Ing. Karel Psohlavec (26) vystudoval Vysoké učení technické v Brně a jeho hlavním koníčkem jsou zbraně, tedy především ty dlouhé. Podělil se s námi o některé dojmy z pobytu na Novém Zélandu.

Co vás přivedlo na Zéland?

Začátek cesty na Nový Zéland se zrodil v hlavě mojí snoubenky a musím říct, že jsem tou myšlenkou nebyl od začátku nadšený. Představa výměny dobře placené práce za nejistotu přistěhovalce v cizí zemi ve mně vytvářela neklidné pocity. Můj názor změnil až její bratranec, který se právě z této země vrátil. V jeho vyprávění mě kupodivu nezaujala nepopsatelná krása místních hor a jezer, ale hlavně unikátní přístup k ochraně přírody v této ostrovní zemi.

Jak je to tedy s ochranou přírody na Novém Zélandu?

Nový Zéland byl země nejdéle izolovaná od ostatních kontinentů. Žili zde ptáci, hmyz a několik málo druhů ještěrů. Jak jistě mnoho lidí ví, tak se fauna i flóra vyvinuly do unikátní podoby s živočišnými druhy, které se jinde nevyskytují. Mnoho druhů ptáků proto po milionech let ztratilo schopnost obrany před dravci a v několika případech i schopnost létat. Klasickým příkladem je nelétavý pták kiwi. Ale proč tohle vše říkám? Právě to dělá z Nového Zélandu místo, kde každý savec je invazivní druh, který se vláda snaží redukovat, protože významně ohrožuje původní druhy - ať už lovem zdejších živočichů, vykrádáním jejich hnízd nebo konzumací jejich potravy.

Novozélandská vláda se snažila s tím nejdřív vypořádat najímáním státních lovců, kteří byli placení od odstřeleného kusu. Například za odlov jelena se platilo podle počtu předložených ocasů - kelek, které lovci předkládali jako důkaz o počtu ulovených kusů. Jelikož se tento způsob brzy ukázal jako nedostatečný, vláda se rozhodla začít shazovat na vybraných místech jed s názvem 1080, kterým bude tyto živočichy trávit.

Jak jste se dostal k práci v obchodu se zbraněmi?

Po rozpačitém začátku jsme se usadili v hlavním městě Wellingtonu a já jsem vystřídal několik prací na stavbách. Zanedlouho se na mě usmálo štěstí a narazil jsem na inzerát s nabídkou práce prodejce zbraní v jedné z poboček řetězce Gun City. Tady bych asi měl říct, že zbraně jsou moje vášeň od mládí. Přestože jsem neměl žádné předchozí zkušenosti s jejich prodejem, cítil jsem to jako příležitost splnit si svůj sen a pracovat v oboru, který mě opravdu baví. Hledali prodejce, ale bohužel do města Christchurch, které se nachází na Jižním ostrově.

Nenechal jsem se odradit a zjistil si, že ve Wellingtonu existuje také pobočka. Napochodoval jsem dovnitř s vyplněným formulářem a zeptal se, zda mohu mluvit s šéfem. Jen stěží jsem ovládal své nadšení, protože to byl největší obchod se zbraněmi, co jsem kdy viděl. Víc než 300 zbraní vystavených v regálech mě prostě nadchlo. Přišel zhruba čtyřicetiletý zavalitý chlap s obrovským zrzavým plnovousem. Když zjistil, že hledám práci, tak se zasmál a řekl, že má lidí až dost, a vyprovodil mě z obchodu. Vyplněný formulář si ovšem u sebe nechal. Pak se karta obrátila a o týden později jsem měl telefonát, jestli bych mohl dojít na zkoušku. Tak začal můj pracovní rok v loveckém ráji.

Je těžké získat na Novém Zélandu zbrojní průkaz?

Pro mě jako občana cizího státu to bylo překvapivě jednoduché. Na Nový Zéland jsem předvídavě dorazil s vyřízeným Evropským zbrojním průkazem čistě proto, abych měl důkaz o vlastnictví zbrojního průkazu přímo v angličtině. S tímto průkazem jsem se vydal nejdřív na poštu, kde jsem zaplatil 25 dolarů (450 Kč) na účet policie a s potvrzením vyrazil na policejní stanici. Tam jsem předložil svůj Evropský zbrojní průkaz a potvrzení o zaplacení poplatku plus cestovní pas. Na počkání jsme s úřednicí vyplnili visitors firearms licence - návštěvnický zbrojní průkaz. Na ten jsem od ní dostal razítko a bylo hotovo. Asi po 30 minutách vyřizování jsem byl oprávněn si koupit zbraň kategorie A a střelivo. To byl pro mě neuvěřitelný šok!

Existují tedy různé skupiny zbrojních oprávnění. Jaké je to ve srovnání s naší legislativou?

Největší objem zbraní, které na Zélandu kolují, jsou zbraně kategorie A. Je to i základní kategorie zbrojního průkazu. Pro získání této kategorie musí rezident Nového Zélandu vyplnit formulář na policii. Do formuláře musí vyplnit dvě osoby, které zná víc než pět let a nejsou v příbuzenském vztahu. Tyto osoby pak policie kontaktuje a dotazuje se na spolehlivost žadatele. Ten musí dál projít u policie kurzem manipulace se zbraní a zaplatit poplatek kolem 100 $, což odpovídá 1800 Kč. Než je vydán zbrojní průkaz, tak je žadatel navštíven komisařem, který kontroluje, zda má dostatečně bezpečný úložný prostor pro zbraně. Zpravidla je to ocelový trezor s minimální tloušťkou stěn 2 mm, který musí být přivrtán do stěny nebo do podlahy.

Zbrojní průkaz je vydán na dobu 10 let. Po obdržení zbrojního průkazu kategorie A je držitel oprávněn nakupovat zbraně delší 762 mm - samonabíjecí s kapacitou zásobníku do 7 nábojů, opakovači včetně pump bez omezení kapacity. Žádné pistole ani krátké brokovnice! Další zakázanou položkou jsou bodáky, ale pouze pro samonabíjecí pušky… Člověk ale nemusí žádat na policii o nákupní povolení ani následně po koupi chodit zbraň registrovat. Policie tuto možnost odmítla s odůvodněním, že je to příliš velká administrativní zátěž. Tudíž když se ráno vzbudíte a řeknete si, že tohle je ten den, kdy si koupíte AR-15, tak dojedete do obchodu a stačí vám zbrojní průkaz a peníze a je vaše. Evidence prodejů se zaznamenává jak v papírové, tak v elektronické podobě. Ovšem tyto informace se sdílí s policií pouze v závislosti na ochotě majitele obchodu. Navíc prodej zbraní mezi držiteli zbrojního průkazu je ponechán na jejich zodpovědnosti, bez dohledu policie.

Kategorie B zahrnuje krátké zbraně, tedy pistole a revolvery. Tyto zbraně podléhají nákupnímu povolení a registraci. Získání této kategorie je podmíněno členstvím v pistolovém klubu, kam musí majitel pravidelně, nejméně 12x ročně docházet na střelby. Po jednom roce v takovém klubu získává doporučení pro kategorii B. Nutno podotknout, že jediný uznávaný důvod pro získání kategorie B je sportovní střelba na terč, a pokud se tedy člověk rozhodne odejít z klubu, je mu tato kategorie zbrojního průkazu odebrána.

Kategorie C znamená sběratelské zbraně. Ty nemají omezenou kapacitu zásobníku a může se jednat i o plně automatické zbraně. Ovšem získání tohoto průkazu je podmíněno několika podmínkami. Musíte být dlouhodobým bezproblémovým držitelem zbrojního průkazu a znovu jsou zpovídáni lidé z vašeho okolí. U trezoru pro uchovávání zbraní již nestačí mít tloušťku ocelové stěny 2 mm, ale 6 mm. Při žádosti musí žadatel uvést zaměření své sbírky. Měl jsem třeba klienta, který sbíral zbraně vyskytující se ve filmech s Agentem 007. Ovšem kontrola dodržování tohoto zaměření neprobíhá. Zbraně koupené na průkaz kategorie C se také evidují a bohužel s nimi nemůžete oficiálně střílet.

Při žádosti o průkaz kategorie E člověk projde podobnou lustrací jako na kategorii C a není tedy omezen konstrukcí, kapacitou zásobníku, délkou zbraně, bodákem… Ale opět musí mít trezor o tloušťce stěny 6 mm přivrtaný do podlahy i do stěny. Tyto zbraně se také registrují. Kategorii E se nejčastěji používá pro střelce tzv. three gun. Tedy sportovní střelby pistolí, brokovnicí a armádní samonabíjecí puškou, kde je zapotřebí větší kapacita zásobníků.

Na Novém Zélandu je to tak trochu opačně. Střelec nepotřebuje lovecký lístek nebo povolení a všichni chodí běžně lovit, ale nemá zákonnou možnost použít zbraň k sebeobraně nebo ochraně majetku.

A jak je to tedy s lovem?

Jedná se o ostrovy velikosti Velké Británie, ale žije zde šestnáctkrát méně lidí. Lovec má dvě možnosti, kam jít lovit: soukromý pozemek nebo státní pozemky. V prvním případě se jedná většinou o velké farmy, kde může lovit vše kromě původních chráněných druhů a může použít libovolnou zbraň. Na soukromém pozemku není potřeba žádné povolení. Můj kamarád takto střílel z kuchyňského okna zdivočelé kozy až na vzdálenost 700 metrů. V druhém případě se lovec zastaví v kanceláři ochrany přírody - Department of Conservation, kde si zažádá o povolení, které je mu na místě vydáno. Má to ovšem jedno omezení, člověk nemůže střílet z brokovnice a malorážky na státních pozemcích kvůli obavě, že by lidé stříleli i místní ptactvo.

Lze lovit vše od jelenů přes divoké kozy a zdivočelá prasata až po kamzíky. Častou zábavou je střílení vačic, které jsou silně přemnožené, a tak lidé chodí v noci s baterkou a sestřelují tyto agresivní chlupaté koule ze stromů. Další zajímavostí určitě je, že tlumič je zde něco naprosto normálního a člověk ho najde na každé druhé zbrani. Bohužel jsem se sám k lovu tolikrát nedostal. Největším úspěchem byl divoký kozel střelený téměř z bezprostřední blízkosti přímo na komoru. Omlouvám se tradičním lovcům, že jsem si tento zásah připsal s CZ 858, ale tradice lovu na Zélandu opravdu není tak stará a lidé chodí lovit vším, co mají.

Jaká je tam nejprodávanější zbraň?

Ze starých zbraní nesmí chybět Lee Enfield, která je na Novém Zélandu asi nejpoužívanější. Přece jen to je bývalá britská kolonie a hodně vojáků si dovezlo pušky z první nebo druhé světové války. Z novodobých loveckých zbraní jednoznačně Tikka T3 a samonabíjecí malorážka Ruger 10/22. Pokud bych měl říct nejoblíbenější lovecké ráže, tak určitě 308 Win a 270 Win. Oblibu si získávají i ráže 7 mm RemMag a 300 WinMag, jelikož na Zélandu je dost možností střílet i na vzdálenosti přes jeden kilometr.

Jak zpětně hodnotíte svůj pobyt? Hodláte se tam někdy vrátit?

Za ten rok v obchodě Gun City jsem se opravdu hodně naučil. Je to kolos pyšnící se titulem největšího obchodu zaměřeného čistě na palné zbraně. V největší prodejně v Christchurch mají na policích k prohlédnutí víc než tři tisíce zbraní. Ve Wellingtonu jsem se dokonce několikrát zúčastnil aukce zbraní novodobých i historických, což byl nezapomenutelný zážitek. V práci se mi dařilo, a tak jsem dostal nabídku zůstat natrvalo. Ačkoliv to bylo velice lákavé, tak domov je domov a my jsme se rozhodli po roce vrátit zpět do České republiky. Jako památku jsem si přivezl malorážku Ruger a kulovnici Enfield. Ale určitě se tam znovu vrátím a tentokrát mi ten jelen neuteče.

Nakonec bych chtěl ještě dodat, že mi dělalo velkou radost prodávat české zbraně, které mají pořád ve světě dobrý zvuk.