Během několika hodin po zveřejnění mého článku o Cvičení protiteroristických jednotek Démon 2018, jsem byla ke svému překvapení zasypána vlnou ohlasů dalších účastníků. Ne všichni, co se na mě obrátili, ovšem sdíleli můj pohled na věc. Mnozí se mě také ptali, zda nemám nějaké podobné vyjádření od někoho z řad IZS či URNA. Přináším proto skvělé poselství – mám. Zároveň jsem velice ráda, že se s vámi o tyto příspěvky mohu podělit.

Jako první vám přináším zpověď rukojmího, který byl o dost odvážnější než já. Za obsáhlý figurantský příběh děkuji Standovi:

„Akce Démon 2018 pro mne byla první zkušenost s vystupováním coby figuranta. Možnost přihlásit se na tuto akci mne samozřejmě zaujala. Jak z důvodu, vyzkoušet si „nanečisto“, jaké to je se do situace rukojmího dostat, tak z motivace pomoci PČR vzhledem k obrovskému množství figurantů, které pro tuto akci bylo potřeba sehnat.

Po prokázání se vstupenkou jsem byl vpuštěn do střeženého prostoru příslušnicí PČR. Zde jsem byl podroben prohlídce, kdy mi byl zkontrolován obsah batohu policistou přestrojeným za teroristu. Zde mi došla zásadní chyba a to, že u sebe mám malý přívěsek na klíče s nářadím, který jsem samozřejmě zapomněl kvůli přirozené sklerotičnosti doma sundat. Po objevu, že v onom nářadí se schovává i malý nůž s cca 2 cm čepelí si policejní příslušník zažádal o radu kolegy, jak s ním naložit. Kolega mi chladně oznámil, že pokud se toho nezbavím, tak mne nevpustí do budovy a akce pro mne končí. První příslušník mi poradil, že mám přívěsek sundat, schovat jej venku před budovou a po akci si jej vyzvednout.

Samozřejmě jsem souhlasil, omluvil se a běžel k nejbližšímu květináči nářadí schovat (při této příležitosti jsem si vzpomněl na veselou historii, kdy jsem v roce 2013 v USA obdobně vybíhal schovat nůž do květináče po zjištění, že ačkoliv veřejné instituce v New York City jsou na lidi nosící nože zvyklé a disponují úschovnou, tak Washington DC a Smithsonian Air and Space Museum očividně „knife-friendly“ kulturu nepraktikuje). Hned za mnou běžel jiný účastník, který v ruce držel poměrně velký zavírací nůž. Uchechtl jsem se s vědomím, že opravdu nejsem jediný (a zdaleka nejhorší) případ dne.

Po nějaké době čekání před nás předstoupil velitel URNA s poděkováním, že se zde řady figurantů sešly v tak hojném počtu. Zároveň nám byl vysvětlen účel akce, kterým byl nácvik barikádové situace, záchrana a evakuace velkého počtu rukojmí z rukou teroristů, kteří nejsou ochotni s bezpečnostními složkami vyjednávat. Byli jsme varováni, abychom nekladli „teroristům“ odpor (pokud tedy nemáme zájem o to, aby nám příslušníci zásahových jednotek PČR a výsadkáři z 43. VPR, kteří se role „teroristů“ pro tuto akci zhostili, ručně vysvětlili, že je to opravdu hloupý nápad) a následovali všech instrukcí.

Přibližně po 10 - 20 minutách se zpoza dveří na opačné části sálu ozval nezaměnitelný zvuk střelby. První rána, druhá, třetí. Vytáhl jsem z batohu střelecká sluchátka a brýle, zapnul příposlech a po pár vteřinách se rozletěly dveře, do sálu začala proudit skupina „teroristů“, zuřivě střílejících do vzduchu slepými náboji z pušek Vz.58 a BREN 2. Střelba byla doprovázena zuřivým křikem „RUCE ZA HLAVU!“, „HLAVY DOLŮ!“, ze kterého se i přes příposlech elektronických sluchátek rychle stala pouze kakofonie řevu. Následoval jsem pokynu „teroristů“, poslušně dal ruce za hlavu, sklonil hlavu a opřel se čelem o opěradlo sedačky přede mnou. Během několika vteřin se řvoucí hlasy dostaly i na mou stranu sálu a koutkem oka jsem mohl zahlédnout taktické kalhoty a boty „teroristů“, dokončujících získání kontroly nad sálem.

Po získání kontroly se začali „teroristé“ zaměřovat na potenciální problémisty, tj. osoby příliš zvědavé, drzé až vyzývavé, či jiným způsobem výrazné. Pánové z PČR a AČR se do rolí vložili velmi přesvědčivě, a tak se výzvy k uposlechnutí pokynů nesly v duchu „CO ČUMÍŠ?! LÍBÍM SE TI?! CHCEŠ SI MĚ LÍP PROHLÍDNOUT?! NE?! TAK DEJ K***A HLAVU DOLŮ!“.  I když jsem držitelem zbrojního průkazu a dlouhou dobu jsem se věnoval reenactingu a military airsoftu a tak zbraně, střelba a křik pro mne nejsou nic nového, lidská psychika na stresovou situaci příslušně reaguje a občas jsem musel sám sobě připomínat „zachovej klid, je to jenom cvičení“. Problémové osoby byly průběžně vytahovány z míst a dle okolních zvuků byly odváděny pryč, kde jim jistě bylo dopřáno „zvláštní pozornosti“. V těchto chvílích došlo i na rčení „šaty dělají člověka“ a tímto musím vzdát hold jednomu z „teroristů“, který mě na adresu figuranta s mikinou ze závodu Spartan Race prohlášením „CO ČUMÍŠ, SPARŤANE?! CHCEŠ SI ZABĚHAT?! DEJ K***A TU HLAVU DOLŮ!“ i přes vážnost situace málem dohnal k slzám smíchu.

Ve chvíli, kdy jsem si myslel, že mne žádný z „teroristů“ neuvidí jsem si neodpustil se po očku podívat, jak vypadá situace kolem mne. Zjistil jsem, že řady v sálu prořídly a dle ke mě se linoucích instrukcí byly jednotlivé řady sálu zvedány a odváděny pryč. Jelikož jsem držitelem skupiny zbrojního průkazu, opravňující mne ke skrytému nošení zbraně, proběhla mi hlavou myšlenka na neustálé diskuze na různých střeleckých FB skupinách a fórech na téma „co byste dělali v případě teroristického útoku“ a z přehledu dané situace jsem došel k jednoduchému závěru: Nic.

Po určité době přišla řada na mou řadu a přišel pokyn ke zvednutí se a postavení se čelem ke stěně sálu. Tento pokyn jsem uvítal, protože krčit se několik desítek minut v jedné poloze mi celkem stačilo. Bohužel jsem si před vtrhnutím „teroristů“ do sálu nestihl hodit batoh přes rameno a moje snaha udržet batoh mezi koleny, zatímco jsem se sunul se sklopenou hlavou ke zdi vedl pouze k tomu, že mi batoh 

upadl na zem. Pokus o zvednutí batohu jsem se rozhodl neriskovat, jelikož by byl jistě po zásluze odměněn. Po vyskládání naší řady přišla instrukce pokračovat na chodbu sálu a zařadit se do fronty za sebe se sklopenými hlavami a rukami za hlavou. Na chodbě jsme byli zastaveni a můj pokus o odnesení batohu se mi krutě vymstil. Jeden z „teroristů“ přiběhl s mým batohem a rozčileným hlasem se dožadoval informace, komu batoh patří. Váhavě jsem zvedl ruku nad hlavu a přihlásil se k jeho vlastnictví. Následovalo sdělení „TAK TO TY JSI TO TAM DAL! MÁLEM JSEM SE O TO K***A ZABIL! TO JSI URČITĚ UDĚLAL SCHVÁLNĚ!“, které jsem se v dané situaci opravdu nepokoušel rozporovat. Byl jsem postaven čelem ke zdi, batoh hozen vedle mě a byl jsem instruován, abych si ho co nejrychleji hodil na sebe a zařadil se do čela fronty. Tímto jsem si připsal první trestný bod na moje konto.

 Má cesta nakonec skončila v dlouhé řadě rukojmích, vyskládaných podél velkých oken kongresového centra. Došel jsem k závěru, že tato řada byla očividně tvořena obdobnými případy, jako jsem byl já, kteří sem byli přiváděni „za odměnu“, jelikož sem i po mém příchodu průběžně přibývali další rukojmí. Po příchodu jsem byl stejně jako ostatní v řadě postaven do pozice s rozkročenýma nohama, rukama nad hlavou, s dlaněmi opřenými o sklo. Tahle pozice samozřejmě nebyla nijak pohodlná a během pár minut to začalo být ve svalech znát. Nejsem na tom ohledně fyzičky zrovna nejlépe ale řekl jsem si, že tu radost, že bych začal polevovat „teroristům“ dopřát nehodlám. Během setrvání v této pozici si někteří účastníci začali ulevovat tím, že se krom dlaní začínali opírat o lokty. Toto „ulejvání se“ bylo pravidelně ze strany „teroristů“ káráno a občas došlo i na peprnější hlášky ve stylu „TO SI ŘIKÁTE CHLAPI?! ŽENSKÝ TO TADY V POHODĚ DÁVAJ, TO JSTE TAKOVÝ SR**KY, ŽE CHVILKU NEVYDRŽÍTE S RUKAMA NAHOŘE?!“

Ve chvíli úderu speciálních sil na budovu jsem okamžitě přestal litovat toho, že jsem kvůli svému zmatkování musel absolvovat tato tělesná cvičení a zařadil se do skupiny „rukojmí na odstřel“. Pozice u skla mi naskytla podívanou, která se dá charakterizovat nejlépe pojmem „nejlepší místa v kině“. Nad hlavou nám přeletěly policejní vrtulníky Bell 412, které začaly vysazovat příslušníky zásahové jednotky na střechu. S odstupem několika vteřin najely přímo před budovu zásahové Toyoty s útočnou rampou, z jejichž boků uprostřed dýmu z hozených dýmovnic seskákali příslušníci URNA a krajských zásahových jednotek a vtrhli do budovy. Výstroj a výzbroj byla značně rozmanitá. Kombinézy v digitálním maskovacím potisku, zelené, černé... V rukách příslušníků byly vidět útočné pušky HK416, G36C, samopaly MP5... Pro každého fanouška našich bezpečnostních složek to byla opravdu velkolepá podívaná.

Budovou se rozlehla střelba a já mohl pouze čekat a dívat se, jak druhá vlna příslušníků zásahových jednotek utvořila před vchodem do budovy kordon a připravila se na směřování rukojmích na shromaždiště. Během několika desítek vteřin se střelba ozvala i na našem patře. Rychle bylo po všem a ozvaly se dlouho očekávané výkřiky „POLICIE! VŠICHNI BĚŽTE PODÉL SKLA K NÁM! RYCHLE!“. Vyběhl jsem spolu s celou řadou dle instrukcí směrem k policistům, kteří zpoza rohu s namířenými puškami sledovali stále ještě nevyčištěný sektor chodby, uprostřed kterého ležel jeden z „mrtvých teroristů“, kteří na naší skupinu dohlíželi. Dlouho jsem neotálel a připojil se k proudu stovek rukojmích, kteří se již sbíhali na schodiště z ostatních pater budovy.

Ze shromaždiště jsem po chvilce rozhlížení nabral kurz přímo ke květináči, ve kterém jsem uschoval svůj přívěsek na klíče s nářadím. K mému velkému pobavení jsem zjistil, že krom zavíracího nože onoho druhého nešťastníka, se sbírka zakázaných předmětů na tomto místě značně rozrostla. Uprostřed rostlin jsem zahlédl pepřový sprej, teleskopický obušek, další zavírací nůž, multitool a několik dalších předmětů. Připnul jsem přívěsek zpět na klíče a následoval pokynů příslušníků PČR, mávajících na dav na shromaždišti, aby všichni opustili shromaždiště a pokračovali směrem k zastávce metra. Zde jsem se připojil k proudu všech přeživších účastníků a vydal se zpět do práce.

Ze cvičení Démon 2018 odcházím plný zážitků a zároveň s trpkým vědomím, že v reálné situaci bych zřejmě skončil ve skupině rukojmí, která by vyžadovala zásah záchranné služby (a to ještě v tom lepším případě). V situaci, kterou akce Démon 2018 simulovala, stačí i malé zazmatkování, špatně zvolený styl oblečení a šance na vyváznutí se zdravou kůží mohou velmi znatelně klesnout.“

Všichni figuranti v pozici rukojmích se shodli na tom, že zažili chvilky, které pro ně nebyly vůbec jednoduché. Díky pravidelnému výcviku našich specialistů, ale život některých pachatelů trval poměrně krátce. Nevěříte? Přečtěte si, co nám napsal jeden z nich:

„Za sebe mohu říct, že přípravě na cvičení ze strany pořadatelů nelze nic vytknout. Příprava tak rozsáhlého cvičení je beze sporu organizačně velice náročná a všechny zúčastněné subjekty se jí zhostily 

na výbornou. Již od začátku nám všem, kteří jsme se měli postavit do role teroristů byla opakovaně uváděna bezpečnost, které jsme se měli striktně držet. Při tak velkém počtu osob, které měli na cvičení figurovat to ani jinak nešlo. Dalším oříškem byla orientace v budově kongresového centra.

Jedná se dle hasičů a vedení Kongresového centra o druhou největší budovu v republice a museli jsme jí kompletně projít a označit části kam se při cvičení nebude smět chodit, což nám zabralo docela velkou část noci.

Ráno již utíkalo rychle. Vše začalo příchodem figurantů. Je až s podivem kolik lidí nedokáže pochopit, že když jdou na cvičení s takovouto tématikou, že není úplně nejrozumnější neuposlechnout pokyny a snažit se pronést do sálu například nůž. Všichni museli být při příchodu prohledáni a pár jedinců se nám podařilo chytit. Pak již pro teroristy začala „práce“. 

Na pokyn jsme v přesně určený čas obsadili kongresové centrum a hodinu a půl se snažili v mezích určených norem dělat lidem ze života peklo. V 10:00 hodin začal útok policie a již v 10:07 hodin jsem byl v třetím patře po smrti. Z mého pohledu cvičení splnilo to, co mělo, a musím říct, že jsem byl překvapen a mile potěšen, jak vše fungovalo. Spolupráce policie, hasičů a v neposlední řadě i záchranné služby.“

Na druhé straně „barikády“ se ještě chvíli zdržíme, a to díky Tomášovi a jeho týmu. Ten nám přiblížil svůj fascinující příběh z pohledu ozbrojených drbanů.

„Vzhledem k tomu, že jsem se již v minulosti zúčastnil několika cvičení s URNA v roli rukojmích, možnost vyzkoušet si akci jako pachatel mě vyloženě nadchlo. Sešli jsme se v Kongresovém centru večer v sedm den před cvičením. Skupina představující pachatele byla sestavena z chrudimských výsadkářů, pražských policistů a záchranářů. V reálu by to byla asi dost tvrdá tlupa drbanů.

V hlavním sále proběhla večer instruktáž, bezpečnost především. Probíhá rozdílka lidí do týmů, rozdělení po patrech, určení velitelů skupin. Domlouvá se, jak budeme fungovat. Scénář je jasný, jsme banda zločinců, co obsadila centrum a drží rukojmí a chtějí propuštění spolupachatelů z věznice. Není v tom žádná politika, žádné náboženství, žádné peníze. Jednoduchý zločinecký scénář. Bezpečnostní složky si potřebují hlavně prověřit postupy v takové situaci a nasazení velkého počtu bojovníků. Dozvěděli jsme se, že se nebude používat FX střelivo. To už by nám na hraní asi už nikdy Kongresák nepůjčili. Nové čalounění, nové koberce stálo dost peněz. Kdo nemá vlastní kvér, fasuje erární kosu. K ní potom přibudou i slepé náboje. To, že mají zásahové jednotky nastříleno, všichni víme, přestřelky nejsou účelem cvičení.

Od toho se odvíjí i to, jak se budeme chovat. Všichni pachatelé v tomto scénáři padnou v boji. Všichni dostávají cedulku s nápisem „Jsem mrtvý“. Tou se viditelně označíme, až zemřeme. Přeci jen v reálu by to podle prostřelené hlavy každý asi hned poznal na první pohled.  Pokud dojde k přestřelce se zásahovým týmem a vidíme, že někdo na nás míří a střílí, tak po chvilce boje umíráme.

Jednotlivé týmy dostávají k dispozici hasiče, kteří znají centrum jako svoje boty. Několik hodin probíhá seznamování s prostorem a zapáskování místností, dveří a prostorů, které nebudou ve cvičení hrát. Nebude se do nich vstupovat a jsou proto zalepeny páskou. Od managementu centra je k dispozici malé občerstvení, kafe a bagety. Každý má sice svoje jídlo sebou, ale tohle potěšilo. Cvičení už jede od večera, štáb plánuje, ostřelovači jsou na pozicích a sledují budovu. Občas se zjeví skupina pachatelů na střeše centra. Výhled na noční Prahu je nádherný a snipeři se aspoň nenudí ve svojí dlouhé šichtě. Během toulání po centru kluci objevují salónek před lóží. Společné foto na památku vypadá jako fotka ze Saddámova paláce v Iráku. Stěny obložené dřevem, velký obraz, velká křesla. Okolo druhé až třetí jsou lidé postupně spát. Vojáci mají svou místnost na nocování, stejně tak i četníci a záchranáři. Všichni mají s sebou karimatky a spacáky.

Brzy ráno je vstávačka a policisté asistují u registrace rukojmích, kteří od brzkých ranních hodin nastupují do centra. Vzhledem k tomu, že jsou informace ze sociálních sítí, kde se někteří pitomci domlouvají na tom, jak to těm zločincům ukážou, jak je tam položí na zem a tak, nenechává se nic náhodě. Kontroly osob jsou s pomocí detektorů kovu, aby se dovnitř nedostaly zbraně a nedošlo k nějakému neštěstí během cvičení díky hlouposti pár jedinců. Naštěstí se nikdo takový nevyskytl.

Ráno před devátou je už celý tým asi 80 pachatelů nachystaný. Pohled je to impozantní. Hromada chlapů a jedna slečna v kuklách s dlouhými zbraněmi se objevuje v prostorech Kongresového centra a postupuje vpřed. Skupina se začíná dělit na jednotlivé týmy a ty postupují na svoje pozice. Cestou narážíme na první rukojmí, která se toulají po centru. Pár výstřelů do vzduchu a už leží na studené dlažbě. Jedna ze skupin vstupuje do hlavního sálu, který je plný lidí. Pachatelé se rozprostřeli po celém prostoru sálu. Křik, střelba, sprosté nadávky. Vidím, že dost rukojmí je z toho celkem překvapeno, tohle asi úplně nečekali, ale na druhou stranu, nikdo jim fyzicky neubližuje, nikdo je nebije, to je pro ně ta výhoda cvičení. V davu máme svého „agenta“. Ten začne podle dohody panikařit a prát se s jedním z útočníků. Dostává pár ran pažbou a je odtažen ven na chodbu. Zavírají se dveře, je slyšet pár výstřelů do vzduchu a posíláme ho dělat paniku na další patro. Střelci se vrací zpět do sálu a baví se tím, jak se mu rozprskla hlava potom, co ji dostal, a ptají se, jestli je tu ještě nějaký hrdina. Nebyl.

Lidi usadíme na sedadla, všichni mají přikázáno mít skloněnou hlavu dolů a koukat do země. Necháváme si pár řad prázdných, abychom mohli procházet z jednoho konce sálu na druhý a nechodili mezi lidmi. Jakmile nějaký zvědavec zvedne hlavu, hned se na něho sesype proud nadávek nebo je ihned přesazen. Přesazování lidí a hýbání s lidmi děláme dost často. Zaprvé je to rozhodí, protože ztratí kontakt s kamarády a za druhé to sezení na místě je dost únavné a když se projdou, tak se trochu protáhnou. Z toho samého důvodu je necháme všechny občas postavit a znovu posadit. Pokud si někdo myslí, že se nenápadně koukne, aby třeba spočítal, kolik je lumpů v místnosti, tak nemá šanci. Každý pohyb je moc dobře vidět.

Vybíráme pár řad lidí a posíláme je na další patra, kde je kluci naskládají okolo oken, aby nebylo vidět dovnitř. Několik zvědavců, kteří neposlouchají, je naskládáno ve stoje okolo zdí, další jsou opřeni o podium. Oddělujeme skupinku žen od mužů. Další psycho-sviňárna. Na podiu vzniká malá tělocvična, kdo hodně zlobí, dřepuje nebo dělá kliky. Někteří to berou velmi statečně. Když „trenér“ jedné ze cvičících, která je už evidentně unavená, říká, že pokud někoho vybere místo sebe, nemusí už dřepovat, tak ta dívka odpoví, že bude dřepovat dál.  Kluci si všimli dvou maníků s nášivkami Heart Warrior, tak jim hned dají čočku. „Sorry bráchové“, ale takovýhle lidi jsou pro nás drbany potenciálně nebezpeční.

Postupně se blíží čas, kdy má dojít k zákroku. Slyšíme vrtulníky. Koukám na dva kluky, kteří sedí vedle sebe a jeden říká druhému: „Už letí!“. Nakloním se k němu a diskrétně mu pošeptám, že jestli do sálu vleze jedinej policajt, tak on a jeho kámoš budou první, kterým prostřelím „řepu“. Kluci už ani neceknou. Již na instruktáži bylo domluveno, že jak se budou blížit vrtulníky, zločinci na střeše na ně namíří zbraně. V tom momentě vystřelí všichni ostřelovači, co jsou okolo a kluci padnou. Tak se i stane a zásahový tým vniká do objektu. Střelba okolo neustává a my čekáme v sále, hlídáme vstupy. Následný vstup do místnosti je ze všech možných stran a padáme všichni k zemi. Ostrostřelci na balkónech kontrolují prostor a zbytek zásahového týmu vyklízí sál. Ten je během pár minut prázdný. Každý jsme si našli hezké místo, kde jsme umřeli, aby nás lidé nepošlapali.“

To je ode mě z letošního ročníku Démona 2018 skutečně všechno. Doufám, že jste se dozvěděli něco nového. Všem přispěvatelům velice děkuji za jejich čas, energii, ochotu i zaslané fotografie. Děkujeme! Těším se na případné setkání u dalšího cvičení!

Chcete se podělit o další zkušenosti nebo máte připomínku?
Napište mi: Lenka Čapková - členka LEX z.s., kontakt: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.