Rok uběhl jako voda a opět se přiblížil čas našeho „Frojndšaftbesůchu“ u našich německých přátel v Bavořích na setkání WFSA a IWA 2018. Tentokrát okořeněný návštěvou na výstavě Enforce Tac, která se zabývá bezpečností a zbraněmi na vyšší úrovni než jsou naše sportovní, lovecká a sebeobranná bouchátka. O výstavě Enforce Tac se dočtete na jiném místě, takže zpět k WFSA.

Setkání Světového fóra střeleckých aktivit (WFSA) se tradičně událo ve čtvrtek 8.3.2018 v NCC Ost norimberského výstaviště. A jako tradičně bylo rozděleno do dvou bloků. Dopolední blok se věnoval primárně organizačním věcem a jako bonus zde má vždy nějaká členská organizace referát o své činnosti a o situaci ve své zemi. Letos padla volba na Českou republiku, takže nudná data o rozpočtu či volbě členů WFSA vynechám.

O to více se ve své zprávě hodlám věnovat přednášce sdružení LEX. Vztah starších a západnějších členů k novým přírůstkům z řad střední a východní Evropy byl zpočátku vnímán poněkud vlažně a se schovívavostí staršího sourozence. Ale jak plynul čas a vzniklo akutní ohrožení legálních vlastníků zbraní ze strany Evropské unie, reputace nás, postkomoušů, rostla. Letos jsme byli bráni už prakticky za hrdiny, kteří měli jako jediní „kule“ vzepřít se směrnici u Evropského soudního dvora (no dobře, Poláci a Maďaři se přidali taky, ale až později).

Bylo rozkošné pozorovat, jak během naší původně desetiminutové prezentace půl hodiny nikdo ani nedýchal. Jediný, kdo se při statistikách počtu ZP, zbraní a povolení k nošení zbraně trochu nudil, byl zástupce americké NRA. Pro ostatní byl údaj povolení pro nošení zbraně převyšující počet 200 000 z říše sci-fi. Pro některé členy byl i málo pochopitelný fakt, že když má u nás tolik lidí zbraně u sebe, že se nepostřílíme. Načež kolega Karásek kontroval popisem systému získávání povolení, zdravotní prohlídkou a odbornou způsobilostí.

Dost vysoko byla hodnocena společná (byť zatím neúspěšná) snaha  spolku LEX, ČMMJ, Petice, Iniciativy spolků vojenské historie ČR a dalších zakotvit právo na vlastnictví zbraní do ústavního pořádku. V momentě, kdy jsme zmínili, že Petice a její podporovatelé dokázali pod minulé znění sehnat 110.000 podpisů, zbystřil i kolega ze švýcarského PROTELL Marc Heim. S ním jsme následně ladili konkrétní detaily plánovaného exportu závodů Lidové obranné střelby (LOS) do Švýcarska, který se tento rok chystá.

Odpolední blok se nesl hlavně v duchu konference o zákazu olova. Tedy ne, že by to ze strany EU a OSN nebyl průšvih, ale poslední tři roky mám pocit, že by světová střelecká komunita měla z úrovně „make discussion at all levels“ postoupit na úroveň „do something“.

Abych jenom nechválil a dal průchod i své typicky české povaze, neodpustím si pár dloubanců. Za prvé, dost mě mrzí, že k naší snaze a boji prostřednictvím žaloby se krom Poláků a Maďarů nikdo nepřidal (a u obou vlád mám neodbytný pocit, že jim nejde primárně o práva svých občanů). Typická byla diskuse se zástupcem německé střelecké asociace s několika miliony členů. V podstatě nám drží palce a rádi se k nám v případě výhry nad eurokomisí přidají. Když si vezmete, že v Německu je cca 8 miliónů vlastníků zbraní všech ráží a specializací a jejich prozbraňová aktivita spočívá v čekání, jak to dopadne s námi, škoda mluvit...

Další věc která mě mrzí je, že od počátku našeho členství slýchám od stejných lidí, že něco nejde nebo nemůžou nebo NEcokoliv. Odpovědi typu „No, dali jsme to na web, ale zatím se nám z ministerstva/parlamentu/vlády/apod. neozvali.“ působí spíše trpký úsměv. Kdyby za ty roky udělali alespoň kousek toho, co my, tak nám je dnes eurosměrnice a komise u Brusele. Vždyť LEX také začínal ve čtyřech lidech...

I tak si ale myslím, že naše členství ve WFSA má rozhodně smysl, neboť při osobním setkání se toho během jednoho dne dozvíte více než oficiálně za celý rok.

Druhý den začala IWA

Pořadatelé tento rok prohlašovali, že bude nová a překvapivá. A vskutku byla. Akorát jsem nepočítal, že mezi pořadateli je tolik příznivců Járy Cimrmana. Začalo to obstaráním lístků. Zcela respektuji, že tato výstava je odborná a nikoliv pro široké čumilstvo. Ovšem letošní obstarání lístků jako by vypadlo z oka hře Hospoda na mýtince. Pořadatelé si otevřeli výstavu, ale lezli jim tam lidi. „Furt nic a najednou zájezd“, vytanulo mi na mysli, když jsem vyplňoval online formulář o svém kladném vztahu k eurosocialistickému zřízení. Nakonec jsem ale vše zdárně zařídil a mohli jsme vycestovat. Kdepak, na nás, co si pamatujeme výjezdní doložky si nepřijdou.

Ovšem na samotné výstavě IWA jsem měl subjektivní pocit, že i přes tato opatření je „natřískáno“ výrazně více než v minulých letech. Z toho se dá vyvodit, že idiotská opatření nefungují ani v Bavořích a zájemci si cestu vždy najdou.

Při příjezdu na výstaviště jsem se těšil na dokonalou německou organizaci při parkování, kterou jsem znal z minulých let, kdy pořadatelé vás dokázali zaparkovat během málo minut. Letos ale na parkovišti stáli „naháněči„ pouze dva, přičemž jeden hrál ostentativně na mobilu a druhý rozdělil posádku našeho vozu na dvě skupiny. Dle jeho pohybů jedna skupina soudila, že má hodinu samby, druhá epileptický záchvat. Nakonec jsme po krásných 40 minutách zaparkovali a vydali se na seřadiště v NCC Ost.

Tady čekalo opět překvapení v podobě zrušené šatny nahrazené budníky v podzemí v množství méně než malém. Oproti minulým letům byla většina účastníků jistě ráda, že může ve vytopených halách běhat ve svých zimních bundách. O chaosu při vydávání vstupenek ani nemluvě...

Jelikož překvapením ještě nebyl konec, vydali jsme se do výstavních hal vstříc našim partnerům, novým dojmům a zlepšovákům, které jsou kořením této výstavy. Dříve bylo nepsaným pravidlem, že každá výstavní hala měla své určité zaměření (např. pro lovce, nože, taktika, střelivo, optika, luxusní věci, apod.). Letos bylo uspořádání stánků dosti chaotické jak obsahové, tak kvalitativní. Bývalo zvykem, že nováčci, či producenti „vícespotřebního“ zboží byli umístěni u stěn hal a ti zavedenější uprostřed. Nebyl v tom rasismus nebo pohrdání, ale logický kalkul. Ti, co už něco na IWA dokázali, měli lukrativnější plochy, a noví měli taková místa, kolem kterých musel každý projít a podívat se (takže na tom také netratili). Letos museli být nejenom výrobci kvalitních nožů světových značek opravdu rádi, že jejich stánky jsou proloženy konkurencí „Hong dong ping pong company“, jejichž výrobky by nechtěla ani vietnamská tržnice.

Co se týče mise LEX, tj. navazovat nové kontakty a posilovat stávající, jsme byli úspěšní. Podařilo se díky Katje Triebel (FIREARMS UNITED) navázat konečně spolupráci s rakouským IWÖ, kde došlo k výměně vedení. Podařilo se i předjednat nějaké akce do budoucna, jejichž smysl a termíny si zatím necháme pro sebe. Letos také byla IWA bohatá na novinky v oblasti zbraní a doplňků. Zaujal nás koncept bezolovnatých střel vyrobených z biodrti, zařízení na snižování akustického tlaku a hlukové zátěže na střelnicích (nikde pochopitelně nezaznělo slovo začínající na T), které si razí cestu celou Evropou i v civilní sféře, zajímavý byl i koncept 16 ranného brokového revolverového zásobníku u firmy KOMANDO AV a další.

Svým lamentováním na začátku samozřejmě nechci popřít význam této výstavy, který je bezprecedentní pro celou střeleckou komunitu. Ovšem sám mám zkušenost z pořádání závodů LOS. Jde o to, že ať uspořádáte sebelepší závod a v kantýně budete mít studené párky, lidi vás nepochválí za skvělý závod, ale pomluví za ty studené párky. Takže i přes jinak skvělou výstavu ve mě zůstává pachuť studeného párku. A to v zemi, kde mají s párky staletou zkušenost...

Váš  Tomáš Trávníček
Prezident LEX