, než přijdete na řadu? Jistě, pokud nemáte zbraň, tak vám dost dobře ani nic jiného nezbývá (leda snad doufat, že někdo jiný byl prozíravější než vy). Ale pokud ji máte, nevezmete raději zavděk tou šancí, než trpně čekat na záchranu a doufat, že pachatel bude do té doby zaměstnán vražděním někoho jiného?

Nutno připomenout, že „úspěšný zásah“ nemusí nutně znamenat jen zneškodnění pachatele. I zásah napohled neúčinný může hodně pomoci. Před několika lety došlo k podobnému střetu v obchodním domě v Salt Lake City v Utahu, a obránce tentokrát byl trénovaný profesionál, konkrétně policista mimo službu. Vypálil po pachateli osm ran a navzdory svému tréninku ho ANI JEDNOU NETREFIL. Zneškodnila ho až o tři minuty později policejní zásahová jednotka. Byl tedy zásah policisty Hammonda vůbec k něčemu? Ano, protože během těch tří minut už pachatel nikoho dalšího nezranil. Od okamžiku, kdy promluvila policistova pětačtyřicítka, už nemohl chodit po obchoďáku a vraždit, koho se mu zlíbilo – najednou měl plné ruce práce s tím, že po něm někdo střílí. Tak i zásah napohled neúčinný zřejmě zachránil nemalé množství životů už jen tím, že pachatele zaměstnal.

Analogie s amatérským zubařem tedy není zrovna vhodná. Dovolil bych si nabídnout lepší příměr: utrpěli jste těžkou nehodu a máte tepenné krvácení, které vás může zabít během minuty. Nechali byste si jej zastavit od amatéra, jehož jediná kvalifikace spočívá v základním kurzu první pomoci absolvovaném kdysi před lety, nebo byste trvali na profesionálním ošetření a čekali na záchranku?

Další problém, nad kterým se pan redaktor zamýšlí, je tento: pokud přijmeme myšlenku práva na ozbrojenou obranu, musíme si uvědomit, že zločinec může pronést zbraň kamkoli a použít ji kdykoli, tedy by ozbrojený obránce musel mít legální možnost nosit zbraň vždy a všude. To by současně dalo i pachatelům možnost mít u sebe zbraň legálně (jako v Coloradu), což by zřejmě podle pana redaktora bylo špatně. Já se musím zeptat „ve srovnání s čím?“ Pokud předpokládáme, že pachatel bude mít zbraň tak jako tak, pak máme na výběr ze dvou možností: buď bude mít pachatel zbraň legálně a obránce také, nebo bude mít pachatel zbraň nelegálně a obránce ji nebude mít vůbec. Ta volba je ve skutečnosti jednoduchá: přestřelka, nebo masakr? Ta první možnost se určitě nikomu nelíbí – ani mně – ale odmítnout ji znamená zvolit tu druhou.

Při řešení kriminality, zvláště násilné, máme málokdy k dispozici nějakou „dobrou“ možnost. Většinou máme na výběr jen z možností více či méně „špatných“, a ozbrojená obrana k nim patří. Ano, je to v podstatě násilný konflikt, ve kterém obránce riskuje zdraví nebo i život; a nikdo mu nezaručí, že nakonec odejde po svých. To je situace, na kterou se asi málokdo těší. Na druhé straně… než ji zamítneme, protože se nám nelíbí, bylo by dobré zvážit alternativy a zamyslet se, jestli nepředstavují riziko ještě větší.

David Karásek – člen představenstva LEX o.s.

http://karasek.blog.idnes.cz/c/281895/Branit-se-ci-nebranit-proti-silenemu-strelci.html