V posledních letech se stále častěji opakuje smutný scénář. Poblíž města či vesnice stojí střelnice, kde se střílí a nikomu to nevadí. Pak se změní územní plán, kolem střelnice vyrostou obytné domy a jejich obyvatelé si začnou stěžovat na hluk. Následuje měření, omezení provozu a celý proces nezřídka končí tím, že střelnice je buď zavřena, nebo zavře sama.
Jak se proti tomu bránit, na to jsme se zeptali Tomáše Trávníčka, ředitele sdružení LEX na ochranu práv majitelů zbraní.

 V první řadě je zde potřeba říci: tyto problémy se řeší tím snáze, čím dříve se podchytí. Opravdu tady platí, že gram prevence ušetří tunu problémů. Nejúčinnější obranou je tu občanská uvědomělost. To znamená, aby se majitelé střelnic, komerčních i klubových, aspoň základně vyznali v relevantních zákonech - jako občanském a správním - a hlavně sledovali, co se v obci děje. Jakmile se začne řešit nějaká změna územního plánu, je třeba tam jít a zjistit, o co jde.

Pokud je změna někde „na dostřel" od střelnice, je nutné sdělit úřadu, že je tam střelnice, že se tam střílí a dělá to hluk. V této chvíli hraje zákon jednoznačně pro majitele střelnice – pokud úřad ví, že je tam zdroj hluku, musí to vzít do úvahy, musí to proměřit a do vzdálenosti určené hygienickými limity nesmí povolit žádnou stavbu. Takže domy v okolí střelnice nebudou a problém je vyřešený dřív, než vznikne.

Horší je, když k tomuhle podchycení nedojde a úřad se o problému s hlukem oficiálně dozví teprve ve chvíli, kdy obytná zástava v okolí střelnice už stojí - obvykle právě ze stížností obyvatel. V té chvíli už má úřad víc možností, jak situaci řešit, včetně řešení na úkor střelnice, jako protihluková vyhláška nebo omezení provozu.

Musím zde bohužel říci, že argument „my jsme tady byli první" je málokdy něco platný - pokud hluk překračuje hygienické limity, přestává být občanskoprávním problémem a spadá pod zákon o zdraví lidu, kde se na tyhle věci nehledí. Stejně tak nepomáhá, pokud je na pozemcích v okolí střelnice věcné břemeno v podobě hluku ze střelnice - věcné břemeno je soukromoprávní ujednání a nesmí být v rozporu se zákonem, jinak je neplatné.

Možností, jak to řešit, je několik a závisí to hlavně na příčině problému. Ze zkušenosti vím, že případů, kdy šlo opravdu o hluk, je minimum - u těch střelnic, kterým jsme pomáhali tohle řešit, to byly často sousedské problémy, kdy sousedé bud nemají rádi majitele střelnice, nebo tam střelnici prostě nechtějí z nějakých osobních předsudků vůči střílení. Stížnosti jsou v tom případě formou sousedských naschválů, které mají střelce vyštípat. Druhá možnost jsou peníze - někomu prostě šlo o pozemek, na kterém střelnice stála.

Nicméně v těch případech, kdy je problémem opravdu hluk, může pomoci odhlučnění, které lze někdy zařídit svépomocí z pneumatik, kartonů od vajec a podobných materiálů s náklady řádově pár tisíc. Pak se ukáže, jestli opravdu šlo o hluk nebo ne.

Na chronické stěžovatele z naschválu existuje jeden takový bič. Stížnosti na hluk jdou na hygienickou stanici, která je povinna to proměřit. Ovšem v případě, že se stížnost ukáže nedůvodnou, mohou být náklady měření naúčtovány stěžovateli - zejména se to dělá právě v případech opakovaných stížností. Takhle to dopadlo u jedné severočeské střelnice - po čtvrté stížnosti stěžovateli přistála ve schránce faktura na třicet tisíc, a dále už žádné stížnosti nebyly.

Kromě toho se při měření často zjistí, že hluk generovaný střelnicí je ve skutečnosti výrazně pod hygienickou normou, což zase umožňuje řešení typu „jestli nám nepřestanete dělat naschvály, tak budeme střílet ještě víc". Samozřejmě, k těmhle „tvrdým" metodám by se mělo sahat teprve tehdy, když selžou všechny pokusy to vyřešit nějakou rozumnou dohodou. To je z dlouhodobého hlediska vždycky lepší.

Horší je, když je hluk jen záminka a ve skutečnosti jde o pozemek. Tady je hlavně potřeba, aby střelnice byla zapsaná v katastru a aby měla vyřešené majetkové náležitosti. Pohroma je, když pozemek patří někomu jinému než střelnice - pokud tam střelnice není zapsaná jako věcné břemeno, nedá se s tím skoro nic dělat. Je to problém hlavně u starých svazarmovských střelnic, které se stavěly „na státním" a pak pozemek dostal někdo v restituci. V takové situaci nezbývá než se pokusit pozemek dlouhodobě pronajmout nebo odkoupit - ale ve chvíli, kdy majiteli nějaký developer nabízí dvacetkrát tolik, je už většinou pozdě. Zase je to něco, co je potřeba řešit včas.

Sdružení LEX v tomhle střelnicím rádo pomůže. Neříkám, že všechny zachráníme, od toho tu nejsme. Zastupujeme ale držitele zbraní, a ti taky potřebují někde střílet, takže je to i náš zájem. Můžeme střelnici navrhnout způsoby řešení situace a dát jim kontakty na ty správné lidi, jako odborníky na hygienu, právníky přes životní prostředí a podobně. Potřebujeme se to ale dozvědět co nejdřív – jedna střelnice nás třeba kontaktovala třičtvrtě roku potom, co rozhodnutí nabylo právní moci. To už je trochu pozdě. Ale hlavně je třeba, aby se majitelé střelnic angažovali a zajímali sami.

Jak jsem už řekl, při změně územního plánu se dá na základě zákona vymoci stavební uzávěra, která zajisti, že dvě stě metrů kolem střelnice bude jen louka. Ve chvíli, kdy už vedle střelnice stojí bytovka, každý radní určitě raději naštve jednoho majitele střelnice a nějaké cizí střelce, než několik desítek vlastních voličů. Vůbec nejhorší, co lze udělat, je nedělat nic a doufat, že to nějak vyšumí. To je cesta do problémů, ze kterých už často nevede ven.

 Text a foto: David Karásek