Jména Josef Gabčík, Jan Kubiš či Adolf Opálka jistě není třeba představovat. Už od základní školy víme, kdo byli a co vykonali. Také víme, že by to nikdy nedokázali bez pomoci mnoha členů domácího odboje, kteří neriskovali o nic méně – spíše více, neboť svým zapojením neriskovali jen vlastní život, ale i životy svých rodin a přátel. Kdo ale dnes zná jména těch „obyčejných lidí“?

Úkolu připomínat činnost těchto téměř anonymních hrdinů se ujalo sdružení Iniciativa A, které mapuje a publikuje historii domácího odboje. A jedním ze způsobů, jak mít jména těchto lidí téměř neustále na očích a připomínat si je, je využití místopisných označení. V pražských Vysočanech tak budou dvě nové ulice připomínat jména dvou rodin, které parašutistům výrazně pomohly, a bohužel za to také draze zaplatily.

Svatošovi

U rodiny Svatošových nevíme jistě, kdy se zapojili do sítě odbojářů, ani kdo je zapojil. První zprávy o nich pocházejí až z doby, kdy už parašutisté operovali na území Prahy. V bytě Josefa Svatoše v Melantrichově ulici u Staroměstského náměstí přebývali Josef Gabčík, Jan Kubiš a také Karel Čurda. Do pomoci parašutistům byli zapojeni také Josefovi bratři František a Rudolf Svatošovi, a také Rudolfova manželka Marie. Josef Svatoš dal Janu Kubišovi aktovku, ve které nosil králíkům trávu. Kubiš si ji opravil a při atentátu v ní měl schované obě připravené bomby. Také Gabčík si u Svatošů opravil svou aktovku, ve které měl později samopal.

Jednoho dne ke Svatošům přiběhl Josef Gabčík – bez klobouku, celý schvácený a viditelně rozrušený. Když se ho Josef Svatoš ptal, co se stalo, řekl mu Gabčík jen to, že musel udělat „hnusnou práci“ a pak rychle utíkat. Když se dal do pořádku, poděkoval a odešel – a to bylo naposled, kdy ho Svatošovi viděli. Až když se večer z rozhlasu dozvěděli o atentátu, pochopili, o jakou práci šlo.

V jejich bytě se téměř o tři týdny později zastavil také Karel Čurda. I on připadal Josefu Svatošovi rozrušený – kouřil jednu cigaretu za druhou a neustále vyhlížel z okna, až ho Svatoš musel napomenout, že je nápadný.  Čurda se vyptával na kontakty na parašutisty, ale Svatošovi už s nimi žádné spojení neměli. Proto od nich odešel s nepořízenou – a šel rovnou na gestapo, kde udal alespoň je a další odbojáře, kteří mu poskytli útočiště.

Poté došlo rozsáhlé policejní akci, při které byla zadržena většina členů rodiny Svatošových: Josef a Marie Svatošovi, jejich devítiletý syn Vladimír, Mariina sestra Zdeňka Janíková, Josefův bratr František a druhý bratr Rudolf s manželkou Marií a dvouletou dcerou Evou. Z těchto rodin přežily pouze obě děti, které byly umístěny do internačních táborů, kde se dočkaly osvobození. Ostatní byli odsouzeni k smrti a zabiti v koncentračním táboře Mauthausen. 

Smržovi

Významnou roli v odboji sehrála tělocvičná jednota Sokol, ve které bylo organizováno mnoho vlastenců, mezi které patřil i Jaroslav Smrž. Po zákazu organizace v roce 1941 přešla vysočanská sokolská jednota do ilegality a věnovala se takovým „obyčejným“ úkolům – zajišťování bezpečných úkrytů, organizování peněžních a potravinových sbírek pro rodiny zatčených odbojářů a podobně. Právě díky takovým lidem parašutisté v roce 1942 našli v zemi okupované nepřítelem široké a dobře zajištěné zázemí. Když se Jaroslav Smrž dozvěděl, že ve městě jsou parašutisté a vysočanská jednota jim má zajistit ubytování, navrhl, že by mohli přebývat u jeho sestry Emanuely Khodlové (jeho vlastní byt na to byl příliš malý).

Do pomoci se postupně zapojili také jeho bratr Václav a synovec Václav Khodl. U Václava Smrže přebýval hlavně Josef Gabčík, u Khodlových Jan Kubiš; později Khodlovi přenechali parašutistům svou vilu ve Svépravicích. Široká síť odbojářů kolem rodin Smržových a Khodlových je pak zásobovala potravinami. Potraviny ale nebyly jediné, co jim poskytovali. Smržovým například patřilo kolo, které používal Jan Kubiš, také přechovávali operační materiál, který si parašutisté přivezli s sebou, a postarali se o ukrytí jejich padáků a kombinéz – mimochodem velmi chytře: Smržův švagr byl majitelem pohřebního ústavu, a tak byly padáky a kombinézy po vystavení falešného úmrtního listu pohřbeny v rakvi i s patřičným obřadem.

Po atentátu začalo být zřejmé, že se pravděpodobně nevyhnou zatčení. Emanuela Khodlová se již tehdy rozhodla, že v případě odhalení vezme všechno na sebe. To se sice nezdařilo, přesto však statečné zapírání všech obviněných zachránilo mnoho životů; neodhalena zůstala například účast Václava Smrže, jeho sestry Antonie Bejčkové a snoubenky Václava Khodla Františky Urbánkové. V osidlech gestapa tak uvázli Václav Khodl a jeho žena Emanuela, jejich syn Václav, Jaroslav Smrž a jeho žena Jarmila, a také dcera Jaroslava a syn Václav – ti jediní přežili, protože v té době byli ještě dětmi. Všichni ostatní byli v nepřítomnosti odsouzeni k smrti a zastřeleni v koncentračním táboře Mauthausen.

Iniciativa A neformální sdružení, které si dalo za cíl připomenout pozapomenuté hrdiny druhého odboje. Karel Polata, Jaroslav Čvančara a Vlastislav Janík vyhledávají v historických záznamech jména a příběhy lidí, kteří tak či onak přispěli k porážce nacismu a osvobození naší země a často za to také draze zaplatili, a starají se, aby na jejich jména a příběhy nebylo zapomenuto. V současné době pracují na další iniciativě, kterou je pojmenování ulice po Jaroslavu Švarcovi – posledním ze sedmi parašutistů z krypty, který ještě v Praze nemá „svou“ ulici.

David KARÁSEK - analytik a člen představenstva LEX z.s.