Není to poprvé, co usedám ke klávesnici, abych se se světem podělil o pár myšlenek týkajících se našeho soudnictví. Na úvod bych zmínil jeden zajímavý moment z jednoho rozhovoru s jedním nejmenovaným advokátem.

Vloni na podzim jsem se v Praze zúčastnil přednášky tohoto advokáta, která se týkala soudní a policejní praxe při vyšetřování událostí, v nichž byl jeden člověk napaden a bránil se. Případy nutné obrany (i když toto je zavádějící, zdánlivá obrana vůbec nemusí být tzv. „nutná“, protože to rozhoduje až soud) jsou naprosto běžnými kriminálními případy – ne snad svou četností (i když tou asi také) ale svou povahou. Je to z pohledu policie konflikt dvou stran a zbývá rozhodnout, kdo útočil a kdo se bránil, kdo říká pravdu a kdo kecá a nakonec jestli se ten obránce bránil oprávněně nebo to přehnal. Pan advokát měl tehdy přednášku o tom, jak postupují orgány činné v trestním řízení, jaká je soudní praxe, co se dnes považuje a nepovažuje za přiměřenou obranu atd. Většinu času byl doslova zavalen otázkami všech přítomných. Prakticky nemohl sám přednášet podle svého připraveného „programu“, protože se na něj valila otázka za otázkou. Dokonce ani přestávky si neužil. Během ní se totiž kolem něj vytvořil hlouček lidí a zpovídal ho dál.

V několika momentech této informační erupce zaznělo, že když Vás někdo napadne a Vy nedejbože půjdete před soud za úspěšné ubránění se, Váš osud závisí nejvíce na tom, který soudce to dostane. Toto byla jedna z věcí, která mě celou tu dobu hrozně tahala za uši. I jedním nesouhlasným komentářem pod mým předchozím článkem na toto téma mi bylo připomenuto, že žádný soudce nemá monopol na rozhodování a že může být přehlasován přísedícími, kteří u soudu zastupují laickou veřejnost. S touto informací jsem se o přestávce prokousal hloučkem k panu advokátovi a zeptal se ho: „Několikrát jste zmínil, že vývoj případu závisí hodně na tom, jaký soudce případ dostane...“ Dostalo se mi odpovědi: „Ano, na tom záleží úplně nejvíc.“ Ptám se: „Jak to, že na tom záleží nejvíc? Vždyť ten soudce tam není sám a má u sebe dva přísedící, kteří ho mohou přehlasovat...“ Reakce pana advokáta mě navždy utkvěla v paměti. Byl tou myšlenkou pobaven. Nekecám, pobaven. Říkal, že si to jako student práva také myslel. Prý to ale chodí tak, že to má předseda senátu pevně v rukou. V podstatě jako by rozhodoval sám. Přísedící jsou jen takový komparz. Ve světle tohoto zjištění mi představa o tom, že možnost vykládat zákon s konečnou platností a s monopolním postavením mají v této zemi lidé, kteří nemají za svá rozhodnutí žádnou zodpovědnost a nebyli ani nikým zvoleni, přijde mrazivá. Porovnáme-li to například s Poslaneckou sněmovnou, kam jsou lidé voleni v celonárodních volbách a mají navíc jen jeden hlas z dvou set, je to skoro jako výsměch. Soudce, kterého nikdo nezná a nikdo ho ani nikdy nezvolil má v rukou vše – osud člověka, jednou třeba právě Vás. Je to recept na průšvihy.

V sobotu, 19. srpna 2006 tak došlo k případu, který má dnes celé trestní řízení za sebou. Do mysli těch, kteří o něm vědí, se tento případ asi navždy zapsal jako monument té naší spravedlnosti. Ve zkratce základní fakta. Dva mladí kamarádi odváželi jednu slečnu ze slavnosti. Dotyčná byla známou jednoho z nich. Dovezli ji na místo určení a ona je pozvala na kávu. Pánové zaparkovali před oploceným pozemkem před zahradou a následovali slečnu, která se vydala uvařit tu kávu. Pánové na její pokyn začali rozkládat zahradní nábytek, přičemž se je nějaký neznámý muž jal vyhazovat ze zahrady. Pánové sice muže nikdy neviděli, dozvěděli se ale od slečny, že je to její opilý strýc a že si ho nemají všímat. Pán se ale nenechal ignorovat, a tak došel na pozemek a hochy se chystal vyhodit. Dále následuje pasáž, která je sporná.

Takhle to vypadá jako klasický policejní případ. Teď tedy nezbývá než pátrat co a jak. Jeden z mladíků, který dnes již sedí ve vězení tenkrát tvrdil, tvrdil i později během celého procesu a tvrdí i dnes, že ten neznámý muž byl opilý. Údajně se nevzdával, obešel zahradu, vstoupil zadní brankou a vulgárně vyhazoval mladíky dál. Ti se nechtěli pouštět do žádných trablů, a tak se sebrali a odcházeli. Na to ovšem ten „strejda, kterého si neměli všímat“ uchopil jednoho za rameno, otočil si ho k sobě a začal ho mlátit. Mladý muž, který byl takto otočen a bit, trpěl zvýšenou funkcí štítné žlázy, a proto byl čímkoliv, jen ne vzorem svalovce z akčního filmu. Trpěl hubnutím, úbytkem svalové hmoty; kvůli riziku infarktu se nesměl ani moc rozrušovat a měl jít na operaci. Když byl údajně takto napaden, bránil se pepřovým sprejem, který ale neměl účinek. Když byl následně agresorem sražen k zemi, zakleknut a bit dál, bál se o svůj život. Vytáhl proto pravou rukou pistoli a vystřelil. Výstřel ale neměl žádný účinek, a tak vystřelil ještě dvakrát. Zase nic. Dále prý rezignoval a bil bit dál. Po chvíli se agresor zvedl, nějakou dobu stál, a když zjistil, že krvácí, lehl si.

Toto je ovšem verze střelce, dnes již odsouzence. Postřelený tvrdí něco docela jiného. Podle něj přišel na zahradu a žádal oba mladíky, aby odešli. Jakoukoliv vulgaritu popírá a násilí také. Po několika nevulgárních a neagresivních výzvách prý jeden z mladíků odešel, ten druhý se ale choval arogantně a neodcházel. Postřelený ho tedy chytil za ruku a vykazoval ze zahrady. Na to prý mladík vytáhl pepřový sprej a pokusil se mu ho nastříkat do obličeje. Netrefil se ale dobře, oči minul. Když se jej postřelený pokusil znovu chytit za ruku, mladík prý zaklekl do bojového posedu, kdy klečel na jedné noze a tu druhou měl nataženou do strany, vytáhl zbraň a třikrát vystřelil. Přitom byl asi jeden a půl metru od postřeleného. Údajně potom pronesl, že má na policii známé a nic se mu tedy nemůže stát.

Z pohledu policie se samozřejmě moc neví, komu věřit. Máme tu několik svědků – přivezenou slečnu, kamaráda střelce a pak několik dalších lidí, kteří na místo přišli, ale až po střelbě. Výpověď kamaráda potvrzuje výpověď střelce. Výpověď slečny ne tak docela. Slečna potvrzuje vulgaritu a výhrůžky ze strany svého strýce. Potvrzuje ale i aroganci v chování střelce. Vypovídat ale byla schopna jen o událostech do použití spreje, protože ten ji prý zasáhl, a tak dále už nic neviděla. Potvrdila však útok na mladíka ze strany strýce. Ostatní svědci přišli po střelbě, ti nám toho moc neřeknou.

Soudce se tedy rozhodl opřít se o znalecké posudky. Nic jiného mu asi stejně nezbývalo. Dlužno podotknout, že svědci soudního líčení, které se konalo rok a dva měsíce (slovy: rok a dva měsíce) po incidentu, tvrdí, že to byla „naprostá fraška“ a že „svědci lhali tak nešikovně, že si i sami sobě odporovali“.

Ze spisu mě zaujala jedna věc. Soudce během líčení údajně pronesl, že „se mu zbraně nelíbí“ a že „ještě neslyšel“, že by někdo zbraň snad nosil u sebe k obraně. Na žádost obhájce toto bylo i zapsáno do protokolu.

Znaleckých posudků bylo několik. Posudek od balistika byl ve prospěch žaloby. Toto lze usuzovat zejména z toho, že tento posudek vycházel z výpovědi poškozeného. Verzi střelce znalec vyloučil na základě toho, že se na těle poškozeného nenacházely povýstřelové zplodiny ani stopy očazení. Jenže pan znalec jaksi nevzal do úvahy to, že poškozený měl na sobě při incidentu bundu modré barvy, která byla policií na místě činu nafocena a zapsána a následně na něm i ponechána. Policie nezajistila klíčový důkaz případu a ten zmizel beze stopy. Očazení se mohlo zkoumat na té bundě. Tento fakt ale znalec vůbec nebral v potaz, vycházel z toho, že poškozený měl tričko …

Dále byl na řadě posudek chirurga, který tvrdil, že střelec měl jen lehké stopy po úderech do obličeje (otok a pohmatová bolestivost). To tedy znamená, že napaden byl. Možná nebyl schopen objektivně posoudit, jestli to byly život ohrožující „granáty“ do obličeje nebo jen „sousedské pěsti“, ale napaden byl. Poškozený tedy vypovídal evidentně křivě, protože ten jakoukoliv agresivitu popírá. Dlužno dodat, že posudek chirurga se také zabývá absencí povýstřelových zplodin.

Když obhajoba dodala revizní posudek jiného soudního znalce (lékaře), soudce ji jako důkaz nepřipustil. Tečka. Jak říkají Američané „tough luck“. V tomto revizním posudku se dočteme, že zranění poškozeného nemohla vzniknout podle jeho verze. Byl totiž střelen do obou rukou směrem od malíkové hrany. A protože střely z pistole nelétají do zatáčky, nemohl být střelen zepředu s rukama podél těla. Mohl však být střelen podle verze střelce.

Následoval posudek klinické psycholožky, která střelce hodnotí jako dobře socializovaného, nekonfliktního člověka, který nemá problém s lidmi. Naproti tomu poškozeného hodnotí tak, že ho nehodnotí. Nemůže, protože měl v testech téměř absolutní lži-skóre. Je prý podprůměrně inteligentní a má silnou snahu uvádět o sobě nepravdivé a nadhodnocující skutečnosti. Celý posudek je vskutku zajímavé čtení a lze ho najít zde – záznam z 29.08.2009.

Posledním posudkem byl posudek znalce v oboru sebeobrany, pana Dr. Náchodského. Jen namátkou vyberu největší perly. „Znalec“ například odmítl možnost, že by pepřový sprej neúčinkoval, protože (a teď se podržte!!!) „výrobce uvádí, že je účinný i na podnapilé osoby“. Buď ho tedy prý střelec použil špatně nebo vůbec. To už je vážně výsměch. Znalec se zde ujímá iniciativy až do obludných rozměrů a hodnotí věci, které nepřísluší ani jemu, ani soudu. Toto činí např. zde, kde se pozastavuje nad tím, jestli je vůbec normální nosit u sebe zbraň, a pouští se do fabulací o tom, zda s ní střelec také řádně trénuje. Bavíme se zde o člověku, který má být znalec v oboru sebeobrany, přitom ani neví, jaký zbrojní průkaz musí člověk mít, aby mohl nosit zbraň. Pan „znalec“ byl otázkami obhájce poměrně solidně cupován, poznámky předsedy senátu v protokolu ale ukazují jasně, jaký měl už dávno předseda obrázek.

Tohle všechno je velice pěkné. Mně se ale nejvíc líbí tento důkaz. Na pistoli střelce jsou jasné stopy krve. Mne by jen zajímalo, jak se tam dostaly, když se střílelo z půl druhého metru.

Celý tento soud byl od začátku do konce fraška. Soudní znalci vydali posudky, za které by se styděl i úplný amatér. Pan Náchodský se neustále zacykloval na pojmu „přirozené obranné mechanismy/reakce“, které uváděl v naprosto nesmyslných kontextech. Celý jeho posudek je jen snůška dojmů a s nějakou vědou to nemá společného ani Ň.

Ostatně toto není neduh jen posudků. Celý soud byl snůškou dojmů a neobjektivity. Senát nebyl složen správně a soud odmítl provést a připustit klíčové důkazy, jako například rekonstrukci incidentu, která by byla vyloučila pochyby o zatáčejících střelách apod. Toto je nyní předmětem stížnosti u Ústavního soudu. Doporučuji si přečíst dokumentaci – k dostání zde.

Vrcholem této maškarády pak bylo jednání odvolacího soudu, kde si soudkyně povzdechla, že se neodvolal i státní zástupce, protože by bývala mohla trest ještě navýšit. Údajně celá ta série pochybení, ke které původní soudce arogantně poznamenal, „že si to obhajoba alespoň bude moct napsat do odvolání,“ byla prý úplně nepodstatná, protože původní soud své rozhodnutí neopíral o vadné znalecké posudky. Ve spisu se ale dočteme něco jiného.

Je načase anonymnímu příběhu přidat i jméno. Střelec je jistý Václav Houštecký, s nímž byla dokonce natočena reportáž televizí Prima, odvysílána byla v pořadu Soukromá dramata 3.1.2012. Dnes si odpykává čtyřletý trest odnětí svobody ve věznici s ostrahou (druhá nejpřísnější skupina). Státní zástupce sice původně navrhoval 2 roky podmínku, soudce si ale řekl, že to nestačí. Ve světle poznámky odvolací soudkyně o případném navýšení trestu to působí opravdu strašidelně.

Tento rozsudek, který byl nejen v rozporu s důkazy, ale i se zdravým rozumem a byl přesným opakem slova „profesionalita,“ je ale pravomocným, protože soudy jsou soudy. Dokonce ani kdyby se prokázalo u Ústavního soudu, že rozsudek je protiprávní, protože nebylo dodrženo právo na spravedlivý proces, těžko čekat, že bude někdo potrestán. Soudci totiž musí být nezávislí.

Bojíte se? To já taky. Příští případ se nemusí totiž ani týkat obrany zbraní – může to být nakrásně pánvička, sekáček na maso či jiná improvizovaná zbraň, kterou použijete na obranu svého domova proti nějakému lupiči. Rozsudek pak nemusí být vůbec v souladu s realitou. Dokonce ani s rozumem. Pak už jen počkat, až Vám přijde takováto pěkná listina, kde Vám vězeňská služba detailně popíše, co všechno si máte přinést, abyste mohli dobře začít své další 4 roky života...

Bc. Pavel Chabr - člen LEXu