V souvislosti se zvyšováním počtu žadatelů o zbrojní průkaz se v médiích v poslední době objevují návrhy, že by žadatelé o zbrojní průkaz (a popřípadě i opakovaně držitelé, kteří již zbrojní průkaz mají) měli povinně procházet kurzem zacházení se zbraní. Tyto návrhy vždy pocházely od osob, které takové kurzy poskytují za úplatu.

Pokud podnikatel, který komerčně nabízí určitý produkt, navrhuje, aby využití určitého občanského práva bylo podmíněno zakoupením takového produktu, je to přinejmenším podezřelé a vyvolává to pochybnosti o motivaci takového návrhu. Fandíme všem kurzům na zbrojní průkaz i jiným komerčním výcvikovým aktivitám, pokud jsou poskytovány dobrovolně na volném trhu. Nesouhlasíme však s tím, aby byl jakýkoli komerční výcvik požadován zákonem.

Současnou podobu praktické zkoušky na zbrojní průkaz považujeme za adekvátní k jejímu účelu. Je pravda, že zkouška na zbrojní průkaz není zárukou úspěšného vyřešení obranné nebo podobně krizové situace. TO ALE ANI NENÍ JEJÍ ÚČEL. Účelem zkoušky na zbrojní průkaz je ověřit, že držitel ovládá bezpečné zacházení se zbraní, aby neohrožoval své okolí nešikovností, a základní dovednosti střelby. Riziko, že se v dané situaci nedokáže ubránit, už nese sám. Proto všechny možnosti dalšího výcviku doporučujeme a podporujeme, ale jsme proti tomu, aby byly zaváděny povinně.

Jako argument pro takové povinné kurzy je často uváděna obava navrhovatele, že držitelé zbraní bez takového výcviku, jaký si navrhovatel představuje, jsou při sebeobranné situaci nebezpeční svému okolí. Taková tvrzení ovšem nemají oporu ve faktech. Nehod s legálně drženou zbraní je velmi málo a pokud víme, obvykle jde o nehody při lovu, kde se okolnosti od sebeobrany výrazně liší.

Sdružení LEX po dobu osmnácti let své existence monitoruje případy sebeobrany s legálně drženou zbraní. Za celou tuto dobu jsme nenarazili na případ, kdy by civilní obránce při použití zbraně v sebeobraně zranil nezúčastněnou osobu. Zavést z tohoto důvodu povinné kurzy taktiky by tedy pro držitele zbraní znamenalo cca stamiliónové náklady, přičemž reálný dopad na bezpečnost by byl sotva znatelný. Z pohledu poskytovatelů těchto kurzů by se ovšem naopak jednalo o stamiliónové zisky.

Současná podoba praktické zkoušky na ZP nevyžaduje povinný kurz, ale vyžaduje zkoušku před komisařem. To držiteli umožňuje využít mnoha možností k opatření potřebné dovednosti; kromě komerčního kurzu je může získat v rodině, od přátel, ve střeleckém klubu, ale také třeba využít dovedností získaných u policie či v armádě. Kontrola, zda jsou takto „neformálně“ získané dovednosti dostatečné, je přitom zaručena tím, že žadatel musí skutečně přijít na střelnici a tam své dovednosti předvést komisaři, kterému ještě pro jistotu stojí za zády policista z odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál dohlížející na zákonnost celého procesu. Nelze tam nic zfalšovat ani nikoho podplatit - buď to umí nebo ne.

Tento systém chceme v českém zákoně o zbraních zachovat, jak kvůli širokým možnostem, které dává zájemci o zbrojní průkaz, tak i kvůli jeho téměř neprůstřelné odolnosti vůči korupci.

David Karásek
mluvčí LEX - sdružení na ochranu práv majitelů zbraní, z.s.