Prohlášení ČR za benevolentní zemi vychází ze zcela zásadního nepochopení pojmu „nárokovosti“. V České republice nemůže získat zbrojné průkaz (ZP) úplně každý, ale pouze ten, kdo splní a soustavně plní všechny zákonem stanovené podmínky. V tomto systému jsou si všichni žadatelé a občané rovni, rozhodnutí využít svého práva je na každém. Jen připomínáme, že mezi podmínky ve zkratce patří odborná a zdravotní způsobilost, trestní bezúhonnost, spolehlivost, a samozřejmě též jistá věková hranice. Zdaleka ne každý, kdo se rozhodně svého práva využít, dojde úspěšně až k získání ZP. Někteří nedostanou potvrzení od lékaře, další nesplňují podmínky spolehlivosti či bezúhonnosti, a nakonec ne každý zvládne projít úspěšně zkouškou. Z tohoto pohledu patří české podmínky k těm nejpřísnějším v Evropě.

Nazývá-li někdo náš systém benevolentním, ač lepší název by byl „spravedlivý“, nebo třeba „demokratický“, je třeba podívat se s čím jej nejspíše srovnává. Mnoho zemí (Německo, UK, Švédsko a další) nemá systém nárokový, nýbrž záleží jen a pouze na správním uvážení úředníka, který danou žádost zpracovává. V UK se navíc používá tzv. „záruka hodnověrné osoby“ – vyžaduje se tedy, aby se za žadatele zaručil třeba místní starosta, farář, vysoký úřední pracovník či třeba aristokrat. V praxi to zákonitě vede k tomu, že povolení ke zbraním lze tak získat pouze máte-li známé na těch správných místech a patříte-li také k této společenské vrstvě. V sousedním Rakousku zase zakoupíte některé lovecké pušky a brokovnice pouze na občanský průkaz, bez nutnosti vlastnit jakékoliv povolení či umět s nimi bezpečně zacházet, zatímco u nás se jedná o zbraně kategorie C a k jejich nákupu je nutné být držitelem ZP. Vůbec nemluvě třeba o Švýcarsku, kde má každý člen záloh oprávnění (nikoliv ale povinnost) mít doma služební zbraň.

V jednom bodě je však české právo unikátní – dává možnost pořídit si ZP za účelem osobní ochrany. Právo nosit za tímto účelem je skutečně v mnoha zemích jen a pouze na uvážení úředníka. Vykládat by o tom mohl, kdyby ještě mohl, Stéphane “Charb” Charbonnier, redaktor časopisu Charlie Hebdo. Aktivní sportovní střelec dostával výhružky, na jejich základě žádal o povolení nosit zbraň za účelem osobní ochrany, ale toto mu bylo zamítnuto. 7.1.2015 měl tak pouze holé ruce, když jeho redakci v naplnění výhružek přepadli teroristé. Nazývat právo na osobní ochranu a bezpečnost „benevolencí“ nám nepřijde ani vhodné, ani úměrné. Je obrovskou smůlou, že tohoto práva nevyužíval někdo na místě čtvrteční tragédie, mohlo tak dojít k zastavení útočníka již v samém počátku. Ale o tom toto právo je – je právem, nikoli povinností, dává pouze možnost být za splnění stanovených podmínek využito.