Správně to měl být můj první článek pro nový web, spíše o tom, jaká skupina lidí vás tu bude pod vedením Davida Karáska svými výtvory oblažovat, ale na to je času dost. Odehrálo se něco, co si dle mého názoru žádá reakci a čemu se budu věnovat na závěr.  Začnu s tím co si myslím že by měl ne jen LEX jako takový,ale především sami členové dělat  navíc ke své dosavadní činnosti…

Uvědomil jsem si to na IWA, kdy jsem silně zneklidnil jednoho výrobce  keramických zavíracích nožů otázkou, co při střetu jejich čepele s lidským žebrem povolí první. Nedůvěřivě se na mne zadíval a zeptal se, jestli jsem policista. Naštěstí mu kamarád, který mi tlumočil do angličtiny řekl, že jsme self-defence experti, dříve, než jsem stačil jako odpověď poskládat mnou původně zamýšlené: „Nouajmbendit“ a odejít. Takže jsem se díky MarKově zásahu dozvěděl, že pravděpodobně by povolilo žebro. Na podruhé jsem „zabodoval“ když jsem člověku od firmy Cold Steel vysvětloval, jak jsou české zákony o nožích jsou nejlepší na světě jaké mohou být, totiž žádné. A tak by to mělo zůstat. Více „škod“ se mi v oboru rozvracení politické korektnosti obecenstva ten den už nepodařilo napáchat, protože jsme jeli domů.  I když kupodivu, ne všichni z nás mají podobné názory. Před lety jsem se na jednom internetovém fóru střetl se střelcem, který měl očividně fobii z nožů. K mému překvapení tvrdil zcela vážně, že nošení a držení střelných zbraní je v pořádku, protože střelci jsou prověřeni, ale na nože by měly být určitě „zbrojáky“ taky.  Ten člověk si neuvědomoval že je  postižen stejnou fobií ze zbraní jako někteří naši odpůrci ,jen zaměřenou na nože. A stejně jako naši oponenti, se spoléhal na regulaci a zákony. Pokud možno co nejpřísnější.

Odtud tedy název mého článku, nejde jen o naše střelné zbraně, ani „jen“ o všechny zbraně jako takové. Jde svým způsobem o svobodu všech lidí. Takže námět k další činnosti je najít cestu nejen, co já vím, myslivcům, šermířům, kravmagistům, a ostatním vyznavačům válečnických uměn, ale třeba i ke králíkářům, rogalistům a spoustě ostatních. Apel tohoto článku je zamířen na všechny z nás, kteří mají zájmové spojení  kamkoliv směrem k veřejnosti. Pokud tedy budete mluvit o zbraních třeba s kolegou chovatelem hadů, motocyklistou či někým jiným, s kým si můžete po vzoru Mauglího zavýt ono známé „Jsme jedné krve ty i já“ budete mít ulehčenou pozici, protože budete moci poukázat na v zásadě stejné, jen jinak zamaskované projevy zlé vůle a hlouposti,ohrožující nás všechny co nechceme být, jak tomu říkám dle jedné komerční stanice svého času dost propagující pasívní životní styl pro své abonenty, „Nováky“.

To souvisí i s další záležitostí, která leží na srdci nejen mně. Ani z hlediska nás střelců nejde „jen“ o sebeobranu,IPSC, nebo LOS. V Německu se po těch nešťastných masakrech distancovali „mířenkářští“ střelci od těch „akčních“ (A ti se moc nebránili), čímž pomalu pletou oprátku všem. Skoro se mi ani nechce věřit zprávám, že se dokonce jedna z organizací hájících práva majitelů zbraní aktivně zúčastnila spolupráce na nešťastném německém zákonu o nožích  a tak si snažila získat shovívavost státních orgánů něčím co lze nazvat kolaborací, přesně v onom pejorativním slova smyslu, jak je  to u nás chápáno. Také ti z členů představenstva kteří se účastnili jednání a dohadování o změnách zbrojních zákonů, mají s přespříliš vstřícným postojem jedné naší „Olympionistické“  střelecké organizace k restrikcím nevalné zkušenosti.

A teď k aktualitě, která mne přiměla napsat závěr tohoto článku. Došlo k další tragické události, tentokráte spojené nikoliv se zbraní, ale se psem. Rotvajler pokousal malé dítě. Pochopitelně následovala hromadná aktivizaci pachatelů dobra, žádajících zákazy nebo alespoň „regulace“. Teoreticky bychom mohli být rádi, že je pro jednou na tapetě někdo jiný. Začínají se objevovat názory o zavedení „zbrojního průkazu“ pro chovatele psů a podobné zhůvěřilosti. Pravda, ohledně koníčků spojených se živými organismy, nevím ani, jestli se pěstují činčily a chovají růže, či je to naopak. Mám však už dostatečně vyvinutý instinkt nedůvěry k zákonným úpravám na společenskou objednávku, abych věděl, že prakticky kdykoliv se někdo pokusí o zákonnou regulaci, která nám je představována jako parčík s ohrádkou pro batolata a vlídným nápisem „Proběhněte se bosky po trávě“, vznikne z toho regulerní koncentrační tábor, včetně kulometů na věžích.

Třeba jen maluji čerty na zeď a vlivem afér a problémů, které si naše politická reprezentace vyrobila sama sobě, dojde k úklidu před jejich vlastním prahem a na toto nebude mít nikdo čas. Ale třeba ne. Je dost dobře možné, že se pejskaři stanou rukojmími v prackách politických hochštaplerů, kteří budou starostí o blaho nás všech maskovat své průšvihy a sbírat voličské preference. Může se stát dokonce i to, že zmatená a překvapená kynologická veřejnost nebo její část,vyjde těmto návrhům vstříc. Nevylučuji, ani vstřícné přivítání podobných snah profesionály z oboru, kteří si  zištně spočítají, kolik by mohli například  za zkoušky k povolení chovu problematických plemen „trhnout“.

Možná, že slyším trávu růst. Tak či tak nemůžeme nic jiného než kynology na tato rizika upozornit a popřípadě jim budouli o to stát tu a tam s něčím poradit. Během tisíců či desetitisíců let, co je pes souputníkem člověka, potřebovalo lidstvo „Papíry na psa“ asi stejně, jako povolení k držení a používání svých pohlavních orgánů a tak by to mělo zůstat.

František „Sincityman“ Mikyna

Aktivista občanského sdružení LEX

p.s.: dejte tento článek na vědomí všem pejskařům, o nichž si myslíte, že by je mohl zajímat…