Z našeho Bullet-Inu č. 09/2012:

Stále se snažím proniknout do problematiky držení a nošení zbraní v okolních státech a do spolupráce s nimi. Se Slovenskem je již vše základní vyřešeno, a proto jsem využíval častější návštěvy za střeleckou komunitou do Polska a Rakouska.

Nejvíce jsem se setkal se střelci v Polsku. Šlo o různé kluby vojáků v záloze, vojenské historie, policejní střelecké kluby, atd. Jde o velmi velkou komunitu lidí a snad nenajdete muže (také dost žen), který by v nějakém takovém klubu nebyl. Tato činnost je částečně dotována armádou, policií a ministerstvem sportu. Člen takového klubu si v podstatě zastřílí z libovolných ručních zbraní, kterými je klub vybaven. Tedy od pistole až po kulomet. Není zde omezení z hlediska samonabíjecí nebo samočinné verze. Zákon o zbraních je v Polsku zcela jiný. Výše uvedený klub si může pořídit i jiné zbraně, než jsou oficiálně zavedené, např. v armádě, ale není to jednoduché. Člověk, který není v některém z klubů, se ke krátké zbrani fakticky nedostane.

Na otázku ve smyslu „… hodil by se vám zbrojní průkaz a vlastnění osobní zbraně?“, byla jenom jedna odpověď „A na co? Když chci, zastřílím si.“  A následovala hrdost ve smyslu „My jsme v podstatě domobrana, proto nám v tomto směru vláda věří a máme možnost mít kluby s dostatkem zbraní. U vás ne?“  Teprve na otázku „… a co obrana před násilníky a zloději? Ubráníte se beze zbraně? To si stihnete zajít do klubu?“, obvykle nastal chvíli klid a přemýšlení. Následovala odpověď „To u nás zvládne policie. Žádné velké problémy v Polsku s násilníky nemáme. A pokud vzniknou, např. na stadionech, policie to řeší razantně“ (pozn. To je tedy fakt. Kdyby podobně zakročila policie u nás …)

V Polsku se z hlediska nic podobného, jako zákon o zbraních, nechystá. Nikdo to nepožaduje. Současný systém vyhovuje nejspíše i většině lidí. Pokud se podaří navázat s některým z klubů spolupráci, tak jenom ve smyslu střeleckých soutěží. Klidně i akčního charakteru.

V Rakousku, jak dobře víme, je střelecká obec široká. Mají tam zákon o zbraních na podobných zásadách, jako u nás. Tedy 4 kategorie zbraní, zbrojní průkaz – průkaz zbraně, možnost držení a nošení zbraně, Evropský zbrojní pas, atd. Velmi rozšířená je sportovní střelba, myslivost a vojenské, či polovojenské soutěže. Na ty se dostanu nejvíc. Mají však problém s venkovními střelnicemi, které jsou jenom ojedinělé. Nemám potvrzeno správné číslo, ale podle vyjádření střelců, jsou sportovního charakteru snad jenom čtyři. Krytých střelnic je také výrazně méně, než u nás. Příčiny zatím zjišťuji. Organizace typu LEX tam také je, ale nedaří se mi navázat neoficiální kontakt. I přes pomoc některých našich členů to zatím nejde. Chce to čas. Mezi střeleckými kluby však spolupráce v podstatě kvete. Bez problémů se, hlavně kluby vojáků v záloze, několikrát ročně setkávají na soutěžích, atd. Navíc, kdo mluví německy, je na soutěžích vítán s nadšením. Cílem je teď tedy pracovat na oficiální úrovni.

Na mezinárodních soutěžích jsme se teď setkali se střelci z Německa. Celkem mi poopravili informace a názor. V Německu to není tak komplikované, jak se všeobecně míní (stejně jako v Anglii).

Dokonce i občan ČR může získat německý zbrojní průkaz a není to tak složité. Podrobnosti dodám v příštím bulletinu, stejně jako informace kolem spolupráce s Maďarskem.

Ing. Zdeněk Maláník, člen představenstva LEX o.s.