Kateřinu Emmons, rozenou Kůrkovou, asi není nutno našim čtenářům představovat. Je jednou z nejlepších střelkyň kulových disciplín, jaké naše republika a vlastně i svět mají. Nyní, po narození druhého dítěte, se Kateřina opět vrací na závodní střelnice a my jsme měli příležitost ji trochu vyzpovídat.

 Je návrat k výkonnostní sportovní střelbě po druhém dítěti jiný než po prvním?

Určitě je to jiné. Děti jsou už dvě, je složitější koordinovat čas potřebný pro děti a pro sport. Musela jsem se naučit jinak hospodařit s časem. A taky sil nepřibylo, musím si víc hlídat i čas na odpočinek.

Ke střílení vás přivedl váš tatínek, několikanásobný mistr světa ve střelbě z malorážky Petr Kůrka. Od koho tenkrát vyšel první impulz: od vás nebo od něj?

Původní impulz přišel od tatínka. V té době jsem docela intenzivně sportovně plavala, ale pak jsem zjistila, že moje fyzické vlohy nejsou takové, jak bych si přála. A začaly mě zlobit klouby. Táta mě začal s sebou brát na střelnici původně jenom jako překlenovací řešení, abych neseděla zbůhdarma doma. Napřed jsem to brala opravdu jako pouhé vyplnění nějaké mezery v životě, ale asi po roce jsem se najednou začala zlepšovat a vzduchovka mě prostě chytila. A pak už to jelo tak nějak samo.

Pamatujete se ještě na svoji první pušku?

Moje první vzduchovka měla samostatné pákové natahování, asi to byla nějaká Feinwerkbau, snad model 600 ale nejsem si úplně jistá. První opravdu jenom moje vzduchovka, vlastně větrovka, byla Feinwerkbau P70, s bombičkou, tedy tlakovou nádobou. V roce 2000 ji nahradila ančicka – Anschütz 2002, která se mnou vydržela 14 let a se kterou jsem dosáhla většinu svých největších úspěchů. Vystřílela jsem z ní, odhaduji, dobře 140 000 ran, ale pokud se o vzduchovku staráte, tak ji neustřílíte. Malorážky a velkorážné zbraně ano, ale vzduchovky neustřílíte. Jenže firma tenhle model přestala dělat a začal být problém s náhradními díly.

Z jakých zbraní střílíte dnes?

Jen z jedné, používám novou vzduchovku s bombičkou, Pardini GPR1. Tuhle pušku objevil můj manžel Matt. Zná se se sportovním střelcem Nicollo Camprianim, který se podílel na vývoji. Původně jsem jí vlastně vůbec nechtěla, Pardini je pro mě pistolářská firma, ale nástupce ančicky 2002 mi něčím pořád ne a ne sednout a nakonec jsem pardinku zkusila. Byla to láska na první výstřel. U mě hodně moc záleží, jak mi puška sedne. Všichni dnešní špičkoví výrobci dovedou vyrobit pušku, která bude dostatečně přesná, ale ty zbraně se nepatrně liší. Vyvážením, geometrií, občas to neumím popsat, jen prostě vím, že to či ono je nebo není to pravé. Ale třeba lícnici a mířidla jsem si na pardinku přendala z ančicky. A taky spoušť.

Jaké diabolky používáte?

České nebo vlastně slezské, ony jsou z Bohumína, diabolky JSB Match. Tahle firma vznikla někdy kolem roku 1990 a za dobu své existence udělala úžasný skok vpřed. Dnes jsou to asi nejlepší diabolky na světě a používá je valná většina špičkových střelců ze vzduchovky.

Zkusila jste někdy v poslední době střílet s normální vzduchovkou, nikoliv se sportovním speciálem?

Zkusila. Není to tak dlouho, co jsem pro firmu Kozap testovala vzduchovky El Gamo a Hatsan. Bylo to pro mě hodně velké překvapení. První dojem byl, že mají strašně tvrdé spouště, já mám spoušť pardinky někde na 100 gramech, ale to není použitelné pro obyčejného střelce pro radost. A taky vůbec nejsem zvyklá na mířidla se světlovodnými vlákny, tohle prostě jako sportovec neznám. Ale zvykla jsem si a nakonec jsem docela příjemně překvapená, co všechno tyhle dostupné pušky dovedou. Myslím si, že na naučení se základů nejenom pro střelbu, ale taky pro lov a obecně pro hobby je to naprosto ideální varianta.

Jak člověk pozná, že by mohl mít na víc, než jen tak si postřelovat po terči?

Já jsem v tomhle směru byla trochu zvláštní, táta byl špičkový střelec a státní trenér a tak asi poznal dřív, že by ze mě něco mohlo být. Ale pokud vás střelba chytne, pokud jste ochotni pro ni obětovat svůj čas, pokud dokážete překonat frustraci, když se nedaří, pokud budete mít trpělivost a nenecháte se odradit, pokud začnete dobrovolně bádat a hledat, co vám říká vaše tělo, jste asi na správné cestě. Ale hlavně musíte mít pořád ještě ze střelby radost. Bez ní to nejde.

Co je pro vás na závodech nejtěžší? Mění se to nějak v čase?

To je těžko říct a mění se to. U střelby je spousta faktorů, které hrají roli, a musíte je hlídat všechny. Jednou je problém stabilita, jindy prostá pozornost, je to i věc přípravy. Teď například je to otázka, jak mám udržet oči na mířidlech, a ne jen na terči.

Jaké máte při svém návratu ambice?

Vrátit se tam, kde jsem přestala. Střílet tak, abych měla spolehlivě na účast ve finále. Nová pravidla, kdy se finále počítá vlastně celé znova, nástřel před tím jako by nebyl, kladou velký nápor i na psychiku. Prostě se chci vrátit a pokračovat.

Chtěla byste, aby se některé z vašich dětí věnovalo sportovní střelbě?

Chtěla bych, aby se věnovaly nějakému sportu. Nevím, jestli je pro dítě ideální, aby se věnovalo stejnému sportu jako rodiče, zejména pokud byli rodiče ve svém sportu úspěšní. Okolí dítě pořád poměřuje s rodiči a ustát to není úplně jednoduché. Já jsem se s tím definitivně vyrovnala až ve chvíli, kdy jsem přivezla první olympijskou medaili. Ale sport obecně určitě ano.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů.

text: Ing. Martin Helebrant, foto: Jan Tichý