Tak jsem zase po dlouhé době zasednul ke klávesnici. Přiměly mne k tomu dva případy, které se v poslední době odehrály, ale hlavně způsob, jak se k nim postavil soud.
První z nich bylo napadení v Jeseníku. Možná jste ten záznam viděli sami. Pachatel přichází k sedící oběti jakoby nic. Padne rána. Oběť se nebrání, jen se choulí. Přesto padnou další čtyři rány, pak s ní agresor smýkne na zem. Padne další rána, pak útočník popadne napadeného za vlasy a hodí ho na záda. Následuje další rána a pak kopanec do hlavy. Oběť leží schoulená v klubku a kryje si hlavu, pachatel na ni řve něco vulgárního. Další kopanec do hlavy. Oběť křičí „Já ti nic nedělám! Já jsem nic neudělal!“ Pachatel ale pokračuje v úderech i kopání do hlavy. Pak oběť zvedne, hodí na lavičku a odchází. Zdá se, že je konec. Útočník se ale vrací a pokračuje ranou pěstí do obličeje a napadeného za oděv znovu strhává na zem. „Co děláš, vždyť ti nic nedělám!“ křičí oběť a dostane za to kopanec do obličeje s takovou silou, že ji to z kleku hodí na záda. Pak agresor oběť popadne, odvleče k lavičce a znovu jakoby odchází, vzápětí se však znovu vrací a znovu kopne oběť do hlavy takovou silou, že oběť dostane druhou ránu do hlavy o hranu lavičky. Pak ji agresor popadne a vyvleče někam mimo záběr kamery.
U soudu se pak agresor hájil tím, že do něj nekopal v pracovních botách, ale v zimních, a obvinění z pokusu o těžké ublížení na zdraví odmítal s tím, že kdyby napadenému chtěl vážně ublížit, tak by to udělal. Soud to vše zhodnotil, uznal obviněného vinným a odsoudil jej k trestu… tři roky podmíněně.
COŽE?!?
Ano, to vše, co vidíte na onom videu, si podle jesenického soudce Dušana Jedličky zaslouží tříletou podmínku. Přitom minimálně poslední dva kopance, vedené proti neodporující oběti, byly jednoznačně ohrožením zdraví a života. Není bez zajímavosti, že ani státní zástupkyně se proti rozsudku neodvolala, takže i jí zřejmě připadal přiměřený.
Druhý případ se odehrál letos v únoru. Devatenáctiletý Polák šel navštívit známou na ubytovnu. Otevřel mu však muž, s kterým se nepohodl, a ze strany onoho muže padla výhrůžka zbitím. Proto mladý Polák odešel a vrátil se do svého pokoje. Obával se však, že to neskončilo a že dotyčný může chtít svou pohrůžku splnit, proto si připravil k obraně zbraň, konkrétně nůž. Měl pravdu – u jeho dveří se dotyčný zakrátko objevil a ne sám, přivedl si tři kamarády. První ránu dostal napadený hned ve dveřích, a když je chtěl zavřít, vtrhli dva útočníci dovnitř a pokračovali v napadání. Obránce pak použil nůž a bodl – jednoho z útočníků do břicha, druhého do hrudníku.
U soudu byl původně obviněn z těžkého ublížení na zdraví a pokusu o vraždu. Když se situace rozebrala, změnil názor i státní zástupce. Uznal, že obviněný neměl v úmyslu poškozené usmrtit, že poškození ho sami vyhledali a úmyslně potyčku vyprovokovali, a navrhl obviněnému „pouze“ trest za těžké ublížení na zdraví. Soud si to přebral, uznal, že se obviněný bránil přesile útočníků… a odsoudil jej za těžké ublížení na zdraví k 2,5letému podmínečnému trestu, k zaplacení 112 000 Kč zdravotní pojišťovně a k pětiletému vyhoštění.
COŽE?!?
Ano, obrana nožem proti čtyřem útočníkům, před kterými nemáte kam utéct, protože vás přišli zmlátit až do vašeho obydlí, je podle královéhradeckého soudce Jiřího Vacka zločin.
Když jsem si to srovnal – pachatel brutálního útoku, který ohrožoval život nebránící se oběti, dostal jen o půl roku více, než obránce proti přesile – cosi se ve mně kouslo. V devatenáctém století to trefně vyjádřil spisovatel a státník Frederic Bastiat v knize nazvané prostě ‚Zákon‘: „Kde je zákon v rozporu s morálkou, tam stojí občan před krutou volbou: jestli má ztratit smysl pro morálku, nebo úctu k zákonu.“
Zapomeňme teď na chvíli na zákon i na morálku a podívejme se na situaci napadení z taktického hlediska. Útočník má téměř vždy převahu. Je to celkem logické – kdyby ji neměl, tak by vůbec neútočil, protože by na svůj útok sám doplatil. Tato převaha mu dává možnost dosáhnout svého způsobem, který soudy ve své neskutečné aroganci nazývají „pouhé zbití“: údery, kopy a další neozbrojené násilí, které oběti způsobuje bolest a zhmožděniny a které pokračuje, dokud se oběť nepodvolí, nebo dokud se násilník nevyzuří. (Nebo dokud některá z ran nedopadne na místo, kde způsobí vážnější zranění a oběť podlehne). To se stalo i v prvním případě – vše, co jste viděli na prvním videu, není pro naši justici nic víc než „pouhé zbití“, protože napadený měl jen zhmožděniny. Psychické následky, jako přetrvávající trauma (většina slušných lidí na takové násilí prostě není zvyklá) jsou jí už úplně lhostejné. Zrovna tak v druhém případě, kdyby napadený neměl po ruce nůž a byl přesilou útočníků zmlácen, těžko by se tím soud nějak vážněji zabýval – vždyť byl přece „pouze zbit“.
Jaké možnosti má v té situaci obránce? Bránit se stejným způsobem, tj. vykrývat rány a zasazovat údery - to je čirá bláhovost, pokud tedy dotyčný zrovna není dlouholetý student bojových umění. Ve rvačce ve stylu „otloukaná“ prostě vyhrává ten, kdo dokáže dát větší ránu a víc jich vydrží – a to je téměř vždy útočník. Často je jeho převaha tak drtivá, že si oběť ani netroufne se bránit, aby ho ještě více nerozzuřila – i to jste na videu viděli.
Co tedy oběť může dělat, aby se uchránila a svou situaci ještě nezhoršila? Nezbývá jí než násilí strpět a doufat, že zůstane bez trvalých následků, nebo se bránit způsobem, který útočníka rychle a jednoznačně zneškodní: prošlápnout koleno, vypíchnout oko, bodnout nožem, vystřelit z pistole. Prostě způsobit zranění, které vyřídí i toho největšího tvrďáka. To je pro slušného člověka samo o sobě problém – většina z těch, pro které morálka není jen prázdným pojmem, má značné zábrany páchat násilí, natož takovým způsobem, aby způsobili značnou újmu na zdraví.
Ale i když oběť tyto zábrany překoná a ubrání se, opravdové problémy teprve začínají. Justice, pro kterou to doteď bylo „pouhé bití“, si náhle energicky vyhrnuje rukávy a jme se konat spravedlnost – lump, který svému bližnímu udělal takové ošklivé bebí, přece nesmí zůstat nepotrestán. Marně se oběť hájí, že byla napadena – ano, byla, ale „pouhým bitím“.
Jak potom taková situace vypadá z pohledu agresora? Je si vědom své převahy. Je si vědom také toho, že ať bude oběť mlátit sebevíce surově, tak dokud jí něco nezlomí, nehrozí mu víc než podmínka. Je si také vědom toho, že pokud by mu oběť vážněji ublížila, bude stíhána ona – a ví, že oběť si toho je také vědoma, takže si na skutečnou obranu pravděpodobně vůbec netroufne. To samé platí pro „samaritány“, kteří by oběti chtěli pomoci. Buď budou na agresora hodní, aby mu moc neublížili, čímž si také koledují o „pouhé zbití“, nebo nepřistoupí na pravidla ustanovená našimi soudci a budou za to potrestáni. Nebo se do toho raději nebudou plést a budou dělat, že nic nevidí, tak jako v prvním ukázkovém případu. A kdo by jim to mohl mít za zlé? Nechovají se tak z lhostejnosti, ale ze strachu, a ten má původ v agresorovi jen částečně.
Když jsem si to takhle přebral, tak jsem se rozhodl. Kdybych byl někdy svědkem něčeho takového, co jste viděli na záznamu, nebudu se lhostejně dívat stranou. Nebudu ani volat policii, protože ta stejně nepřijede včas (nic ve zlém, hoši, za minutu a půl se to prostě nedá stihnout). Nebudu ani blázen, abych šel do fyzického konfliktu se silnějším agresorem. Prostě vytáhnu zbraň a udělám mu dvě-tři díry do hrudníku. Pak posbírám nábojnice, slušně požádám svědky, aby nevypovídali, a zmizím. Jistě, soudci a státní zástupci budou křičet „vražda!“. Ale já se raději dopustím vraždy na grázlovi, než bych riskoval, že se stanu svědkem vraždy oběti. Kdyby nesoudili podle pravidla „s útočníkem lze mít shovívavost, ale obránce nesmí zůstat nepotrestán“, střílel bych raději na nohy a pak zavolal záchranku. Takhle se ale raději spolehnu na to, že se aspoň u policie najdou slušní lidé, kteří mne nebudou moc hledat.
A není to jen o mně. I každý z vás, pokud se do takové situace dostane, si bude muset vybrat mezi morálním chováním a poslušností zákonu, protože systém je nastavený tak, že obojí mít nemůžete.
Jestli se zachováte morálně, budete muset překonat své zábrany a zakročit rychle a tvrdě – a pak buď přetrpět dlouhou justiční šikanu, nebo se spolehnout na to, že svědci a policisté se na celou věc budou dívat stejně jako vy a budou vás krýt.
Jestli si vyberete poslušnost k zákonu, tak si buď s obětí vyměníte role, nebo budete do konce života žít s pocitem, že jste mohli pomoci nevinnému a bezbrannému člověku, a místo toho jste se raději dívali jinam.
Přeberte si to sami.
David Karásek - člen představenstva LEX o.s.